Co tu děláš, dědečku? To snad už tě jen procházíš po silnici? V takovém věku bych raději zůstal doma!
Starý Josef se narovnal, co nejvíc mohl, a nasunul čepici o kousek výš na čelo. Chladný vítr mu krájel tvář, ale nepřesunul se z místa. Stál na kraji půdní cesty u vesnice Kamenice, s těžkou rafia sítí v jedné ruce a druhou připravenou zachytit jakékoli auto, které by ho mohlo odvést do města.
Nebyl to první výlet po té prašné stezce. Od doby, kdy jeho milá Libuše skončila v nemocnici, si zvykl na tento drsný kopec, na neklid a na čekání. Dnes však bylo srdce jiné.
Libuše byla ráno slabší než obvykle, když přišla sestra. Řekla, že není dobře a že by bylo dobré, kdyby jí někdo přišel na návštěvu, seděl s ní. Když někdo řekne bylo by fajn přijít, člověk cítí, jak mu pod nohama mizí zem.
Bez otálení vyběhl z domu, vzal síť, do které uložil čistou košili, ručník, pár jablek a láhev kompotu, který mu Libuše před lety upekla. Na chvíli, až budu nemocný, Josef, říkala.
Ten kompot byl pro něj připomínkou, že na ni nezapomněl, že si přivolal každé její starosti, každý skleněný džbánek, který položila s třesoucíma rukama na polici.
Auta projížděla občas, ale žádné nezastavovalo. Někteří ji zírali jako suchý strom u cesty, jiní se mrkali do telefonů, další se smáli a spěchali do životů, kde nebylo času na starého muže s těžkou sítí.
Jednou auto zpomalilo. Josef ucítil, jak se mu svírá srdce. To je ono, chytl mě, pomyslel si. Udělal krok dopředu, sevřel síť k hrudi. Okno se spustilo a před něj se objevila mladá tvář, lehce pohrdavá, ale i s úsměvem.
Co tu děláš, dědečku? To snad už tě jen procházíš po silnici? V takovém věku bych raději zůstal doma!
Hlas byl hravý, ale slova zasáhla hluboko. Josef se chystal odpovědět: Neprocházím se, jedu k mé nemocné ženě, ale chlapec už otevřel okno a šlápl na plynu. Auto se rozjelo, zanechalo za sebou jen mrak prachu a těžký ticho.
Na chvíli se mu zdálo, že celý ten dlouhý úsek ho zasáhl přímo do hrudi. Podíval se na své vrásčité ruce, na ošoupané boty, na starou síť.
Snad takto vypadám, jako muž, co už nemá kam patřit, zamumlal si do krku.
Pak si však připomněl Libušeiny oči. Jak ho hledala pohledem po nemocniční chodbě, jak při každém vstupu jako by se ptala: Jsi tady? Přijel jsi? Ačkoliv se vrásky a roky skryl pod jejím pohledem mladý muž, který kdysi tančil na vesnických slavnostech.
Jejich láska nepočítala kilometry, ani vrásky. Pouze údery srdce.
Zůstal na místě. Neodcházím, Libuško, čekala jsi na mě. Kde bych nedorazil? pomyslel si nahlas.
Čas plyne pomalu. Mraky se shlukují na šedé obloze, vítr sílí. Josef si zatáhl kabát těsněji k tělu, ucítil, jak mu kosti chřadnou pod chladem a stářím, ale nehnul se.
Občas projelo auto s rozsvícenými světlomety, na okamžik osvětlující jeho unavený obličej, pak ho opět pohltilo temno.
Vzpomněl si na dny, kdy Libuše pečovala o něj. Když přišel unavený z polí a ona mu připravila stůl, ruce voněly čerstvým chlebem. Když on onemocněl, ona neprospala noci, vařila čaje a kladla obklady na čelo. Když ho kárala, že si nedává pozor, on jen smíchem odvětil: Nech, dědo, nic mě nepřekvapí.
Teď byla ona ta, kdo ležel v posteli. A on, se všemi omezeními stáří, chtěl alespoň být po jejím boku, držet ji za ruku. Neměl léky, neměl vzdělání, neměl sílu. Měl jen lásku. A někdy je láska jediný lék, který může nabídnout.
Když se už téměř setmělo, konečně se zastavilo auto. Světla mu krátce oslepila oči. Dveře se otevřely, z nich sestoupila postava v bílém plášti s kabátem.
Paní Josef?
Hlas byl povědomý.
Ano odpověděl starý muž váhavě.
Doktor Karel, ošetřující Libuše, se na něj podíval s podívaným smutkem i úžasem.
Co tady děláte v tom mrazu?
Jdu k Libuše dnes už nikdo mě nedovolí jet a už nemám trpělivost.
Doktor povzdechl. Viděl ho po ty léta na chodbách nemocnice, s síťí na klíně, tiše sedět na židli a sledovat dveře. Viděl, jak svírá ruce, když se stav Libuše zhoršuje, a jak se rozsvítí jeho tvář, když sestra řekne: Dnes je o něco lépe.
Nasedněte, prosím. Nenechám vás stát.
Doktor opatrně vzal síť z Josefových rukou, jako by to byl nejcennější balíček, a otevřel dveře.
Josef na okamžik stál nepřesvědčen.
Na mně?
Na vás, pane Josefe. Já také jedu do nemocnice. Dovedu vás.
Když nastoupil do auta, pocítil, jak ho teplo objímá jako náruč. Poprvé ten den mu slzy potichu tekly po tváři, když hleděl z okna.
Doktor se na něj neptal, proč nešel autobusem, proč tak dlouho stál v mraze. Věděl, že někdy otázky bolí víc než chlad.
Pane doktore
Ano?
Libuše mi stále říká, co o vás. Říká, že máte dobré ruce
Doktor se mírně usmál.
Má dobré srdce, proto vidí dobro všude kolem.
Zbytek cesty uplynul v tichu. Josef svíral síť k hrudi a občas otřel kout očí manžetou kabátů. Přemýšlel, že snad Bůh na něj nezapomněl. Z mnoha aut, která projela a neviděla ho, se zastavilo právě to, ve kterém byl muž, co o Libuše pečoval.
V nemocnici, když vkročil do dlouhé a světlé chodby s síťí v ruce a s pomalými kroky, už nebyl jenom chudý stařec na kraji cesty. Byl manželem, který plnil slib: Přijdu k tobě, ať se děje cokoli.
Když vstoupil do pokoje, Libuše ho spatřila okamžitě. Její unavené oči se rozzářily, jako když čekala na jeho návrat po práci na poli.
Přišel jsi zašeptala.
Přišel, žena Jak bych nemohl?
Položil síť k jejím nohám a vytáhl z ní kompot, který uchovával roky.
Přinesl jsem ti ten meruňkový kompot, víš? Ten, co jsem ti řekl, když jsem byl nemocný. Teď jsi ty nemocná, ale pomůže nám to. Spolu.
Usmála se slabě, a v koutku očí se jí odhalila slza. Ne slza bolesti, ale vděčnosti.
V tu chvíli už nehrál žádný hlas silného motoru, žádná odrazená slova mladého řidiče.
Starý Josef pochopil, že svět je plný lidí, kteří kolem tebe jen proježou, ale stačí jeden dobrý člověk, aby ses cítil, že tě Bůh nenechal na kraji cesty.
A jeho láska k Libuše nepoužívala žádný autostop. Našla si vlastní cestu skrze chlad, únavu a čas. Vždy končila tam, kde měla být: u jejího nemocničního lůžka, v jejím unaveném pohledu a v srdci, které stále bilo pro něj.
Když příště uvidíte starce s nataženou rukou na kraji cesty, pomyslete si, že to může být vy nebo vaši rodiče. Buďte tím autem, které se zastaví, ne tím, co jen rozvíří prach.
