Místo kanceláře v dílně
Natálie sundala sluchátko a na moment ho držela v ruce, když ucítila slabé teplo vycházející z těla. V konferenční místnosti už bylo dusno. Na obrazovce se blýskala tabulka s pestrobarevnými sloupci; někdo z pražské pobočky monotónně vysvětloval, proč musíme ve třetím kvartálu opravit rozpočet, a šipka na grafu pomalu klesala dolů.
Věděla, že ji brzy požádají o názor. Vyskočila si v hlavě slova o optimalizaci procesů a převedení zátěže. Věta už byla připravená, jako by ji nacvičila dopředu. Ale v hrudi bylo prázdno. Všechny ty procesy, iniciativy, horizontální spolupráce visely někde mimo ní, oddělené od jejího světa.
Natálie, jste s námi? ozval se hlas z obrazovky ostřejší, než by měl být.
Natálie se zachvěla a nasadila sluchátko zpátky.
Jo, jo, slyším. Z mé strany klikla myší a otevřela si poznámky. Vidím potenciál v rozdělení úkolů mezi regionální týmy, ale musíme myslet i na lidský faktor, aby se lidem nevytratila motivace.
Několik hlav v malých okénkách přikývlo. Jeden z nich si poznámku zaznamenal do protokolu, druhý už zabloudil do emailu. Natálie mluvila a v hlavě se jí vynořilo lidský faktor jako by to byla ironie. Kdy naposledy se cítila normální člověk, a ne jen vedoucí oddělení zákaznického servisu?
Po schůzce se všichni rychle rozprchli do svých kanceláří. V chodbě voněla káva a čerstvé pečivo z automatů. Natálie zůstala u okna. Pod šedým březnovým nebem se táhly proudy aut; lidé spěchali k metru, drželi šály u tváří. V zrcadle okna se jí odrážela upravená saka, úhledně stažené vlasy, lehký makeup. Třicet čtyři, dobrá pozice, slušná mzda, hypotéka, dospívající syn. Všechno jako má být.
Uvnitř ale měla pocit, že denně nasazuje nejen saka, ale i cizí kůži.
Telefon vibroval. Zpráva od bývalé spolužačky Jitky: Co už vůbec děláš? Vždy v práci. Pojď někdy o víkendu ven. Natálie rychle napsala: Později, projektová zátěž, a smazala. Pak doplnila: Zavoláme si v sobotu.
Vrátila se ke svému stolu. Vedle notebooku ležela malá plastová krabička s jehlami. Týden předtím, během nočního hovoru s zahraniční pobočkou, si omylem přetrhla rukáv a roztrhla podšívku saka. Všimla si, že v šuplíku je cestovní šicí set kdysi koupený pro každou příležitost.
Seděla v polotmě, monitor ji řezal do očí, svlékla saka a pevně přišila podšívku velkými, rovnými stehy. Ruce si znovu připomněly, jak držet jehlu, jak protahovat nit, aby se nezamotala. Jako dítě často šila panenkám šaty ze starých máminých sukní. Později na vysoké škole přestříhávala vlastní džínsy a kabáty, aby se aspoň trochu odlišila od ostatních.
Pak přišla práce: nejdřív v jedné bance, pak v tomto holdingu. Večerní kurzy, reporty, projekty. Šicí stroj, koupený kdysi k ocenění, ležel zaprášený v rohu ložnice pod krytem. Když bude čas, říkala si, ale času se nikdy neobjevilo.
Natálie, můžu? zaklepala do dveří asistentka. Z Moskvy chtějí urgentně souhrnnou zprávu o stížnostech za kvartál, nejlépe do konce dne.
Pošlete šablonu, odpověděla a zase se otočila k obrazovce.
Do večera ji oči pálily, v temeni hlavy hučela. Zavřela notebook, vložila ho do tašky, zhasla světlo. V výtahu se podívala do zrcadla a najednou jasně viděla únavu pod očima se nezakryl korektor.
Doma v kuchyni syn Arnošt žvýkal těstoviny a bavil se na tabletu. Na sporáku chladl omáčkový vývar z konzervy, který sotva stihla ohřát.
Jak jde škola? zeptala se, když svlékla saka.
Fajn, odpověděl, ani neodkládajíc oči od obrazovky.
Natálie si uvařila čaj, vytáhla z ledničky sýr. Taška s notebookem těžce dopadla na židli. V hlavě se stále točily čísla, plány, prezentace. V jednom okamžiku se jí zdálo, že celý život je nekonečný řetězec úkolů v firemním kalendáři.
V noci moc nespala. V temnotě poslouchala, jak v sousední pokoji tiše zakroutí Arnošt, jak venku hučí občasná auta. Připomněla si prsty svírající jehlu a rovný šev podšívky. Připomněla si, jak kdysi chtěla otevřít malou dílnu na opravu oblečení. Pak se provdala, měla syna, potřebovala peníze a stabilitu. Sen se odsunul jako stará taška na podkrovním prostoru.
Ráno ji v poště čekalo překvapení. Email od HR s předmětem Změny v organizační struktuře. V textu suché formulace o restrukturalizaci, rozšíření oddělení a optimalizaci řízení. V příloze nová organigram její oddělení připojují k jinému bloku, nad ním se objevuje nová pozice ředitel pro zákaznický zážitek. Příjmení vedle ní je neznámé.
O hodinu později ji povolali k generálnímu. V kanceláři voněla drahá parfémová vonná a čerstvá káva. Generální se úzkým úsměvem.
Natálie, víte, že to jsou těžké časy, začal. Musíme být pružnější, rychleji reagovat na trh. Proto spojujeme oddělení. Vaše zkušenosti jsou cenné, ale udělal pauzu. Nabízíme vám pozici poradkyně nového ředitele. Formálně to je krok zpět, ale s platem na půl roku. Pak uvidíme.
Natálie přikývla, cítila, jak se jí něco těžkého usadilo uvnitř. Poradkyně člověk, kterého lze kdykoliv odsunout stranou.
Rozumím, řekla. Můžu mít den na rozmyšlenou?
Generální se zamyslel, ale přikývl.
Vyšla z kanceláře a prošla chodbou, kde visely motivační plakáty o leadershipu a úspěchu. V toaletě se opřela o studenou dlažbu a přemýšlela: Když ne teď, tak kdy?
Večer místo toho, aby jela hned domů, vystoupila na zastávku dříve. Chtěla si projít, provětrat hlavu. Šla po hlavní třídě, kolem lékáren, kadeřnictví, malých obchůdků. V jedné podzemní místnosti svítil teplý žlutý světlo. Na skle visel nápis: Opravy a šití oděvů. Pod ním papír s rozvrhem a telefonním číslem.
Natálie zpomalila krok. Skrz sklo bylo vidět úzký prostor plný stolů. U okna seděla žena kolem padesáti, v brýlích, a vedla látku pod nožičkou šicího stroje. Na věšácích visely kabáty, šaty, pánské kalhoty. Na židli u dveří ležela hromada džínů.
Náhle ji někdo zezběsil ramenem.
Vstoupíte, nebo ne? zakřičel muž s taškou.
Natálie ustoupila a pustila ho dovnitř. Dveře se otevřely a do uší jí doplynul tlumený cvakání stroje a vůně tkaniny, horkého žehličky a mýdla. Něco velmi známého jako když máma žehlala prádlo v kuchyni.
Najednou si uvědomila, že stojí a usmívá se. Současně jí zachvátil strach. Tahle malá dílna byla jiný život, kam se bojí vstoupit.
Doma poobědvala, chodila po pokojích. Arnošt byl zase v sluchátkách. V poště ležel koncept dopisu HR s předmětem Žádost. Otevřela ho, podívala se na prázdný text a zavřela.
V noci zase nespala. V hlavě se točily čísla: hypotéka, energie, jídlo, basketbalové kroužky pro Arnošta. Současná výplata pokrývala vše s rezervou. Dílna v suterénu by přinesla jen minimální příjem, nejistotu, žádnou pojišťovnu.
Ráno, na cestě do práce, nakonec znovu zavítala do suterénu. Zvonek na dveřích zazvonil. Vnitřek byl vřelý. Na jednom stole ležely barevné cívky nití, nitě, metr. Žena v brýlích zvedla hlavu.
Dobrý den, řekla Natálie, jak se jí sucho v ústech. Chtěla bych se zeptat. Hledáte někoho na pomoc?
Žena se podívala na saka, elegantní tašku, boty na nízkém podpatku.
Umíte šít? zeptala se bez otázek.
Trochu. Dřív jsem šila kamarádkám, ale už dlouho ne. Ruce si to ale pamatují.
Všichni to říkají, usmála se. Já jsem Zina. Mám jen jednu pomocnici, ale ona ani na den neustojí stát u stroje. Práce tu je, ale není to kancelář, chápete? Prach, nitě, různí klienti. Peníze spustila ruce. To není korporace.
Vím, tiše odpověděla Natálie. Můžu to zkusit? Na pár dní. V práci jsem, ale snad brzy zkusím něco jiného.
Zina se podívala pozorněji.
Přijďte v sobotu. Uvidíme, co z toho vzejde.
Venku Natálie cítila, jak se jí třesou kolena. Šla k úřadu, sevřela vizitku s číslem dílny. V hlavě se utkaly dva hlasy. Jeden křičel: Jsi šílená, máš dítě, hypotéku. Jaký suterén, jaké nitě. Druhý, tichý, ale vytrvalý, ji připomínal, jaké to bylo vést nitě pod jehlou.
V úřadu na ni čekaly nové emaily, nové schůzky. V polední pauze vytiskla formulář o výpovědi a vložila ho do zásuvky. Do večera ho však nevytratila.
Sobota byla zatažená. Arnošt šel k přátelům a slíbil přijít na večeři. Natálie dlouho zíralá do šatníku, co si obléct. Nakonec zvolila džíny a jednoduchý top. Saka viselo na ramínkách, jako cizí.
V dílně bylo rušno. U dveří seděla mladá žena s těžkým balíčkem.
Potřebuji podprat džíny, řekla. A zaměnit zip.
Zina, když spatřila Natálii, přikývla.
Pojďte dál. Tohle je naše stážistka, řekla zákaznici. Sedněte.
Natálie se posadila ke starému, ale pečlivému stroji. Vedle ležela hromada kalhot. Zina ukázala, jak měřit délku, jak fixovat jehlicemi.
Hlavně ne uspěchej, poradil. Lidé platí za preciznost.
První stehy byly těžké. Noha nezvykle tlačila pedál, nit se párkrát zamotal. Záda rychle bolela. Po půlhodině ale chytila rytmus. Tkanina ševelila pod prsty, jehla vstupovala a vystupovala přesně, zanechávajíc rovný šev.
K obědu jí mírně zakroužilo hlavu od napětí. Zina jí nalila čaj z staré konvice, položila šálek na okraj stolu.
Jak to jde? zeptala se.
Unavená, přiznala Natálie. Ale líbí se mi to. Vidět výsledek.
To je hlavní, přikývla Zina. Jen si neklam, je to těžká práce. Ramena, oči, nohy. Peníze málo. Ale když tě to baví, vydrž.
Ten den vydělala jen symbolický obnos Zina jí podala pár korun.
Za stáž, řekla. Přemýšlej, jestli tohle je tvůj život.
Natálie doma rozložila peníze na stole. To byla ve skutečnosti jen desetina jejího denního výdělku v úřadě. Přemýšlela, jak dříve snadno utrácela na kávu na míru a taxíky.
V pondělí vstoupila do úřadu s rozhodnutím. Ráno podepsala výpověď a odnesla ji do HR. Kolega v brýlích se na ni podíval.
Jste si jistá? zeptala se. Máte přece dobrou pozici, senioritu.
Jsem, odpověděla Natálie, překvapena klidem ve svém hlasu.
Zpráva se rychle rozšířila. Kolegyně přicházely, ptaly se, kam jde.
Do malé dílny, řekla jedné z nich.
Ta se zasmála, myslela, že je to vtip. Pak pochopila, že je to vážné, a zamračila se.
Ale proč? Tam jsou jiné peníze.
Vím, zopakovala Natálie.
Večer to řekla Arnoštovi.
Bojuješ se výpovědí? sundal sluchátka. A co hypotéka?
Neodcházím z práce, jen jdu jinam. Peníze budou méně, ale ušetříme na jídle a doručování. Budu domů dřív, budu vařit, chodit ven s tebou.
Já už mám kamarády, zamumlal. A když to nevyjde?
Natálie na chvíli přemýšlela.
Pak budu hledat něco jiného. Ale chci to zkusit.
Arnošt jen povzdechl a tiše dopřál:
Když přestaneš večer křičet z práce, je to už výhra.
Období výpovědního období se vlekl. Předávala úkoly, psala instrukA když se podívala na svůj oděv, uvědomila si, že konečně našla rovnováhu mezi prací a životem.
