Místo kanceláře v dílně
Natálie Svobodová odložila sluchátko a na okamžik zadržela ruku, cítíc, jak se z kloubu k prstům šíří slabé teplo. V jednacím prostoru se začínalo dusit. Na obrazovce blikala tabulka s barevnými sloupci; někdo z pražského úřadu monotónně vysvětloval, proč je ve třetím čtvrtletí nutné přepálit rozpočet, a šipka na grafu pomalu klesala.
Věděla, že ji teď požádají o názor. Věděla, že musí zmínit optimalizaci procesů a přerozdělení zátěže. Slova se již usadila v hlavě jako nacvičený projev. V hrudi však bylo prázdno. Všechny ty procesy, iniciativy, horizontální spolupráce žily někde samostatně, odděleně od ní.
Natálie, jste s námi? ozval se hlas z obrazovky ostřejší, než bylo potřeba.
Natálie se zachvěla a nasadila sluchátko zpět.
Ano, slyším. Z mé strany automaticky klikla myší a otevřela poznámky. Vidím potenciál v přerozdělení úkolů mezi regionálními týmy, ale je třeba brát v úvahu lidský faktor, aby se neztratila motivace zaměstnanců.
Několik hlaviček v malých oknech přikývlo. Někdo si zaznamenal její větu do zápisu, jiný už byl rozptýlený emailem. Natálie mluvila, a v hlavě se jí ozývalo lidský faktor jaká ironie. Když naposledy cítila, že je člověkem, a ne jen vedoucí oddělení zákaznického servisu?
Po schůzce se všichni rychle rozprchli do svých kanceláří. V chodbě se nesl vůně čerstvé kávy a sladkých zákusků z automatů. Natálie zůstala u okna. Dole, pod šedým březnovým nebem, proudily auta; lidé spěchali k metru, svírajíce šály k obličeji. Viděla svůj odraz v skle úhledný sako, upravené vlasy, lehký makeup. Čtyřicet tři let, dobrá pozice, slušná výplata, hypotéka, dospívající syn Tomáš. Všechno bylo na svém místě.
Jen vnitřně se jí zdálo, že si denně nasazuje nejen sako, ale i cizí kůži.
Telefon vibroval. Zpráva od bývalé spolužačky: Kde se vůbec držíš? Vždy v práci. Pojď víkend někam ven. Natálie rychle odpověděla: Později, mám spoustu projektů, a smazala. Pak doplnila: Domluvíme se k sobotě.
Vrátila se ke stolu. Vedle notebooku ležela malá plastová krabička s jehlami. Týden zpátky, během nočního hovoru s zahraniční pobočkou, zakousla rukáv židle a roztrhla podšívku saka. Vzpomněla, že v zásuvce je šicí sada kdysi koupená pro jistotu.
Tehdy seděla v polotmě, monitor ji řezal oči, a svlékla sako, aby pečlivě přišila podšívku silnými, rovnými stehy. Ruce si najednou připomenuly, jak to je držet jehlu, jak tahat nit, aby se nepletla. V dětství často šila panenkám šaty z mamčiných starých sukní. Na vysoké škole přetahovala si džíny a kabáty, aby se odlišila od jednotvárných bund.
Pak přišla práce: nejprve v jedné bance, pak v tomto holdingu. Večerní kurzy, zprávy, projekty. Šicí stroj, koupený kdysi k narozeninové odměně, ležel v rohu ložnice pod přikrývkou. Jednou, až bude čas, říkala si. Čas však nepřicházel.
Natálie Svobodová, můžete? vtrhla do dveří asistentka. Z Moskvy chtějí urgentně souhrnnou zprávu o stížnostech za čtvrtletí, nejlépe do konce dne.
Pošlete šablonu, odpověděla a znovu se obrátila k obrazovce.
Večer ji oči trhaly, v spáncích duněla. Zavřela notebook, vložila ho do tašky, zhasla světla. V výtahu se podívala do zrcadla a jasně viděla únavu pod očima se šířila modř, kterou kryl makeup.
Doma v kuchyni Tomáš žvýkal těstoviny, zahleděný do tabletu. Na plotně chladl omáčkový základ z konzervy, který sotva zahřála, když sundávala kabát.
Jak škola? zeptala se, sundávajíc sako.
Fajn, neodtrhl se od displeje.
Postavila konvici, vytáhla z ledničky sýr. Taška s notebookem těžce dopadla na stoličku. V hlavě se stále točily čísla, plány, prezentace. V okamžiku se jí zdálo, že celý život je nekonečný pás úkolů v korporátním plánovači.
V noci nespala. V temnotě poslouchala, jak v sousední místnosti tiše šustí Tomáš, jak venku buší sporáky aut. Vzpomínala na prsty, které svíraly jehlu, a na rovný řádek stehu na podšívce. Vzpomněla, jak kdysi snila otevřít malou dílnu na opravu oblečení. Pak se vdala, porodila syna, potřebovala peníze, stabilitu. Sen se odsunul jako stará kufr na podkroví.
Ráno v poště na ni čekalo překvapení. Email od HR s předmětem Změny v organizační struktuře. Text suché formulace o restrukturalizaci, rozšíření oblastí a optimalizaci vedení. Příloha nová orgstruktura. Její oddělení připojují k jinému bloku, nad nimi se objevuje nová pozice ředitel zákaznické zkušenosti. Příjmení vedle ní bylo neznámé.
O hodinu později ji povolali k generálnímu řediteli. V jeho kanceláři voněla drahá parfémová směs a čerstvá káva. Generální usmíval se napjatě.
Natálie, víte, že jsou těžké časy, začal. Musíme být pružnější, rychleji reagovat na trh. Proto jsme se rozhodli spojit oblasti. Vaše zkušenosti jsou cenné, ale pauza. Nabízíme vám pozici poradce nového ředitele. Formálně jde o snížení, ale s plným platem na půl roku. Pak uvidíme.
Naslouchala a cítila, jak se uvnitř něco pomalu snižuje. Poradce. To je člověk, který může být kdykoli odsunut stranou.
Rozumím, řekla. Můžu dostat den na rozmyšlenou?
Generál překvapeně přikývl.
Vyšla z kanceláře a prošla chodbou, kde visely motivační plakáty o vůdcovství a úspěchu. V toaletě se zaklapla do kabinky, přitiskla čelo ke studené dlaždici. V hlavě se jí vynořila otázka: Když ne teď, tak kdy?
Večer, místo aby jela hned domů, vyšplhala si dříve na zastávku. Chtěla se projít, vyvětrat myšlenky. Šla podél ulice, kolem lékáren, salonů, malých obchůdků. V podzemí hořelo teplé žluté světlo. Na skle visela cedule: Opravy a šití oděvů. Pod ní papírek s otevírací dobou a telefonním číslem.
Natálie zpomalila krok. Skrz sklo bylo vidět úzký prostor plný stolů. U okna seděla žena kolem padesáti let, v brýlích, a vedla tkaninu pod šicím strojem. Na věšácích visely kabáty, šaty, pánské kalhoty. Na židli u dveří ležela hromada džín.
Stála a koukala, dokud ji někdo zezadu nešoupnul ramenem.
Vstoupíte, nebo ne? zamručel muž s taškou.
Natálie ustoupila a propustila ho dovnitř. Dveře se otevřely a kešly zvuky stroje a vůně tkaniny, horkého žehličky a mýdla. Něco velmi známého z dětství, když máma žehlila prádlo v kuchyni.
Najednou pochopila, že stojí a usmívá se. Současně pocítila strach. Jako by tato malá dílna byla jiný život, do nějž se těžko vstupuje.
Doma kolébala z místnosti do místnosti. Tomáš byl opět v sluchátkách. V poště ležel koncept dopisu do HR s předmětem Žádost. Otevřela ho, podívala se na prázdné tělo dopisu a zavřela.
V noci opět nespala. V hlavě se točily čísla: hypotéka, služby, jídlo, basketbalový kroužek pro Tomáše. Současná výplata vše pokrývala s rezervou. Dílna v suterénu představovala minimální příjem, nejistotu, žádnou pojišťovnu.
Ráno, na cestě do práce, nakonec šla do suterénu. Dveře zazvonily zvonkem. Uvnitř bylo teplo. Na jednom stole ležely barevné cívky nití, sponky, metrická páska. Žena v brýlích zvedla hlavu.
Dobrý den, řekla Natálie, sucho v ústech. Chtěla bych se zeptat. Nemáte zde pracovníka?
Žena přimhouřila oči, zkoumávala její sako, elegantní tašku, boty na nízkém podpatku.
Umíte šít? zeptala se bez otálek.
Trochu. Dříve jsem šila sobě i kamarádkám. Už dlouho jsem nešila. Ale ruce si pamatují.
Všichni to říkají, usmála se. Já jsem Zina. Mám jen jednu pomocnici, ale občas je těžké stát celý den. Práce je dost. Jenže u nás není kancelář, chápete. Pyl, nitě, různí zákazníci. A peníze mávla rukama. To není korporace.
Korporace znělo jako cizí slovo.
Vím, tiše řekla Natálie. Můžu zkusit? Třeba pár dní. Pracuju teď, ale možná brzy uvolním čas.
Zina se podívala pozorněji.
Přijďte v sobotu. Podíváme se, co z toho bude.
Venku cítila, jak jí třesou kolena. Šla k úřadu, sevřená v ruce s vizitkou dílny. V hlavě se potýkaly dva hlasy. Jeden křičel: Jsi blázen. Máš dítě, hypotéku. Jaký podzemní sklad, jaké nitě. Ten druhý, tichý, ale vytrvalý, jí připomínal, jak hezké je vést nit pod jehlou.
V úřadu ji čekaly nové emaily, nová setkání. V polední pauze vytiskla formulář výpovědi a položila ho do šuplíku. Do večera ji však nevyndala.
Sobota přišla zamračená. Tomáš šel k přátelům, slíbil vrátit se k večeři. Natálie dlouho stála před skříní, zvažovala, co si obléct. Nakonec si obula džíny a jednoduchý svetr. Sako viselo na ramínku jako cizí.
V dílně byl ruch. U dveří seděla mladá žena s bublavou taškou.
Potřebuji podšívat džíny, říkala. A vyměnit zip.
Zina, když spatřila Natálii, pokývala hlavou.
Pojďte dovnitř. To je naše stážistka, řekla klientce. Seďte.
Natálie usedla k starému, ale opečovanému stroji. Vedle ležela hromada kalhot. Zina ukázala, jak si zaznamenávají délku, jak fixují sponkami.
Hlavně neruš se, poradila. Lidé platí za preciznost.
První stehy byly těžké. Noha neobvykle tlačila pedál, nit se několikrát zamotalá. Záda rychle bolely. Po půl hodině však našla rytmus. Tkanina pod prsty šustila, jehla plynule vstupovala a vytvářela rovnou čáru.
K obědu se jí zatočila hlava od napětí. Zina jí podala čaj z starého konvičky a postavila šálek na okraj stolu.
Jak to jde? zeptala se.
Jsem unavená, upřímně přiznala Natálie. Ale… je to příjemné. Vidím výsledek.
To je hlavní, přikývla Zina. Jen si neklam. Je to těžká práce. Ramena, oči, nohy. A peníze málo. Ale když tě to baví, vydrž.
Ten den získala symbolické peníze Zina jí podala pár bankovek.
Za stáž, řekla. Rozmysli si, jestli chceš takový život.
Doma Natálie rozložila peníze na stole. Byla to jen desetina jejího denního platu v úřadě. Přemýšlela, jak snadno utrácela dříve na kávu na cestě a taxi.
V pondělí vstoupila do úřadu s rozhodnutím. Ráno podepsala výpověď a přinesla ji do HR. Zaměstnankyně v brýlích se na ni podívala.
Jste si jistá? zeptala se. Máte přece dobrou pozici, zkušenosti.
Jsem si jistá, odpověděla Natálie, překvapena klidem ve svém hlasu.
Zpráva se rychle rozšířila po oddělení. Kolegové přicházeli, ptS úsměvem na tváři a šitým srdcem v kapse opustila kancelář a zamířila do svého malého podzemního ateliéru, kde každý steh znamenal nový začátek.
