Dědečku, podívej! Katka přilézla čelem ke sklu. Štěně!
Za brankou se běhala špinavá černá kryska, s hrubými kostmi, co jí vyčnívaly.
Ta blátožrout zamumlal Pavel Novák, zapínaje si staré kožešinové kozačky. Už třetí den tu krouží. Staň se pryč!
Švihnul holí. Štěně se vyskočilo, ale neuteklo. Zastavilo se asi pět metrů dál a jen tak koukalo.
Dědečku, neplať na ni! Katka mu zakousla rukáv. Asi hladová a zmrzlá!
Mám dost svých starostí! odfoukl starý. Přinese jen blechy a všechny ty nemoci. Jdi pryč!
Štěně si zakouslo ocas a odešlo. Když Pavel zmizel za dveřmi, vrátilo se.
Katka žila s dědečkem už půl roku, od chvíle, kdy její rodiče zahynuli v horách. Pavel Novák si v tomhle vesnickém domku přijal vnoučinu, ač nikdy neměl rád děti. Zvykl si na ticho, na svůj klid a rozvrh.
Teď mu přibyla malá dívka, co pláče v noci a pořád se ptá: Dědečku, kdy se vrátí máma a táta? Jak jí říct, že už se nevrátí? Stařec jen mutěl a otáčel hlavou. Oba to trápilo i on, i ona. Ale kam jinam?
Po obědě, když si dědeček zdřímnul u starého televizoru, Katka tiše vyklouzla do dvora s miskou zbytků polévky.
Přijď sem, Bouchu, šepkla. Tak jsem tě pojmenovala. Krásné jméno, co?
Štěně se k ní opatrně přitáhlo, vyčistilo misku a pak si lehnulo, hlavu položilo na tlapky a dívá se vděčně.
Jsi dobrá, hladila ho Katka. Opravdu dobrá.
Od toho dne Bouch už neodcházelo od domu. Hlídalo branku, doprovázelo Katku do školy a vítalo ji zpátky. Když Pavel vyšel ven, znělo po celé čtvrti:
Zase ty! Kdy už toho máš dost?!
Ale Bouch už vědělo, že ten muž řve, ale ne kousá.
Soused Oldřich Kovář, kouřící u plotu, pozoroval ten cirkus a jednou pronesl:
Pavi, zbytečně ji honíš.
Cože! Potřebuju psa jako zubní bolest!
Možná, že ti Bouch poslal ne zbytečně, co?
Pavel jen zamrkal.
Uplynul týden. Bouch stále číhalo u branky v každém počasí, i v mrazivém mrazu. Katka po stání tajně nosila jídlo, a Pavel se tvářil, že nic nevidí.
Dědečku, můžu pustit Boucha do předsíně? prosila během večeře. Bude tam tepleji.
Ne! udeřil pěstí na stůl. Zvířata doma nemají místo!
Ale on
Žádná ale! Dost už tvých rozmarů!
Katka se zakousla, ale mlčela. V noci Pavel dlouho neusínal. Ráno vyhlédl z okna a uviděl Boucha svinutého kuličkou přímo na sněhu. Brzy to umře, pomyslel si, a najednou mu bylo špatně.
V sobotu Katka šla na zamrzlý rybník bruslit. Bouch, jak vždy, skákalo za ní. Dívka se točila po ledu, smála se a křičela:
Podívej, co umím!
Led pod ní praskl.
A pak prask.
Katka se propadla. Voda byla černá a ledová, vtáhla ji pod povrch. Křičela, ale hluk přehlušily vlny.
Bouch se na chvíli zastavil, pak vběhl k domu.
Pavel staral dříví, zaslechl divoké štěkání, otočil se a viděl, jak pes běží po dvoře, skáče a chytá se jeho kalhot.
Co to je, šílená? nepochopil stařec.
Bouch ale neustával, štěkal, skákal, svíral kalhoty. V očích měla takovou úzkost
A pak k němu dorazila:
Katko! vykřikl a vběhl po špinavém ledu.
Bouch běžel dopředu, otáčel se, jestli už přišel člověk. Pak zase k rybníku. Pavel spatřil černý podklad pod ledem a slyšel slabé bublání.
Drž se! zakřičel, chytl dlouhou větev. Drž se, vnučko!
Škrábal po ledu, které praskalo, ale držel Katku za bundu a vytáhl ji na břeh. Bouch pobíhal kolem, štěkal a povzbuzoval.
Když ji vylákali, byla modrá a zmražená. Pavel ji otřel sněhem, foukal na tvář a modlil se ke všem svatým.
Dědečku, zašeptala Katka. Bouch, kde je Bouch?
Pes seděl vedle ní, třásl se z chladu nebo ze strachu?
Tady je, chrapl Pavel. Tady.
Po tom se něco změnilo. Pavel už neřval na Boucha, ale ani ho dovnitř nechtěl.
Dědečku, proč? neustávala Katka. On mě zachránil!
Zachránil, zachránil. Ale místo pro něj tu nemáme.
Proč?
Protože tak to mám! zakřičel stařec.
Rozčiloval se na sebe. Nevěděl proč, ale pořádně se choval, jak má.
Oldřich přišel na čaj. Seděli v kuchyni, kouřili.
Slyšel jsi, co se stalo? opatrně zahájil soused.
Slyšel, zamumlal Pavel.
Hezký pes. Chytrý.
Stává se.
To bychom ho měli chránit.
Pavel povznal rameny:
Chráníme. Nevyhazujeme.
Ale kde pak v noci spí?
Venku. Pes nebo ne?
Oldřich pokrčil rameny:
Divný jsi, Pavle. Zachránil ti vnučku, a ty nevděčnost.
Nic mu nedlužím! rozčileně odpověděl. Nakrmíme, nebudeme bít a to je vše!
Neřekneš, že člověka milovat, jenom štěňata!
Oldřich zmlklo. Věděl, že hádky jsou zbytečné, ale přesto se díval s napětím.
Únor byl krutý. Sníh se řval jeden za druhým, jako by zima chtěla ukázat, kdo tady vládne. Pavel jen sotva stíhal odklízet cesty ráno už znovu pod patou.
A Bouch stále u branky. Zhubnul jako kostlivec, srst se rozpadala, oči slábly, ale neodcházel. Hlídal.
Dědečku, Katka tahala za rukáv, podívej se na něj. Je to sotva naživu.
Sama si to vybrala, mávl Pavlem. Nikdo ji nenutil.
Ale ona
Dost! zakřičel stařec. Kolik to mám poslouchat? Už mě má ta štěně!
Katka se naštvala a zmlkla. Večer, když starý četl noviny, tiše řekla:
Dnes Boucha vůbec nevidím.
A co? nezdvihl hlavu.
Celý den není. Možná onemocněl?
Možná konečně odešel. To je jeho cesta.
Dědečku! Jak můžeš takhle mluvit?
Co mám dělat? odložil noviny, podíval se na ní. Není naše! Chceme ji jen přehnojit!
Přehnojit? tiše odpověděla Katka. Zachránila mě. A my jí ani teplého místa nedali.
Místo není! udeřil pěstí Pavel. Dům není zoo!
Katka vyplakala a běžela do pokoje. Starý zůstal sedět u stolu a noviny už ho nezajímaly.
Noc přinesla takovou sněhovou bouři, že dům se houpe jako kolébka. Vítr zavrčel v komíně, okna cvakala, sníh bublal na okna. Pavel se otáčel v posteli, nemohl usnout.
Pesí počasí, pomyslel si, a zlostně řekl: Co mě to vůbec zajímá? Ale uvnitř byl rozdrcený.
Ráno vítr utlumený. Pavel vstával, uvařil čaj, podíval se z okna. Dvůr byl zasypan až po okna. Cesta zmizela, jen starý lavičkový zadek stál. U branky
U branky něco černělo v snehu. Asi jen odpad, pomyslel si, ale srdce mu poskočilo. Oblekl teplou bundu, nasadil kožešinové kozačky a vyběhl ven. Sníh byl hluboký, sahal až po kolena. Došel k brance a zastavil se.
V snehu ležel Bouch. Nehybně. Sníh zakrýval ho téměř po celé tělo jen uši a ocas vyčnívaly.
Umřel, pomyslel si Pavel. Pak ucítil, jak se něco v něm rozpadá. Naklonil se, odhalil sníh. Pes byl sotva při dýchání, chrápěl slabě, oči neotevřel.
Hej, ty, zašeptal starý. Proč jsi nezmizel?
Bouch se mírně zachvěl po hlasu, snažil se zvednout hlavu, ale síly už neměl.
Pavel stál a přemýšlel. Ať je, ať, řekl, a opatrně zvedl Boucha do rukou. Pes byl lehký jen kosti a srst, ale vnitřně ještě teplý.
Drž se, mumlal Pavel, kráčejíc k domu. Drž se, čert.
Přenesl Boucha do předsíně, pak do kuchyně a položil na starou deku u kamna.
Dědečku? ozvala se Katka ve dveřích v pyžamu. Co se stalo?
No, on byl tam a zmrzl. Myslím, že by si měl trochu zahřát.
Katka se rozběhla k Bouchovi:
Je živý? Dědečku, je živý?
Živý, živý. Nalij mu trochu mléka, teplého.
Hned! štípala k plotně.
Pavel klečel u psa, hladil ho po hlavě a přemýšlel: Co jsem takový? Dostal jsem ho až k polovině smrti, a on pořád neodešel. Věří mi.
Bouch pomalu otevřel oči. Podíval se na Pavla a vděčně zakňučel. Pavel cítil, jak mu sevřelo hrdlo.
Mléko je hotové! Katka postavila misku vedle něj.
Bouch se s velkým úsilím nadral, pak ještě jednou. Dědeček s vnučkou sledovali, jak pije, a oba se usmívali, jako by se stalo něco zázračného.
Do poledne už Bouch klidně seděl. Večer běhal po kuchyni na chvějících se tlapkách. Pavel semtam mrkl a zamumlal:
To je jen dočasné! Jasno? Když zesílí, pošleme ho ven!
Katka jen úsměvně přikývla. Viděla, jak dědeček tiše přidává Bouchovi nejlepší kousky masa, zahřívá ho a hladí, když si myslí, že si nikdo nevšimne.
Neodhodí nás, věděla dívka. Už nás nevyhodí.
Ráno Pavel vstával brzy. Bouch ležel na rohoži u kamna a pozorně ho sledoval.
No co, ožila? zamumlal, zapínajíc kalhoty. Tak to vypadá.
Pes zamával ocasem, jako by zjišťoval, že ho nevyženou.
Po snídani Pavel oblékl teplou bundu a vyšel ven. Prošel se podél plotu, zapálil si cigaretu a podíval se na starou chlívečku u stodoly. Tam už nikdo nebýval asi deset let.
Katko! zakřičel dovnitř. Přijď sem!
Dívka vyběhla, za ní Bouch. Pes se držel blízko Katky, ale na Pavla už neusmíval.
Podívej, ukázal na chlívečku. Střecha je roztrhaná, stěny jsou podmáčené. Musíme to opravit.
Proč, dědečku? ptala se Katka.
Co, proč? zamumlal. Místo je prázdné, není užitečné.
Tahnal dřevěné prkna, kladivo, hřebíky. Křičel, že hřebA tak se Bouch stal neoficiálním strážcem rodiny, což všem přineslo nečekaný klid.
