V našem vesnickém městečku Lázně nad Sázavou se konala svatba, která rozproudila celý dřevěný údolí. Jan Novák, nejlepší mechanik v obci, s rukama jako zlatý drát, si vzal Zdeňku zlatavě krásnou jako mák, hlasitou a smíchající se jako zvonec. Vždy v popředí, vždy první. Vypadalo to, jako by vystoupili přímo z pohádkového obrazu. Rodiče Jana postavili novou zahradu, postavili plot a zdobili branku stuhami. Tři dny se slavilo s rozlehlou hudbou, vůní grilovaného masa a sladkých koláčů. Všichni křičeli Hořké!.
Já ten den ale nebyl na hostině. Seděl jsem v našem zdravotnickém šípu a naproti mi ležela Vlasta. Tichá a nenápadná, jako by se ztratila i přesto, že tu byla. Její oči připomínaly lesa jezero hluboké a klidné, v nichž se ukrývala věčná smutek, který bolavě svíral srdce. Seděla rovně na lůžku, ruce kroucené do uzlů, až se bělily klouby. Měla na sobě svoje nejlepší šátkové šaty s drobnými modrými květy, staré, ale upravené. Na vlasech modrá stužka. I ona se chystala na svatbu na svatbu s Janem.
Od dětství byli Jan a Vlasta nerozluční. Posadili se spolu do první třídy, seděli u jedné lavice. Jan nesl Vlastě brašnu, chránil ji před kamarády. Ona mu nosila koláčky a pomáhala s příklady. Všichni věděli: Jan a Vlasta jsou jako nebe a země, slunce a měsíc vždy spolu. Jan se vrátil z armády a první věc, kterou udělal, bylo běžet k ní. Podali žádost, určili datum ten samý den, kdy Zdeňka a Jan hráli na svatbu.
Později se však Zdeňka vrátila z města, navštívit rodinu. Všechno se roztočilo, Jan byl jako blázen. Kde se Zdeňka vzala a jak ji získal, jen Bůh ví. Jan však začal utíkat od Vlasty, schovávat oči. Jednoho večera, když už nastala tma, přišel k brance, klepal, šoural si klobouk v rukou a sotva vydechl: Promiň, Vlasto. Nemiluji tě. Miluji Zdeňku. Na ní si vezmu. Pak se otočil a odešel, a ona stála u brány, jak vítr chladně šustí její šátek, aniž by ho cítila. Vesnice se zachvěla, povídala a brzy zapomněla. Cizí bolest není jejich vlastní, přejde a zmizí.
A tak seděla přede mnou v den své neuskutečněné svatby, zatímco za okny duněla hudba a rozléhal se opojný smích. Díval jsem se na ní a srdce mi krvácelo. Neplakala, ani slza nezavrtěla. To je horší než výkřik bolest se drží uvnitř a rozžvýká duši.
Vlasto, řekl jsem tichounce, chceš vodu? Nebo kapky s kozlíkem?
Pozvedla k mně své jezero oči a v nich byl prázdný prostor, jako vypálená step. Ne, děkuji, paní sestra, odpověděla hlasem jemným jako šustění suchých listů. Nejsem tu pro lék. Jen posedět. Doma mě dusí stěny. Matka pláče, a já je mi to jedno. A mlčela. Já seděl vedle a také mlčel. Co říct, jak slovy zahnat tu díru v duši? Nejsou taková slova. Čas možná utiší, ale jen přikryje bolest tenkou kůrou, kterou stačí lehce popáchat a zase prýští krev.
Čas nám ubíhal možná hodinu, možná dvě. Venku se stmívalo, hudba utichala. Zněly jen tikot mých starých hodin na zdi a vítr v trubce. Náhle se Vlastě zachvěla tělem, jako by ji mráz zasáhl, a řekla, upřená na jeden bod: Ušila jsem mu košili na svatbu, křížkem po krku. Myslela jsem, že ji nosí jako talisman. Rukou přešla vzduchem, jako by uhlazovala neviditelný límec, a po tváři jí pomalu sklouzla jediná slza těžká, jako roztavené olovo, zakřičela po tváři a dopadla do mých sevřených rukou.
V tu chvíli mi připadalo, že hodiny přestaly tikat. Celá vesnice, celý svět se zastavil s tou slzou. Hluboká, nevyřčená bolest. Moje duše se skládala do paty, upřímně. Objala jsem její hubená, chvějící se ramena a držela ji, houpala jako malé dítě, přemýšlejíc: Pane Bože, proč jí takhle? Proč tak čistou, světlejší duši tak těžce trestat?
Uplynuly dva roky. Sníh se měnil na bláto, bláto v prach, prach zase na sníh. Život v Lázních plyne dál. Jan se Zdeňkou žije, na první pohled slušně dům plný, koupili auto. Jen se Zdeňčin smích změnil, nezvoní už jako zvonek, ale praská jako rozbité sklo ostrý, hrozivý. Jan šel jako by byl ponořený do vody, potemněl, zúžil se, v očích smutek. Často se zdrží v dílně s chlapci, ale ne s prázdnou rukou říkají, že Zdeňka ho drtí od rána do noci: peníze, pozornost, pohled na sousedku. Jejich láska je jako jarní povodeň bouřlivá, všechno zničí a rychle odejde, zanechávajíc jen smetí a bláto.
Vlasta Vlasta přežila. Tichá, nenápadná. Pracovala na poště, pomáhala matce v domácnosti. Zavřela se do sebe, jako by se schovávala v ulité skořápce. Nepatrila na chlapce, nechodila do tanečních klubů. Občas se usmála, ale v očích zůstala stejná temná lesní hloupost. Dál jsem ji pozoroval z dálky, srdce mi svíralo. Myslel jsem, že takhle zvadne, že nikdy nevyklíčí.
Jednoho podzimního dne, když déšť padal jako z kbelíku a vítr svíral poslední zlaté listy z bříz, se starý kůst na mému šípu zakřičel. Na prahu stál Jan, mokrý po celém těle, špinavý, a ruka mu visela nepřirozeně. Paní sestra, řekl s chvějícími se rty, pomozte, myslím, že jsem si zlomil ruku. Vzala jsem ho do ordinace, ošetřila ránu, nasadila dlahu. Po skončení se na mě podíval s očima plnými zoufalství.
To jsem já, zlobou, vydechl. S Zdeňkou jsme se pohádali. Odešla k matce do města. Řekla, že je to navždy. A rozplakal se. Ne jako muž, ale tiše, bez hlasu. Slzy stékaly po neostříhaných tvářích a kapaly na špinavou bundu. Silný muž, ale seděl před mnou jako vyčerpáný štěně. Rozprávěl nesourodě, zmateně, o tom, jak mu život vypadá rozbité, jak Zdeňčina krása se ukázala krutá a jak láska byla těžká a dusná.
Každou noc vidím Vlastu ve snu, šeptal. Usmívá se mi. A já se probouzím a řve mě to uvnitř. Jsem hloupý, slepý blázen. To nejdražší, co jsem měl, jsem vyhodil a vyměnil za jasnou obálku
Dala jsem mu korytko, seděla vedle a poslouchala. Přemýšlela jsem, jak život otáčí kola. Někdy je potřeba ztratit vše, abys pochopil, co bylo skutečně důležité.
Další den celé Lázně šuškaly: Jan se rozvedl. O týden později přišel k Vlastě domů, ne ke staré bráně jako tehdy, ale přímo ke dveřím, svlékl si čepici pod ledovým deštěm a stál. Hodinu, dvě. Promoklý až kostí. Vlasta nevyšla. Matka ji vykukla, mávala rukama, a Jan stál.
Pak se brána otevřela. Vyšla Vlasta v starém plášti, se šátkem na hlavě. Přistoupila k němu. On se před ní padl na kolena, přímo do bláta, sevřel ji za ruce a přitiskl k obličeji.
Promiň, jen to dokázal říct.
Co mezi nimi bylo, jaká slova pronesli, neznám. Ale je důležité, co jsem viděla v jejích očích, když přišla o několik dní později pro obvaz Janovi škrábance na rukou ošetřit. V nich už nebyla vypálená step, ale zase se blýskaly lesní jezera. A v hloubi, nesměle, jako první sněženka, se zrazu rozhořel drobný plamínek.
Nehráli svatbu. Jen žili. Jan se přestěhoval k ní do jejího starého domečku. Opravoval střechu, opravit plot, přestavoval kamna. Pracoval od rána do noci, jako by se snažil svými silami vykoupit vinu. A ona ona se rozmlkla. Jako květ, který dlouho ležel bez vody a konečně byl zalit. Znovu se začala usmívat, a úsměv byl tak jasný, tak teplý, že se chtělo i mému srdci usmát.
Jednoho letního odpoledne, když se pásla sena a vzduch byl hustý a sladký od čerstvě posekané trávy a divokých květin, prošel jsem jejich domkem. Brána byla pootevřená. Natřel jsem se a viděl jsem je sedět na staré dřevěné lavičce. Jan, silný a pevný, objímal ji za ramena, a ona, tichá a světlá, přitiskla hlavu k němu a tiše si hulákala, přičemž v misce mírně míchala slunečnou jahodu. U jejich nohou, přímo na teplých deskách, spalo v košíku malé vlnování jejich synáček Šimon.
Slunce zapadalo za řeku, zbarvovalo oblohu do pastelových odstínů. V dálce bučela kráva, štěkal pes, ale na té terase vládla taková ticho a mír, že se zdálo, že čas se zastavil. Díval jsem se na ně a usmíval se skrz slzy. Byly to jiné slzy světlejší.
