Šárko, kde jsi? Musím okamžitě odejít, přijď hned!
Zpráva od Lenky se objevila na displeji telefonu v půl desáté dopoledne. Šárka odložila šálek s nedopitým kávou a zakroutila nos. Třetí den v řadě. Třetí okamžitě. Třetí hned.
Nemůžu, pracuju, napsala a vrátila se k notebooku. Za minutu telefon znovu vibroval.
Co to za práce? Jsi přece na home office! Prostě zavři laptop a přijď. Marek s Eliškou jsou sami, musím vyjít.
Šárka se zasmála. Lenka a Marek už byli doma polo roku. On hledal důstojnou práci, ona se starala o děti. Ve skutečnosti Marek celý den bloudal po fórech a Lenka nekonečně psala kamarádkám a sledovala seriály. Kdyby nezděděné peníze od strýce, rodina by se už dlouho nepohybovala.
Mám deadline za tři hodiny. Zavolej matce. Odpověď přišla okamžitě, jako by Lenka držela prst nad klávesnicí. Mamka je zaneprázdněná! Šárko, vážně, co tě stojí? Přece bydlíš vedle!
Nemůžu, opakovala Šárka. Opravdu zaneprázdněná. Telefon zazvonil. Sestra se rozhodla přejít k aktivnímu zasahování.
Šárko, co to za blbost? Lenka ani nepozdravila. Prosím tě jako člověk o pomoc!
A já ti jako člověk vysvětluju: mám práci.
Jaká práce? Sedíš doma u počítače, taky velký pracant!
Šárka zavřela oči. Vždy stejný scénář.
Lenko, klient čeká na projekt. Když ho nedodám, nevyplatí mi peníze, a bez peněz neplatím nájem. Rozumíš?
Bože můj, to jen jednou zpozdíš! Jsme rodina, Šárko. Rodina! Vážně chápete, co to znamená?
Rozumím. Ale teď nemůžu.
Takže nechceš, hlas sestry zmrzl na led. Takhle snadno nechtít pomoci vlastní sestře, vlastním synovcům! Jaká jsi sobecká, Šárko.
Lenko, já
Ne, poslouchej! Když potřebuji pomoc, ty máš hned výmluvy! Jsme rodina a ty mi nechceš pomoci!
Šárka se sotva nevyprala smíchem. Za poslední měsíc strávila u Lenky nejméně deset dní krmila děti, ukládala je ke spánku, četla pohádky, sbírala rozházené hračky. A pokaždé Lenka zmizela na pár hodin, což se změnilo v celý den.
Lenko, opravdu musím pracovat.
Výmluvy! Samé výmluvy! Vymýšlíš si neexistující povinnosti jen proto, abys rodině nepomohla!
Šárka stiskla tlačítko ukončit hovor. Prsty se mírně třásly od podráždění. Zhluboka se nadechla, popila studenou kávu a vrátila se k projektu.
O hodinu později telefon znovu ožil. Tři zmeškané hovory od Lenky, dva zprávy, jedno čtyřminutové hlasové. Šárka nechtěla poslouchat. Věděla, co tam bude: výčitky, obviňování, tlak na soucit.
Do večera se nasbíralo dvanáct zpráv, všechny v různých variantách jsme rodina, proč nepomáháš. Šárka je četla s rostoucím pocitem absurdity. Lenka a Marek byli dva dospělí lidé, kteří požadovali, aby pracující sestra přerušila vše a stala se jejich chůvou.
Následující den se to opakovalo. Pak zase další den. Lenka volala třikrát až čtyřikrát, psala dlouhé texty, kde Šárka byla sobecká, bezcitá a zapomnělá na rodinu. Marek do konfliktu nezasahoval, jen se plahočil v pozadí.
Šárka přestala na hovory reagovat. Jednoduše je odsouvala a vracela se ke svým povinnostem. Pochopila: pokud jednou podlehne, nikdy už to neskončí.
Měla svůj život, své plány, své sny. A nechtěla je obětovat kvůli něčímu bláznivému rozmaru.
V sobotu zavolala matka.
Šárko, co se děje? Věra Novotná zněla přísně a odsuzujícím tónem.
Neděje se nic, mami. Pracuju.
Lenka říká, že odmítáš pomáhat s dětmi.
Lenka říká spoustu věcí. Neodmítám pomáhat, jen odmítám přerušit práci, kdykoliv se jí zachce.
Šárko, je to tvoje sestra. Starší sestra. Mladší mají pomáhat starším, tak to vždycky bylo.
Mami, Lenka má třicet let. Má manžela. Oba jsou celý den doma. Proč bych měla hlídat jejich děti?
Protože jsi rodina! hlas matky zesílil. Co to za egoismus? V dnešní době se tak nedělá! Všichni si navzájem pomáhaly, nikdo neodmítal!
Šárka se opřela o záda židle. Po dvaceti osm letech se stále nedokázala hádat s matkou. Věra Novotná vždy stála po boku Lenky. Od dětství: starší dcera pilná, krásná, správná. Mladší prostě jen doplněk.
Mami, nebudu o tom debatovat.
Tak to je! Nechceš se mnou ani mluvit! Vyrůstala jsi, našla práci a teď si myslíš, že můžeš zapomenout na rodinu?
Já jen žiju svůj život.
Tvůj život je rodina! Pamatuj si to, Šárko!
Zapamatovala si to, ale závěry si dřela po svém.
Následující dva týdny se změnily v nekonečný noční můru. Lenka volala, psala, posílala fotky dětí s titulky typu Podívej, jak Eliška po tobě touží. Matka se zapojila každých pár dní, opakujíc stále stejná argumenty o rodinných hodnotách a povinnosti před staršími.
To nemohlo trvat věčně. Šárka věděla: buď se zhroutí a vrátí se k roli zadarmo chůvy, nebo něco musí zásadně změnit.
Nabídka práce v jiném městě přišla jako zázrak. Dobrá mzda, zajímavý projekt, šance růstu. A hlavně osm set kilometrů mezi ní a rodinou.
Šárka souhlasila ten samý den.
Nabírala vše rychle a tiše. Našla nájemníka na svůj byt, sbalila věci, koupila jízdenky. Nikomu z blízkých neřekla nic. Věděla, že kdyby to řekla, vybuchne taková hádka, že by radši všechno zrušila. Lenka bude brečet, matka bude křičet. Pak ji přesvědčí zůstat a vše se vrátí do koloběhu.
Ne. Dostalo se.
Odletěla ve středu ranním letem. Ráno poslala zprávu matce a sestře, že se stěhuje. Telefon vypnula už na letišti. Zapnula ho až po dni, když už byla usazená v novém bytě.
Čtyřicet tři zmeškaných hovorů. Osmnáct zpráv. Pět hlasových záznamů.
Nejprve přehrála hlasovou od matky.
Šárko! Co jsi udělala?! Jak jsi mohla odjet, aniž bys někoho řekla?! To je to je zrada! Okamžitě se vrať domů!
Druhá byla od Lenky. Sestra plakala do sluchátka, přerušovala vzlykání výčty: Jak jsi mohla opustila nás děti se ptají, kde je teta Šárka nenávidíš nás
Šárka to do konce poslechla, pak klidně smazala všechny zprávy a zavolala matku.
Mami, jsem v pořádku. Dostala jsem novou práci, přestěhovala jsem se.
Vrať se! Okamžitě se vrať! Potřebujeme tě!
Ne, mami. Zůstávám.
Šárko, nechápeš! Lenka potřebuje pomoc! Děti
Lenka by měla konečně přestat spoléhat na ostatní a najít si chůvu. Nebo požádat Marka, aby se odpojal od počítače. Já nemusím neustále pomáhat, mami.
Položila sluchátko, aniž by doslechla další výbuchy.
Lenka zavolala hodinu po té.
Šárko, jak můžeš? Jsme sestry! Musíš být blízko!
Nic ti nedlužím, Lenko. Jsi dospělá žena. Vyřeš si svůj život sama.
Ale děti
Tvoje děti. Tvoje a Dimiho. Vychovávejte je sami.
Víš, jak je mi těžko!
Vím. Proto jsem odešla.
Následující týdny Šárka zvykala na nový život. Nové město, nová kancelář, noví kolegové. Šla do práce, pracovala na zajímavých projektech. Večer se vracela do tiché garsonky. Nikdo už nezavolal s hysterií a požadavky.
Zavolání od rodiny postupně zmizela.
Po dvou měsících potkala Martina. Seznámili se na firemní večírku, začali si vyměňovat čísla. Ukázal se jako vtipný, chytrý a naprosto normální. Žádné drama, žádné manipulace, žádné dlužíš mi.
Jednou Šárka zjistila, že se jen tak usmívá. Bez důvodu. Ráno vstává s radostí na nový den, místo aby se trápila, kolik zpráv od sestry nabralo během noci.
Šest měsíců po tom seděla na balkóně svého bytu s hrníčkem kávy. Dívala se na město, které už bylo jako domov. Vedle ní dřela kočka Micka, kterou našla v domovní schránce před měsícem. V sousední kuchyni Martin bzučel s hrncem, připravujíc snídani.
Pouze vzdálenost pomohla. Osm set kilometrů mezi ní a rodinou se ukázalo jako nejlepší lék na drzost a manipulaci. Udělala správnou volbu, když odešla.
A konečně byla šťastná.
