15.prosinec, 2025
Zase se mi ozval hlas z telefonu kamarád mi posílá hlasovou zprávu: Půjčíš mi padesát korun? Nemám peníze a benzín má nulovou nádrž. Odpověděla jsem rychle přes bankovní aplikaci, pět set korun jsem během chvíle přeposlala Lukáši. Stačilo to, než se objevil poděkovný hlas: Díky, sluníčko, jsi nejlepší!
Položila jsem telefon a zamířila oči na strop mé ložnice. Nejlepší? Samozřejmě. Kdo jiný pošle peníze v jedenáct večer, aniž by se ptal? Kdo jiný nevytočí připomínku o těch třech tisících, které jsem jim půjčila před dvěma týdny?
Před šesti měsíci to bylo úplně jiné. Já, Lukáš, Jarmila a Karel si vydělávali zhruba stejné částky kolem pěti tisíc korun, něco na ten způsob. Rozdělovali jsme si pizzu rovnoměrně, fakturu v kavárně rozdělili po čtyřech a nikdo si nepočítal peníze ostatních. Pak jsem úspěšně obhájila diplom, dostala povýšení a přešla do jiného oddělení.
Moje mzda se zvýšila čtyřnásobně. Ne o jednoapůl, ne o dvě, ale čtyři.
Zpočátku jsem si ani neuvědomila, co se změnilo. První dva měsíce jsem žila jako dřív spořila si na horší časy, kupovala zlevněné potraviny a každou výdajovou položku počítala jako drahou. Byl to zvyk. Přátelé to ale vnímají okamžitě. Jako by se mi na čele rozsvítil neonový nápis: Teď jsem milionářka, stavte se!
Posadila jsem se na postel, přitáhla kolena k hrudi a vzpomněla si na tu první oslavu po povýšení. Jarmila přinesla levný nápoj, Karel balíček chipsů a Lukáš přišel s prázdnýma rukama, ale širokým úsměvem.
Já jsem objednala sushi, koupila dobré nápoje, sýr a ovoce. Pak jsem, jako obvykle, rozdělila částku mezi čtyři a poslala ji do společného chatu. Nikdo peníze nepřeposlal. Čekala jsem den, dva, týden. Nakonec jsem poslala připomínku s úsměvem: Kluci, co se děje? Už máte peníze?
Dášo, co ty? Teď ti už ani slepice neletí na peníze, odpověděla Jarmila.
Neboj se, příště se podělíme, doplnil Karel.
Další setkání se nevydařilo. Tentokrát jsem připravila stůl, přátelé přišli, najedli se a odjeli. Platila jsem zase já. Konečně jsem se rozhodla zeptat přímo.
Seděli jsme u mě v kuchyni a dohazovali poslední kousky těstovin, které jsem vařila celé dvě hodiny.
Kluci, začala jsem, jak budeme rozdělovat výdaje? Za všechno jsem vynaložila asi pět tisíc korun.
Lukáš zakouzlil hrdlo vínem, Jarmila rozšířila oči a Karel předstíral, že studuje vzor na ubrousku.
Dášo, řekla Jarmila tónem, jakým mluví s rozmazleným dítětem, teď jsi bohatá. Na pět tisíc ti to připadá jako pět set korun.
Přesně tak, podpořil Lukáš. Nezchudneš. My máme teď taky těžko.
Nebuď lakomá, Dášo, poklepal Karel po rameni. Jsme přátelé.
Přátelé. Přikývla jsem, usmála se a nechtěla otevírat téhle téma, protože jsem nechtěla hádku a nechtěla být tím, kdo šetří každou korunu při šestimístném platu. Po té noci jsem se snažila je co nejméně zvát. Vždy jsem citovala práci, únavu, plány. Občas jsem lhala, jen abych necítila, že jsem využívaná.
Nákupy s přáteli se změnily v drobnou mučivou rutinu. Každý zapomněl peněženku, nevybral hotovost nebo nepřinesl kartu. Dvě tisíce tady, tři tam. Pomáhala jsem, protože odmítnout nebylo pohodlné, když byla fronta za mnou.
Ale peníze se nikdy nevracely. Nikdy.
Pak přišel Nový rok, 31. prosince. Stála jsem uprostřed obývacího pokoje, obhlížela jsem výzdobu: šunkový salát, kapr s bramborovým salátem, pečené kuře, šunkové rohlíky a hromada mandarinek v krystalové váze. Všechno hezké, slavnostní, vše na můj účet.
Neplánovala jsem slavit s nimi. Chtěla jsem být sama, podívat se na hloupý novoroční film a usnout v dvě ráno. Přátelé ale sami přišli s žádostí.
Dášo, nechceš být na Nový rok sama? Přijdeme, bude to zábava!
Máš dost místa v bytě!
Neodhlásíš nás?
Souhlasila jsem, protože jsem ještě doufala, že se něco změní. Možná přinesou něco, podělí se, nebo alespoň poděkují.
Televize bzučela na pozadí. Přiměla jsem lesklý sněhulák na umělé vánoční stromě a podívala se na hodiny. Jedenáct. Brzy přijdou.
Zvonění na domovní zvonek zaznívalo čtvrt na dvanáct. Jarmila vletěla první, obklopená svůdnými vůněmi a třpytem.
Dášo! Šťastný nový rok! Přinesla jsem ti dárek!
Za ní vstoupili Lukáš a Karel.
Co pěkný stůl! řekl Karel, sesedl na pohovku a ihned sáhl po salátu. Dášo, jsi skvělá. Od rána jsem nic nejedl.
Přinesla jsem sklenice, nalila nápoje. Přitáhli si sklenky, připili na uplynulý rok, na ten nový, na přátelství. Usmívala jsem se a říkala správná slova. Uvnitř něco drásalo a škrábalo, ale nedovolila jsem tomu vystoupit. Ne teď. Ne deset minut před půlnocí.
Pod úder bicího hodinek jsem si přála jedno: ať je příští rok čestnější.
Dárky! zakřičela Jarmila. Rozbalíme!
Podala mi balíček.
Tady máš, Dášo! Jarmila ho vložila do mých rukou.
Uvnitř byl sprchový gel s vůní vodního melounu.
Díky, řekla jsem a otočila lahvičku. Meloun, milé.
Od mě! podal Karel svůj balíček.
Červené ponožky se sobíky. Štítek zapomněl odtrhnout sto dvacet korun.
Super, odložila jsem ponožky stranou.
A ode mně! Lukáš přinesl malou krabičku.
Tři plastové vánoční koule, s olupeným lakem.
Podívala jsem se na dárky: gel, ponožky, koule. Celková hodnota tři sta korun, nic víc. Přikývla jsem sama sobě. Správně. Vše v pořádku.
Teď rozbalte moje dárky, řekla jsem.
Jarmila nejdříve roztrhla balíček. Uvnitř byl diář, bonbóny a další ponožky se sobíky, ale hezčí.
Karel dostal set na holení a sladkosti. Lukáš termohrnek a šálu.
Všichni tři najednou protáhli obličeje, jako by něco nacvičovali.
Eee, řekla Jarmila, probírajíc diář. Dášo, to je všechno?
Co tím myslíš?
No, tohle je celý dárek?
Zavřela jsem nohy za hlavu.
Ano. Je něco špatně?
Dášo, přerušil Lukáš, mysleli jsme, že že si to dovolíš. Můžeš si dovolit.
Dávám vám to, co mi dáváte, odpověděla jsem chladně. Zhruba ve stejné cenové kategorii. Je to fér.
Neférové! rozčílila se Jarmila. Vyděláváš stovkykrát víc než my!
Čtyřikrát. A to neznamená, že musím utrácet na vás víc, než vy na mě.
Musíme! Jsme přátelé! Přátelé se dělí!
Pohlédla jsem na Jarmilu ze spodu na červené skvrny na tváři, na třpytky ve vlasech, na chvějící se rty plné vzteku.
Dělit? zeptala jsem se. Poloviční rok platím vše. Každé setkání je na můj účet. Dlužíte mi a nic nevracíte. Přicházíte s prázdnýma rukama a požíráte moje jídlo. A teď mi říkáte, co mám dělat?
Jsi lakomá, pronesl Karel. Jen taková. Peněz máš dost, ale chováš se jako chudá.
Chovám se jako někdo, kdo už má dost, že ho využívají, řekla jsem a vstala. Za celý rok jste mi dlužili spoustu peněz. Ani korunu nevrátili. Dnešní stůl mě stál patnáct tisíc. Přispěli jste? Ne. Navrhli jste něco? Ne. Přijeli, sedli a sníte.
Protože jsi bohatá! vykřikla Jarmila. Pro tebe jsou to jen drobnosti!
Nezáleží, jestli jsou to drobnosti nebo miliony. Důležité je, že jsou to moje peníze. Mé. Vydělala jsem je. A nejsem povinna je míchat s lidmi, kteří mě berou jen jako kapsu s nožkami.
Ticho. Karel hlasitě vydechl. Lukáš se obrátil k oknu. Jarmila stála s červenými tečkami na tvářích, diář stále v ruce.
Změnila ses, řekla tiše. Dřív jsi byla normální.
Jarmila hodila diář na pohovku.
Jdeme, kluci. Není tu nic k dělání.
Odcházeli tiše, oblévali bundy, šli k východu, aniž by se na mě podívali. Lukáš se nakonec otočil u dveří.
Zbytečně jsi taková, Dášo. Přáteli jsme roky.
Přáteli, potvrdila jsem. A pak jste si řekli, že vás musím uživit.
Dveře se tiše zavřely. Kroky na schodech doznívaly, až zcela zmizely. Zůstala jsem sama v bytě, kde se šířila vůně šunkového salátu a spálených svíček.
Vrátila jsem se ke stolu, naplnila sklenku, snědla lžíci salátu výborný s domácí majonézou. Vzala jsem mandarinku a pak další. Televize přehrávala Naivku. Usmála jsem se a vytáhla telefon. Nejprve zablokovala Jarmilu, pak Lukáše, pak Karla. Smazala jsem je ze všech sociálních sítí, vyčistila konverzace.
Toto přátelství neprošlo testem peněz. Myslela jsem, že přátelé zůstanou přáteli, ať kolik nul je v mé výplatě. Ale ne. Peníze se ukázaly jako lakmusový papír: ukazují, kdo je s tebou pro tebe, a kdo jen pro tvoji peněženku.
Dojedla jsem šunkový salát, zamotala se do deky, přepnula kanál. Venku někdo odpaloval ohňostroje. Barevné záblesky rozjasňovaly nebe nad střechami. Dívala jsem se na ně a usmívala se. Ne smutně, ne nuceně upřímně.
Není to konec. Najdu jiné lidi. Ty, kteří mě ocení takovou, jaká jsem s penězi i bez nich. Ty, co nebudou počítat můj plat a nebudou se snažit, co ze mě mohou vyždímat.
Mandarinky voněly svátky i dětství. Oloupala jsem další, rozkrojila na segmenty, dala si do úst. Sladké. Šťavnaté. Ideální.
Šťastný nový rok, Dášo. Šťastný nový život, zašeptala jsem do ticha.
