Dovolená s neomalenou rodinou: Jak si na “rodinném pobytu” v příšerném penzionu ujasnit své hranice a říct pravdu nahlas — Dva týdny to snáším, Sašo! Dva týdny v tomhle kurníku, co nazývají „hotelem“. Proč jsme na to vůbec kývli? — Protože máma prosila. „Ninuška si musí odpočinout, chudák má těžký život,“ napodobil bratr maminku. To, že teta Nina to opravdu nemá jednoduché, je pravda – jenže litovat jí Ljuba neumí. Vůbec. Nina, mámina sestra, byla vždycky ta „chudá příbuzná“, které všichni dluží laskavost. Kufr nešel zavřít. Ljuba na něj vší silou klekla, ale zip pořád ujížděl a ven lezl okraj plážové osušky. Za tenkou překližkovou příčkou, která se v tomhle bídném penzionu pyšně nazývala zdí, se ozýval piskot – to hulákal Timi, šestiletý syn tety Niny. — Nechci kaši! Nechci! Chci nugetky! — vřískal dítě, jako by ho na nože brali. Vzápětí rána, zvuk talířů a líný, kuřácký hlas samotné Niny: — Ale prosím tě, zlatíčko, tak aspoň lžičku za maminku. Verčo, skoč do krámu, kup mu ty nugetky, vidíš, že ho to bere. Mně hučí nohy, nevím kde mi hlava stojí. Ljuba se zarazila, držíc se zipu kufru. Verčo! A máma hned poběží. Saša, bratr Ljuby, seděl na rozviklané židli v jejich mrňavém pokojíčku a mračil se do mobilu. Ani se nesnažil balit. Jeho taška zůstala v koutě v hromadě. — Slyšíš to? — zašeptala Ljuba a kývla ke stěně. — Zase komanduje mámu. „Verčo, přines“, „Verčo, podej“. A máma hned vyskočí a běží. — Nerozčiluj se, — zabručel Saša, aniž by zvedl oči. — Zítra jedem domů. — Dva týdny to snáším, Sašo! Dva týdny v tomhle chlívě, co tomu říkají „hotel“. Proč jsme na to vůbec kývli? — Protože máma prosila. „Ninuška si musí odpočinout, chudák má těžký život,“ napodobil bratr maminku. Ljuba si sedla na kraj postele, pružiny zoufale zaskřípaly. To, že teta Nina to opravdu nemá jednoduché, je pravda – jenže litovat jí Ljuba neumí. Vůbec. Nina, mámina sestra, byla vždycky ta „chudá příbuzná“, které všichni dluží laskavost. První dítě jí umřelo jako maličké – rodinná tragédie, o které se doma mluvilo jen šeptem. Pak byl manžel, co až příliš miloval panáka, ale sežehla ho právě tahle láska už před lety. Teta vychovávala dvě děti od různých chlapů a tahle veselá parta žila u babičky v paneláku. Tam pobýval i další „dokonalý muž“ – už zhruba osmý v pořadí. Pracovat Nina nemilovala, tvrdila, že jejím posláním je zkrášlovat svět a trpět, a aby mohla tenhle životní mejdan provozovat, musí jí zabezpečovat okolí. V první řadě — Ljubina máma, Věra, podle sestry „s penězi až za humny“. Ljuba přistoupila k oknu. Výhled byl „skvostný“: na kontejnery a zídku u slepic. Tenhle pobyt byl mámy nápad. „Budeme všichni spolu, rodinně, Ninu je třeba podpořit, přijde na lepší myšlenky“. Podpořit znamenalo: Věra zaplatila většinu výdajů, kupovala jídlo a vařila celé bandě, zatímco Nina s kamarádkou Larisou, se kterou se tady u bazénu okamžitě spřátelily díky společné lásce k nicnedělání, vyvalovaly šunky na lehátku. — Bal se, — řekla Ljuba bratrovi. — Večer jdeme do restaurace, poslední večeře na rozloučenou. *** Restauraci samozřejmě nevybírali oni. Nina prohlásila, že chce pořádný luxus. Šlo se na promenádu. Sestavili stůl ze dvou, aby se tam vešla celá „smečka“, jak si o nich Ljuba v duchu říkala. Nina v třpytivých šatech, které praskaly ve švech, seděla v čele vedle kamarádky Larisi — robustní, hlučné dámy s odbarvenými vlasy. — Číšníku! — houkla Nina, ani se nepodívala do jídeláku. — Nejlepší, co máte! Gril, saláty, a tady to červené v karafě! Věra, máma Ljuby, seděla bokem, úsměv nesmělý. Vypadala unaveně. Za celé dva týdny si pořádně nevydechla: chvíli brečel Timi, chvíli byla Niny špatně, chvíli Aline nudno. — Mami, objednej si rybu, vždyť ji máš ráda, — zašeptala Ljuba k ní. — Ale prosím tě, je to drahé, — mávla rukou Věra. — Dám si salát. Ninuška jí, ta má letos krušný rok. Ljuba pěnila. Jasně, krušný rok! Vedle Timi, ten malý král, mlátil lžící do talíře. — Krm! — poroučel a ani na vteřinu nespustil zrak z tabletu. A Nina přerušila řeč s Larisi, nabírala bramborovou kaši a cpal ji synovi do pusy. — Můj brouček, — začala šišlat. — Jez, ať máš sílu. — Je mu šest let — Ljuba to už nevydržela. — On se neumí sám najíst? Na stole nastalo hrobové ticho. Nina pomalu otočila hlavu. — A tebe kdo zve, milá neteři? — procedila. — Až budeš mít svoje, pak vychovávej! Můj syn má jemnou duši. Potřebuje péči! — Spíš potřebuje hranice než tablet u jídla, — ujela Ljubě. — Řvete po něm, jakmile něco nechce. Vy z něj děláte rozmazleného sobce. — Ty brďo, — vložila se Larisa, — podívej na ni, dělá si tu psycholožku! Vajíčko učí slepici, děvenko! Nezažila si život a už tady poučuješ! — Klid, Ljubo, — zašeptala máma, tahala ji za rukáv. — Nezle večer kazit, prosím. Večer se nesl do nekonečna. Nina a Larisa nahlas hodnotily chlapy, drbaly hosty z penzionu, stěžovaly si na těžký úděl žen. Alina jen koukala do mobilu a házela znechucené pohledy po „rodičích“. Timi občas začal vřískat, že chce dezert, a hned dostal zmrzlinu jak pro slona. Když přinesli účet, Nina si teatrálně povzdechla: — Jejda, peněženka zůstala na pokoji! Verčo, zaplať to, pak ti dám. Hned jak přijedem. „Nikdy v životě,“ pomyslela si Ljuba, když viděla, jak máma bez mrknutí platí. To byl zaběhlý scénář. *** Domů do penzionu dorazili po půlnoci. Ljuba šla rovnou do sprchy – smýt ze sebe lepkavý pocit celého večera. Voda tekla čůrkem, chvíli led, chvíli vřelá. Když vyšla, chtěla zamířit do jejich kutlochu, ale u pootevřených dveří kuchyně ztuhla. Ozývalo se hlasité šeptání. — …Vidělas tu fiflenu? — kvákala Larisa. — Sedí, dělá obličeje. „On se neumí najíst.“ Co je ti do toho, holčičko? V životě jsi nic nezažila! Bez Verky by ještě někde krůty krmila, a ne po restauracích chodila! Pyšná, hloupá děvenka. Ani kluka, ani rozum, jen samá pýcha. Ljuba se ani nepohnula. Srdce jí bušilo až v krku a hučelo jí až v uších. Čekala, že máma zaťuká do stolu. Že řekne: „Drž hubu, Lariso, nemluv tak o mé dceři.“ Nebo aspoň odejde. Ale za dveřmi se ozval jen těžký povzdech Niny a její politováníhodný hlas: — Nebavíme se, Laro. Je to holka těžká! Celá po otci. Tam byli vždycky takoví… namyšlení. Moje Aline má aspoň dobré srdce, i když má povahu. A tahle… kouká na nás jak na smetí. Mám knedlík v krku, když je vedle. — Věrko, tys jí rozmazlila! — přitakávala Larisa. — Bylo ji potřeba cepovat. Teď? Sedí si na trůnu, mámu nerespektuje. Já bych takovou dceru vyhodila – ať pozná opravdový život. Ljuba se opřela čelem o futro. Máma mlčela. Seděla tam, s těmihle ženskými, pila čaj (nebo cosi ostřejšího, podle smradu) a poslouchala, jak její jedinou dceru vláčejí bahnem. Ljuba se narovnala. Dveře s třísknutím rozlétly, narazily o stěnu. V kuchyni bylo ticho. Tři ženy seděly u plastového stolu, zavaleného zbytky jídla a prázdnými obaly. Nina v rozpáraných šatech, Larisa s rudým obličejem a máma… Máma, která okamžitě sklopila hlavu mezi ramena. — Takže já jsem prázdná holka? — hlas Ljuby se ani netřásl. Byl tvrdý jak kámen. — A ty, teto Nino, ty jsi ta s dobrým srdcem? Nina škytla a vykulila oči. Larisa se zvedala, převyšovala stůl jak hora. — Ty posloucháš, co, šmudlo? — zahučela. — Uši tě svědí? — Neposlouchám, vy řvete na celej barák, — Ljuba udělala krok, dívala se tetě do očí. — Co, teto, tehdy ten knedlík v krku nezaskočil, když máma platila v restauraci? To šlo polykat? — Ty nevděčnice! — zavřeštěla teta, rudá vzteky. — My jsme k tobě byli dobré, a ty pořád nos nahoru! Já bych ti mohla být mámou, a ty mě obviňuješ z jídla? Tak si svoje peníze strč za klobouk! — Nejde o peníze, ale o tvou drzost! — Ljuba jí skočila do řeči. — Celý život visíš mámě na krku! Chvilku chlap, chvilku děti, pak „nemoci“! Máma maká jak mezek, aby ti koupila pobyt, a ty jí pak pomlouváš za zády! Tvoje dcera je rozmazlená spratka, která mluví jak dlaždič a dělá si z tebe rohožku, a ty budeš moralizovat mě? Syn je malý tyran, kterému neumíš říct „ne“! Teta na Ljubu zírala neschopná slova. — Ljubo! — vyjekla Věra a vyskočila. — Ticho! Hned teď do pokoje! — Ne, mami, nejdu, — Ljuba jí pohlédla zpříma do očí a v tom pohledu bylo jen bolest. — Ty tu sedíš a posloucháš, jak o mně cizí teta mluví jak o špíně. A mlčíš? Dovolíš jim to? Lare se zvedl židle a šla na Ljubu, ruce v pěst. — No počkej, ty spratku, teď ti ukážu, co je respekt… Napřáhla ruku, mířila jí přímo na tvář. Ljuba nestihla ani ucuknout, jen instinktivně ucouvla, ale rána nedopadla – Saša chytil Larisinu ruku ve vzduchu. — Jen si troufni, — řekl potichu. — Co jste se zbláznily? Teto Nino, balte, odjíždíme. — Kdo to „my“? — ječela Nina, cítíc, že ztrácí půdu pod nohama. — Já nikam nejedu! Mám ještě dva dny zaplacené! Věro! Tvoje děti se zbláznily! Napadly nás! V tu chvíli konečně promluvila Věra. Chytila Ljubu za ramena a třásla jí. — Proč jsi začala?! — křičela a řinuly se jí slzy. — Proč jsi přišla? Měla jsi mlčet! Zkazila jsi to! Jsme rodina! Tebe není hanba dělat skandál mezi lidmi? Ljuba jí jemně odstrčila ruce. Něco se v ní s definitivní platností zlomilo. — Mě hanba není, mami, — řekla tiše. — Hanba by měla být tobě. Že dovolíš, aby se tak k nám všem chovaly… Obrátila se, odešla. Saša šel za ní. V pokoji balili potichu. Za stěnou Nina nahlas řvala o svém „bědném údělu“ a Larisa křičela, že Ljuba s Šašou jsou „zmetci“. Alina, probraná ze spaní, křičela, že ji ruší. — Teď stejně nemůžeme hned odejít, — řekl Saša, když si zapínal batoh. — Autobus jede až ráno. Budeme muset čekat na nádraží. — Je mi to fuk, — Ljuba házela kosmetiku do igelitky. — Radši na nádraží, než tady. Tady už ani vteřinu. — A máma? Ljuba ztuhla s tričkem v ruce. — Máma si vybrala. Zůstala tam. Utišovat sestru. *** S mámou už se Ljuba nebaví, Saša taky ne — nedokázali jí odpustit. Věra jim několikrát volala, že je ochotná „odpustit“ jim, když se omluví Nině, ale Ljuba i Saša už o takové odpuštění nestojí. Mají dost. Když máma ráda slouží sestře, ať si to užije. Bez drzé rodiny se žije líp.

Happy News