Přijde mi to jako pohádka, co se stala u nás v Praze, tak ti to rychle povím, abys věděl, co se ten večer přihodilo. Celou noc naše pejsková Bára hlasitě zavrčela, takže jsem vůbec nevyspala. Ráno, když jsem se podívala do jejího boudu, zamrzla jsem jako v lednici všechno tam vypadalo, jako by během bouře země zmizela.
Venku to byla pořádná pekelná bouřka, mrholilo jako z konve, blesky štípaly temnotu a hrom duněl, že se zdálo, že celá země se třese. Stromy se ohýbaly k zemi, větve se házely po plotě a voda se valila po dvorku, proměňujíc ho v malé jezero. Všechno to vypadalo jako totální chaos, a nikdo netušil, co zítra přinese.
Ale když první paprsky slunce prosvitly závěs, všechno se najednou uklidnilo. Nebyla žádná známka včerejšího vichřice, obloha byla jasná a vzduch voněl po mokré zemi a čerstvém listí. Protože jsem se protáhla po nespavé noci, vyšlápla jsem na verandu a nadechla se tak čerstvého rána, že by se mi zdálo, že se příroda znovu narodila.
Však mi v hlavě vířil jeden podivný okamžik během hromu Bára najednou přestala štěkat a místo toho jen smutně zavrčela, jako by cítila nějakou nebezpečnou pohodu. V tu chvíli jsem si řekla, že to možná jen hrom, ale když jsem se podívala na dvorek, napadlo mě, že by to mohlo být něco vážnějšího.
Bára obvykle skákala ke mně na verandu, vrtěla ocasem a chtěla se mazlit. Tentokrát ležela v budě a vůbec se nechtěla hýbat. Srdce mi ztuhlo. Možná jí něco udělalo blesk? pomyslela jsem si a tiše ji zavolala: Bářko, máš v pořádku?
Z temného úkrytu se pomalu vynořila hlavní část její tváře s očima plnýma obav. Nevyběhla ke mně, jen se svíjela a držela uši stažené. Pořádně jsem jí chtěla dát něco k zakousnutí vzala jsem nůž a nakrájela pár kousků šunky, co jsou její nejoblíbenější dobrota. Ale ani ten vůně masa ji nepohnula. Ležela tam jako by ztratila sílu, nebo možná se v ní probudil nějaký starý mateřský instinkt, který ji nedovolil odejít.
Nemohla to být normální. Bára totiž při každé bouři obvykle běží k mně a hledá úkryt. Teď se chovala úplně opačně. Začala jsem panikařit, že je nemocná, že ji kousl had nebo něco podobného. Bez váhání jsem vytáhla telefon a zavolala veterináře doktora Ladislava Nováka, kterého znám už roky.
Za dvacet minut předjela ke mně stará, ale pořád pěkná auto a z něj vyšplhal vysoký, šedivý pán s brýlemi a černým diplomem v ruce. Ladislav nebyl jen veterinář, byl to takový čaroděj, který dokáže cítit zvířata, jako by slyšel jejich tichý hlas.
Co se stalo? zeptal se, když vstoupil ke boudu. Krátce jsem mu povyprávěla o Bárově podivné chování. Přistoupil k buďku, posadil se na zadní nohy a volně ji zavolal: Bářko, holka, pojď ven. Dej se doktorovi.
Bára jen zakňučela a přitiskla se ke zdi. Nikdy předtím takhle nevrčela na člověka, kterého znala. To bylo děsivé.
Něco není v pořádku zamumlal doktor. Vždy se k nám připlížila jako k domovu. Co se s ní stalo?
Bojím se, že je nemocná řekla jsem chvějícím se hlasem.
Možná nějaký klíště? Nebo něco kouslo? zamyslel se Ladislav a řekl, že bychom ji měli vyjmout z buďka a prohlédnout.
Opatrně jsem přitáhla Bářku za obojek. Nechtěla se házet ven, ale ani neodmítla. Když už to vypadalo, že neodejde, pomalu, s evidentním nevolí, vyklouzla ven a stále se otáčela zpátky.
Tam se něco hýbe! zvolal doktor a podíval se dovnitř buďka.
Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v hloubi buďka malé chlapce, schouleného v kupce na staré dece. Měl špinavou panenku přitisknutou k hrudi, tvář bledou, oči plné slz a roztrhané mokré oblečení. Neměl boty. Vypadalo to, jako by byl zapomenutý a ztracený mezi realitou a noční můrou.
Co to je? zašeptal doktor, že nemůže uvěřit svým očím.
To není co, ale kdo! vydechla jsem. To je dítě! Nemůžu ho sama dostat ven pomozte!
Počkejte, počkejte odpověděl Ladislav, napínaje brýle a opatrně nahlédl dovnitř. Bára jen zakňučela, ale já ji uklidnila: Všechno v pohodě, Bářko. Nikomu nic neublížíme. Jsi skvělá, zachránila jsi ho.
Vzala jsem chlapce do náruče. Byl lehký jako pírko, jako by dlouho nikdo nekrmil. Na něm byla špinavá tričko s roztrhanými okraji, kalhoty s dírami a nohy pokryté škrábanci.
Kdo jsi, maličký? zeptala jsem se tiše.
Neodpověděl, jen na mě zíral velkýma vyděšenýma očima, jako by čekal výčitku. Řekla jsem, že zavolám policii, protože takové dítě se neponechává. Ale doktor mě zastavil:
Počkej. Znám toho kluka. To je Romka, syn Bohuslavy Bohuslavy zlodějky.
Zmrzla jsem. Bohuslava byla ta holka ze školy, která byla jednou veselejší, ale pak se nějak ztratila do temného světa, začala pít silné pití, krást a nakonec skončila za mřížemi. Vězení jí přineslo syna Romku. Dítě okamžitě poslal do dětského domova.
Ale přece ho propustili? zeptala jsem se.
Ano, nedávno. Vzala ho z internátu, ale spíš kvůli tomu, aby ukázala, že je také matka. Ve skutečnosti ho jen občas spala a nechávala samotný. Lidi s takovým chováním by měla ztratit rodičovská práva. Romčovi je skoro pět, sotva mluví, nezná pojem doma, rodina, láska.
Cítila jsem v sobě hořkost a hněv. Vzpomněla jsem si, jak jsem sama toužila po dítěti, kolikrát jsem měla naději a kolikrát jsem ztratila miminko. Lékaři nedokázali příčinu, vždy to bylo jako úder do břicha. A teď před mnou ležel živý, třesoucí se chlapec, který byl zahozený jako odpad.
Nech ho chvíli u mě řekla jsem rozhodně. Nakrmím ho, zahřeju, vyperu. Pak ho odvedu k Bohuslavě, ať uvidí, co dělá se svým synem.
Přinesla jsem mu teplou vodu, měkký ručník a dětské mýdlo. Myla jsem ho s takovou péčí, jako by byl můj vlastní. Pak jsem ho zabalila do deky, dala mu tričko a posadila k stolu. Jedl tiše, rychle, jako by se bál, že mu jídlo vezmou.
V tu chvíli vstoupil můj manžel Petr, vysoký a silný, s dobrýma očima.
Lásko, chtěl jsem ti přinést chleba zamrzl, když uviděl Romku. Kdo to je?
To je Romka, syn Bohuslavy. Našel jsem ho v Bářině buďku.
Petr se podíval na chlapce, pak na mě. Věděl, jak moc mě bolí nemožnost mít vlastní děti. Věděl, že když vidím cizího miminka, v srdci se mi rozbije něco.
Jasně, pořiď mu boty a oblečení. Všechno nové. řekl tiše a odešel.
Po hodině se vrátil s balíčky. Kromě oblečení koupil i červenou hračku autíčko se třpytivými koly. Romka poprvé po dlouhé době zasmál.
Když později usínal, zašeptal: Nechci k mámě
Spi, maličký šeptala jsem mu. Nikdo tě nikam nevede.
Petr mě objal.
Nechce to k ní. Rozumím mu.
Vyrazím k Bohuslavě, zjistím, co se děje.
Její dům byl polorozpadlý, okna rozbitá, vůně chmele, tabáku a zoufalství. Všude bylo temno a špinavě. Když jsem vstoupila, dráždil mě dým a chraplavý hlas: Kdo tam? Je tu Bílá?
Bohuslavo, to jsem já řekla Alžběta, naše kamarádka ze školy. Co děláš?
Tvůj syn je u mě. Našla jsem ho v buďku. Byl bosý, hladový, vystrašený.
A co? Ať si hraje. Kde spí?
Jsi matka! Jak můžeš takhle mluvit?
A ty? Kdo si myslíš, že jsi? křičela Bohuslava. Vrať mi mého syna! Jinak ho přebiju!
On se k tobě nevrátí odpověděla jsem pevně. Zavolám policii. Dítě nesmí vyrůstat v takovém pekle.
Bohuslava se najednou zamyslela.
Počkej není třeba policie Já ho mám, je to moje krev
Pak si udělej pořádek doma, žij normálně. Pak si promluvíme.
Týden utekl, nikdo nepřišel. Když jsem se vrátila, našla jsem Bohuslavu ležet v posteli bez známek života. Přepadl ji smrtelný záchvat. Péče o její tělo zůstala na mně a Petrovi. Po této tragédii jsme se rozhodli, že si Romku vezmeme jako vlastního syna.
Po měsících kontrol, výpovědí a analýz nám sociální služba schválila adopci. Romka se stal naším dítětem.
Už dva roky je jaro zase v plném květu. Romka běhá po dvoře, už je větší, směje se a hraje si s štěňátky Bářky té samé pejsky, co ho zachránila během té divoké noci.
Synku, pozor! volá Jitka.
Nic, kluci jsou jako ozdobou muže! směje se Petr, s úsměvem přiklopí čepičku na naši dceru Dárinku, která je tu už rok.
Dárek se spokojeně usmívá, bublá svým dětským jazýčkem a pozoruje Romku. A v tu chvíli je naše štěstí úplné. Jsme rodina. Skutečná. Ne jen krví, ale i láskou ze srdce.
