Dělali jsme, že nejsme doma, abychom se vyhnuli návštěvám vnuků
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou nahlas řeknu: Nechci, aby nás vnuci navštěvovali. I mně je tento pocit trapný. Ale každý příběh má dvě strany, a až uslyšíte ten náš, snad pochopíte, proč jsme se s manželkou začali schovávat ve vlastním bytě.
Je mi 67 let, mé ženě, Aleně, je 65. Stali jsme se prarodiči brzy naše dcera, Věra, byla sotva třicet, když poprvé porodila. Malá Tereza přišla na svět a jako by nás znovu naplnila mladost. Proháněli jsme s kočárkem Riegrovy sady, pečovali jsme o ni s láskou, kupovali hračky, rozmazlovali. Štěstí bylo tak velké, že jsme si i žertovali: Jsme mladí prarodiče, ale aspoň si to všechno užijeme. Tehdy to vypadalo jako požehnání.
Pak přišlo druhé dítě další holčička, Adéla. Milovali jsme ji stejně, brali jsme je o víkendech, pomáhali, jak to šlo. Věra nežádala my jsme sami nabízeli. Milujeme své děti a vnoučata. Ale pak přišel třetí porod dvojčata. A najednou se všechno změnilo.
S chlapci, Jakubem a Ondřejem, se z bytu stal chaos. Už to nebyly klidné víkendy, ale doslova školka. Křik, běhání, neutuchající pláč nekonečný zmatek. Unavilo nás to. Ne z lásky, ale z vyčerpání. Já jsem prodělal operaci srdce a Aleně lékaři zakázali zvedat těžké věci. Ale Věra to jako by nevnímala. Volala s tím, že jsme na cestě, aniž by se ptala, jestli nám to vyhovuje. Někdy přicházeli bez varování, jako kdyby to byla jejich povinnost.
Jednoho dne, když jsem je uviděl přicházet ke dveřím, přistoupil jsem k Aleně a zašeptal: Uděláme, že nejsme doma. Mlčky přikývla. Zhasli jsme světla, ztuhli jsme jako sochy. Tloukli na dveře, zvonili, dokonce zkoušeli otevřít klíčem ale my jsme se schovali jako vystrašené děti.
Když odešli, Alena plakala. Ne z radosti z hořkosti. Jak jsme se k tomu dopracovali? ptala se. A já jsem nevěděl, co odpovědět.
Milujeme své vnoučky, ale nejsme domov důchodců s bezplatnou jesličkovou službou. Chceme prožít své dny v klidu, občas být jen sami dva, číst si knihu, zajít do Národního divadla. Nemáme povinnost být stálými hlídači dětí.
Věra byla zraněná, když zjistila, že jsme byli doma a neotevřeli. Řekla, že jsme sobečtí. Ale ptám se: je sobecké chtít trochu ticha a respektu k našemu času?
Píšu to ne proto, abych se ospravedlnil. Jen aby se nezapomnělo: stárnout není trest. I prarodiče mají právo na odpočinek a hranice. Milovat vnoučata neznamená nechat se přešlapovat. Znamená to pečovat, aniž bychom zapomněli pečovat o sebe.
