Dovolená s drzou rodinou: Když už je čas udělat pořádný pořádek a říct všem pravdu do očí — Dva týdny to tady trpím, Sašo! Dva týdny v téhle kůlně, kterou ti blázni nazývají „hotelem“. Proč jsme na to vůbec kývli? — Protože mamka prosila. „Ninušce je potřeba odpočinout si, Ninuška má těžký osud,“ — napodobil brácha mámu. Osud tety Niny byl opravdu na pováženou, ale Líba ji zkrátka litovat nedokázala. Vůbec. Nina, mamčina sestra, byla odjakživa ta „chudá příbuzná“, která má pocit, že jí všichni něco dluží. Kufr nešel zavřít. Líba poklekla a silou kolenem tlačila na víko, ale zip se vzdorovitě rozjížděl, až ven trčel konec plážové osušky. Za tenkou překližkovou přepážkou, která se v tomhle ubohém penzionu pyšně nazývala „zdí“, ječelo dítě — řval Timi, šestiletý syn tety Niny. — Kaši nechci! Chci nugety! — hulákal tak, jako by ho na živo pálili. Pak následovala rána, cinkot nádobí a lenivý, prokouřený hlas samotné Niny: — Ale no tak, sluníčko, dej si tu lžičku aspoň za maminku. Verčo, skoč do obchodu, kup mu ty nugety, vždyť vidíš, jak to děcko trpí. Já už mám nohy hotové, nemůžu. Líba ztuhla, chytila se zipu na kufru. — Verčo! A mamka samozřejmě poběží! Saša, brácha Líby, seděl na jediném vratkém křesle v jejich malinkém pokojíku a zíral zamračeně do mobilu. Ani se nesnažil balit. Jeho taška ležela v koutě a ani se jí nedotkl. — Slyšíš to? — špitla Líba, kývla hlavou ke stěně. — Zase žene mamku. „Verčo, přines“, „Verčo, podat“. A mamka se hned zvedne a běží. — Neřeš to, — zavrčel Saša, aniž by zvedl oči. — Zítra jedem domů. — Dva týdny to trpím, Sašo! Dva týdny v tomhle chlívě, co nazývají hotelem. Proč jsme na to vlastně kývli? — Protože mamka prosila. „Ninušce je potřeba odpočinout si, Ninuška má těžký osud,“ — napodobil bratr mamku. Líba se posadila na kraj postele, pružiny zoufale zaskřípaly. Osud tety Niny byl fakt dost na houby, jenže Líba lítost nezvládala. Vůbec. Nina, mamčina sestra, byla odjakživa ta „chudá příbuzná“, od které se pořád něco čekalo. První dítě jí zemřelo jako miminko – rodinné tabu, o kterém se šeptalo jen potichu. Pak měla manžela, který miloval hlavně lahváče a zemřel kvůli své zálibě pár let zpět. Teta vychovávala dvě děti s různými otci a tahle veselá partička žila v bytě po babičce. Bydlela tam s nimi i další „životní láska“ – už osmý v pořadí… Nina pracovat nechtěla, podle ní byla její role zdobit svět a trpět, a aby to mohla dělat, měli se starat ostatní. V první řadě Líbina mamka, Věra, která dle sestry „má peněz na rozdávání“. Líba šla k oknu. Výhled byl „luxusní“: popelnice a zeď sousedního kurníku. Tenhle výlet byl mámin nápad. „Pojedeme všichni spolu, Nina potřebuje pomoc, vyčistit si hlavu“. Pomoc znamenala zejména to, že Věra platila většinu dovolené, kupovala jídlo a vařila pro všechny, zatímco Nina s novou kámoškou Larisou, se kterou se sžila u bazénu skrze lásku k nicnedělání — ležely na slunci jako dvě lachtanice. — Běž se připravit, — řekla Líba bratrovi. — Večer jdeme do restaurace. Na rozlučkovou večeři. *** Samozřejmě, restauraci nevybrali oni. Nina oznámila, že chce zkusit něco drahého. Podnik byl přímo na kolonádě. Stoly srazili k sobě, aby se „celá banda“ vešla — jak o tom Líba v duchu uvažovala. Nina v třpytivých šatech na prasknutí seděla v čele, hned vedle kamarádky Larisy — mohutné, ukřičené ženské s odbarvenou hlavou. — Číšníku! — zakrákala Nina, aniž by se podívala do jídelního lístku. — To nejlepší sem! Šašlik, saláty a ten červený džbánek! Věra, Líbina mamka, seděla opodál, jen se nesměle usmívala. Vypadala vyčerpaně. Za celý pobyt si neodpočinula: chvíli řval Timi, pak měla Nina indispozici, jednou se nudila Aňa. — Mamí, objednej si tu rybu, vždycky jsi ji chtěla, — sykla Líba, aby ji povzbudila. — Kdeže, je to drahé, — odmítla Věra. — Já si dám salát. Nech ať se Nina nají, má za sebou těžkej rok. Líba zuřila. Jasně, chudinka se fakt nadrbala! Hned vedle Timi, šestiletý malý diktátor, mlátil lžící do talíře. — Krm mě! — přikázal s otevřenou pusou, aniž by spustil oči z tabletu. A Nina, přerušila debatování s Lariskou, poslušně nabrala kaši lžící a nacpala synovi do pusy. — Zlato moje, — zamečela, — jez ať máš sílu. — V šesti letech neumí sám jíst? — vytřeštila Líba naštvaně. Nastalo ticho. Nina otočila hlavu. — A tebe se nikdo neptal, milá neteři, — procedila. — Porodíš si, pak si mudruj. Můj syn je citlivá dušička! Potřebuje péči! — Potřebuje hlavně hranice, ne tablet k večeři, — odsekla Líba. — Vříská, když mu něco nejede, vychováváte lenocha. — No to snad ne! — přerušila Larisa, — podívej na ni, psycholožka na baterky. Každej mladá nám bude dávat rozumy! Ty ses, děvčátko, životem ani nečichla, a už poučuješ! — Líbo, mlč! — špitla matka, tahajíc ji za rukáv. — Nekaz večer. Prosím. Večer se táhnul jako smůla. Nina a Larisa řešily chlapy, sousedy, žaly si na těžký ženský úděl. Aňa koukala do mobilu, občas věnovala rodičům protivný pohled. Timi zas řval, že chce zmrzlinu, a okamžitě ji dostal. Když přinesli účet, Nina teatrálně povzdechla: — Ježíš, peněženka zůstala v pokoji! Věruš, zaplať, jo? Já ti pak dám. Hned jak přijedem. „Jasně že nikdy nedáš,“ pomyslela si Líba, když viděla, jak mamka poslušně tahá kartu. Byl to dobře nacvičený scénář. *** Domů do penzionu dorazili po půlnoci. Líba zamířila do sprchy, aby ze sebe smyla vtíravý pocit hnusu z celého večera. Z vodovodu tekla jen slabá čůrka, buď ledová, nebo vařící. Když šla zpět, zarazila se u pootevřených dveří do kuchyně. Odtud se linulo hlasité šeptání. — Ty jsi viděla tu fiflenu? — skřípala Larisa. — Sedí, tváří se otráveně. „Neumí jíst, chudáček.“ Co jí je po tom? Nic neví o životě! Bez vás, Verčo, by teď vyměňovala kravám podestýlku, místo aby se nosila jak pávice po restauracích. Nafoukaná, prázdná holka. Ani chlapa, ani rozum, jen pýcha. Líba se zarazila. Srdce jí bušilo až v hlavě. Čekala. Čekala, že teď máma bouchne do stolu. Že řekne: „Držte hubu, nesmíte o mé dceři takhle mluvit.“ Že aspoň prostě odejde. Ale za dveřmi bylo slyšet jen tětivý vzdech Niny a její ublížený hlas: — No jo, Lari, těžká je ta holka. Po tátovi celá. Tam byli taky všichni… s nárokem. Ne jako ti moji. Aňa je sice svá, ale s dobrým srdcem. Ale tahle… dívá se na nás jak na špínu. Mám z toho knedlík v krku, když ji mám u stolu. — Ty jsi ji, Verčo, rozmazlila! — podpořila ji Larisa. — Po zadku měla dostat včas. Teď? Jen sedí, královnička, a mámu má na háku. Já bych takovou dávno vyhodila z domu, ať pozná život. Líba přitiskla čelo ke zárubni. Mamka mlčela. Seděla tam s těma dvěma ženskýma, pila čaj (spíš něco ostřejšího, podle toho, jak z kuchyně táhlo) a trpělivě poslouchala, jak je její jediná dcera vláčena v blátě. Líba se narovnala. Dveře se rozrazily s rachotem o zeď. V kuchyni bylo ticho. Trio sedělo u plastového stolu přeplněného zbytky a prázdnýma obalama. Nina v třpytivém šatu, který už povolil pod rukávem, Larisa s rudým, zpoceným obličejem a máma… Mamka, která okamžitě stáhla krk mezi ramena. — Takže já jsem prázdná holka? — Líbin hlas byl pevný jako kámen. — A ty, teto Nino, seš tady proslulá svou dobrotou? Nina polkla naprázdno a vytřeštila oči. Larisa se pomalu zvedla, hrozivě. — Ty co, udavačko? — zavrčela. — Naslouchalas za dveřma? — Nenastouchala. Vy řvete na celej barák, — Líba vkročila dovnitř a zadívala se tetě do očí. — Co, teti, knedlík v krku? Ale když ti mamka platila žranici v restauraci, tak ti šmakovalo? Neškrtil tě? — Ty nevděčnice! — pištěla teta, rudá vzteky. — My tady pro tebe chceme to nejlepší, a ty se nám vysmíváš! Já jsem ti tu máma, a tys mě urazila kus chleba! Dej si ty prachy za klobouk! — O peníze nejde, ale o tvoji neskutečnou drzost! — vylítlo z Líby. — Celej život visíš mámě na krku! Chvíli manžel, pak další, pak děti, pak smyšlené nemoce! Mamka dře jak mezek, aby ti mohla koupit dovolenou, a ty ji ještě za rohem pomlouváš! Tvoje dcera je nevychovaný spratek, mluví jak dlaždič a šlape po tobě, a ty mě tady poučuješ? Tvůj syn je uřvanej manipulátor, neumíš mu říct ani obyčejné „ne“! Teta jen zírala. — Líbo! — vyjekla Věra, vyskočila a chytla ji za ramena. — Okamžitě toho nech! Jdi do pokoje! HNED! — Ne, mami, já nejdu, — Líba zadívala se na mámu pohledem plným bolesti. — Ty tady sedíš a posloucháš, jak cizí bába káže o tvojí jediné dceři a mlčíš? Proč jim to dovoluješ? Larisa odsunula židli a rozběhla se k Líbě, ruce v pěst. — No tohle! Teď tě naučím, jak se má chovat k dospělým… Zvedla ruku na facana. Líba nestačila ani ucuknout, když se najednou mezi ně vklínil Saša a chytil Larisu za zápěstí. — Tak na to zapomeň! — řekl tiše. — Už jste se úplně pomátly? Teto Nino, balte si věci. My odjíždíme. — Kdo jako „my“? — ječela teta, — Já nikam nejdu! Máme ještě dva dny zaplacené! Věro! Tvoje děti jsou blázni! Útočí nám na lidi! A v tu chvíli konečně promluvila Věra. Přišla k Líbě, vzala ji za ramena a začala s ní třást. — Proč jsi to začala?! — křičela a slzy jí tekly proudem. — Proč jsi vyšla ven?! Měla jsi zůstat v pokoji! Všechno jsi zkazila! Copak se nebojíš zničit rodinu? Jak ti není hanba hádat se před lidma?! Líba se něžně, ale rozhodně vysmekla z máminých rukou. Uvnitř něco prasklo, úplně a navždy. — Si nemyslím, že bych se měla stydět, mami, — řekla tiše. — Spíš ty by ses měla stydět. Za to, že jim dovolíš takhle s námi všemi jednat… Otočila se a odešla. Saša šel za ní. V pokoji balili v tichu. Za stěnou Nina hlasitě brečela a stěžovala si na svůj „zlomený život“, Larisa přisluhovala a označovala Lídu a Sašu za „odpadky“. Aňa, vyrušená ze spaní, hřímala, že jí zase nedají spát. — Teď hned neodejdeme, — řekl Saša, když zavíral batoh. — Bus jede až ráno. Do rána budeme na nádraží. — Je mi to úplně jedno, — Líba narvala kosmetiku do igelitky. — Radši nádraží než další minuta v týhle díře! — A co máma? Líba ztuhla s trikem v ruce. — Máma si vybrala. Zůstala tam s nimi. Utěšuje sestru. *** Líba se s mamkou nebaví, Sášek taky ne — nikdy jí to neodpustili. Věra jim párkrát volala, že je ochotná „odpustit“, když se omluví Ninušce, ale Líba i Saša usoudili, že takový pardon vážně nepotřebujou. Už toho bylo dost. Když máma ráda leze sestře do zadku, budiž jí přáno. Nám je bez drzé rodiny stejně líp.

Happy News