Chytil jsem zeťku, když tajně zkoušel mé šaty, aniž by měl povolení.
Petře, prosím tě, nechtěl bych, aby u nás byly přespávání. Nemáme penzion, jen tvoje sestra má dům v sousedním městě Lenka nervózně otírala sklenice, aby v nich zachytila světlo. Skvrny od vody jí drtily nervy stejně jako myšlenka na návštěvu manželových příbuzných.
Lenko, co to začínáš? Petr unaveně posunul nos, neodkládajíc se od svého notebooku. Iva s mámou přijedou na přes noc, má máma kontrolu u kardiologa, a Iva jen jako společnost. Nemůžeme je posílat zpátky po pozdní obědové vlaku.
Na přes noc. Jasně. Minule přivezli přes noc a zůstali celý týden, dokud Iva nehledala zimní boty po celé Praze, protože u nás výběr je lepší. Já je krmila, napájela i zabavila, zatímco jsi byl v práci.
Slibuji, že tentokrát to bude jiné. Jeden večer, večeře, spánek, snídaně a pak odejdou. Buď shovívavější, jsou to přece rodina.
Lenka jen povzdechla. Slovo rodina v manželově slovníku bylo svaté, výjimečné, odpuštěné všechna selhání. S jeho mladší sestrou Irínou a matkou Alžbětou však bylo vždy co řešit. Nebyly zločince, jen neomalené. Ta prostá nezbednost, jaká se říká, je často horší než krádež.
Lenka byla šéfkou oddělení ve velké logistické firmě. Dobře vydělávala, milovala řád a kvalitní věci. Její šatník byl její pýchou a možná jedinou slabostí. Hedvábí, kašmír, značkové kabelky sbírala je roky a pečlivě je chránila jako zahradnice vzácné orchideje. Právě tento šatník byl pro zeťku Irinu jako červený plátno před býkem.
V šest hodin večer zazvonil zvonek. Na prahu stála Alžběta s pytlem domácích koláčků (mastných, smažených na másle, po nichž Lenku vždy trápila pálení žáhy) a Iva. Zeťka ji prohlédla od hlavy až k patě.
Ahoj, Lenko! Iva vběhla do vstupní haly, neodkládajíc boty, a políbila Lenku na tvář. Co máš na sobě tak slavnostního? Nové šaty? Drahé, snad?
Ahoj, Ivo. To je obyčejné domácí šaty. Pojďte dál Lenka se snažila usmívat, i když Ivoin pohled, který zkoumal látku mého oblečení, byl nepříjemný.
No nic obyčejného, pobaveně mrkla zeťka a svlékla si bundu. Bavlněný s výšivkou. Stačí nám taková polovina platu. Štěstí máš, že tě Petr hýčká.
Pracuju i já, Ivo, připomněla Lenka, když sundávala bundu do šatníku.
To nic, práce. Petr také nebere malou částku. Mam, dej mi pytel, půjdu do kuchyně.
Večer se rozjel podle osvědčeného scénáře. Alžběta okamžitě začala kontrolovat kuchyň, přestavovávala kořenící sklenice jak se líbí, a Petr, šťastný z rodinného setkání, naléval čaj a poslouchal nekonečné historky matky o sousedech, tlaku a cenách pohanky.
Lenka snášela vše. Přikyvovala, podávala jídlo a v duchu počítala hodiny do odjezdu. Napětí vzrostlo, když se dotkli nadcházejícího jubilea tety Zuzany.
Kámo, nevím, čím se tam projedeme, stěžovala Iva, berouc kousek dortu do úst. Přibyla jsem na zimu, do žádných šatů se nevejdu. A pak je to v restauraci, všichni budou takové fíglíci. Nemám chtít se ztrapnit.
Podívala se na Lenku. Lenka se napila čaje a mlčky poslouchala. Poznala ten pohled. Dej to mi.
Lenko, přerušila Iva. Máš tolik šatů. Můžeš mi něco půjčit na víkend? Máme podobné tělesné typy skoro. Pamatuješ si tu modrou s flitry?
Ivo, my máme jiné postavy, odpověděla Lenka rozhodně. Já nosím velikost 44, ty máš 48. A víš, že si své věci nepuštím. To je můj princip.
Tak to je, zamrkala Iva. Princip! Řekni, že to líbí. Bratrova sestra si to může dovolit. Visí ti to, prach se tam usazuje, a já si to jednou jen obléknu. Počtu to do čistírny!
Irko, proč bys chtěla něco cizího? zkusil zasáhnout Petr, když viděl, jak Lenčiny prsty blednou. Koupíme ti nové, pošlu peníze.
Co koupíme? výkřikla Alžběta. Proč utrácet peníze, když v šatníku je spousta věcí? Lenko, fakt, co ty jsi jako kurkuma? Máš tolik šatů, že je můžeš osolit. Nepřijde na nic, a dívce radost. Jsme rodina, ne cizí.
Alžběto, téma je zavřeno, přerušila Lenka. Hlas jí byl možná o něco tvrdší, než měl být, ale trpělivost už docházela. Mé věci jsou moje věci. Nedávám je druhým a neberu cizí. Prosím, změňme téma.
Zbytek večeře probíhal v napjatém tichu. Zeťka sevřela rty, Iva neodvracela pohled od Lenky, šťouchala vidličkou do salátu. Petr rozhlížel mezi ženami, ale už nechtěl hádat.
Ráno Lenka odešla do práce brzy. Hosté ještě spali. Petr si vzal volno, aby odvezl maminku k lékaři, takže dům zůstal pod jeho hlídáním.
Vrátím se kolem sedmé, řekla Lenka, obouvajíc se v předsíni. Prosím, dbej, aby nic nepřemísťovali v naší ložnici. Víš, že to nesnáším.
Lenko, jsi přece paranoidní, usmál se Petr, líbaje ji na tvář. Kdo by chtěl naši ložnici? Sní, pak pojedeme do kliniky, projdeme se a rovnou na nádraží. Když přijdeš, už tu nebude nikoho.
Lenka odešla, ale neklid jí drtil celý den. Věděla, že Iva ten odmítnutý večer nepřijala jako rozhodné ne, ale jako výzvu.
Práce se vlekla. Kolem tří odpoledne jí zaklepla hlava migrenou, před očima se rozzářily duhové kruhy. Pilulky nepomáhaly.
Eleno, vypadáte bledě, poznamenala její zástupkyně. Jděte domů, my to zvládneme. Zprávu doženeme.
Lenka se nehádala. Potřebovala klid a ticho. Zavolala taxi.
Když auto zastavilo před domem, podívala se na okna svého bytu ve třetím patře. Světla svítila ve všech pokojích, ač venku svítil jasný den. Divné, pomyslela si. Petr řekl, že budou až do večera.
Tiše otevřela dveře. V bytě byl nasazen sladký, dráždivý pach levných parfémů Ivy, smíšený s vůní laků na vlasy. Z hloubi slyšela hudbu a hlasitý smích.
Svlékla si boty a tiše prošla chodbou. Smích přicházel z ložnice. Dveře byly pootevřené.
Mam, co to je? ozval se Ivin hlas nadšeně. Jak se mi to vléklo! Barva, střih a ten šílený řidič říkal špatná velikost. Lži! Vše sedí!
Ach, dcerko, nádhera! doplnila Alžběta. Jako královna! Tkanina je italská, ne ten čínský šarék.
Lenka zatáhla za dveře a otevřela je.
Scéna před ní připomínala levnou televizní novinu, ale Lenke to nebylo vtipné.
Uprostřed ložnice, před velkým zrcadlem ve skříni, se otáčela Iva. Měla na sobě tmavě smaragdový hedvábný večerní šaty, které Lenka koupila v Miláně před dvěma lety za astronomické peníze a nosila jen jednou na novoroční večírek.
Šaty se roztrhaly pod švy. Doslova. Iva stiskla své kulaté tělo do elegantního hedvábí, určeného pro úzkou postavu. Zip na zádech se roztrhl uprostřed, odhalil spodní prádlo, látka na bocích napjatá až k prasknutí.
A to nebyl konec. Na nohou měla Iva Lenčiny béžové lodičky, které zřejmě natáhla, aby se vešly, a paty visely ven. Na posteli, perfektně povlečené, ležely roztroušené šaty, kašmírový svetr, dvě blůzy, šátky, krabičky s šperky. Alžběta seděla v křesle, v ruce držela Lenčinu kabelku a zkoumala její obsah.
Co se tady děje? ozvala se Lenka tiše, ale v tichu to znělo jako hrom.
Iva zakřičela a vytrhla. Z prasklého pohybu se ozval praskot roztržené látky.
Au Iva ztuhla, pohledem upřeným do zrcadla, oči plné strachu.
Alžběta upustila rtěnku, která se kutálela po dřevěném podlaze.
Lenko? Proč jsi tak brzy? Petr řekl, že jsi do sedmé začala zeťka snažíce se zachovat lehkost, ale nešlo to.
Lenka pomalu vstoupila do místnosti. Hněv, chlad a rozvážnost vytlačily migrénu.
Sundej to, řekla pevně, upřená do očí zeťky.
Lenko, nepochopila jsi. Já jen zkouším Neměli jsme to brát, jen se podívat, jak to padne koktal Iva, zakrývajíc roztržený zip. Petr to povolil!
Lžeš, přerušila Lenka. Petr ví, že tato místnost je pro vás zakázaná. Sundej šaty. Hned.
Nemůžu! vykřikla Iva, v hlase se ozývaly hysteriální tóny. Zip se zasekl!
Co znamená zasekl?
Zip! Zasekl se! Snažila jsem se připnout, ale teď nejde ani jedním směrem!
Lenka se přiblížila. Z Iviných podpaží kapala pot a parfém. Hedvábí pod paží už bylo tmavé od potu. Na boku, kde byl šev, byla díra nitě nezvládly napětí.
Roztrhla jsi šaty za dva tisíce korun, konstatuje Lenka. Rozumíš tomu?
Cože, koruny! přerušila Alžběta. To je jen šev, dá se zašít! Což to je taková dramatička? Jen chtěla vypadat hezky. Tvůj manžel jen pár korun sbírá!
Alžběto, dejte kabelku zpátky a odejděte z pokoje, neodvrátila se Lenka. Jinak zavolám policii a nahlásím to jako krádež s vloupáním.
Cože, policii? zeťka se zčervenala. My jsme tvoji hosté!
Nejste hosté. Hosté se takto nechovají. Jste zloději, kteří vtrhli do cizího prostoru. Odejděte!
Alžběta mumlala nadávky a vyběhla do chodby. Lenka zůstala sama s Ivou, která se schovávala za rameny, dýchajíc těžce.
Otoč se, rozkázala Lenka.
Prohlédla zip. Zarážka se zaryla do podšívky. Iva opravdu uvízla. Navíc látka pod zipem byla nenapravitelně roztržená celé maso bylo odtrženo. Šaty byly zničeny.
Budu muset šaty řezat, řekla klidně Lenka.
Cože! Ne! Jsi šílená! Jsem v tom! Iva se snažila ustoupit, ale lodičky byly o velikost menší, nemohla se stabilizovat a téměř spadla.
Buď seřezám šaty, abych tě zachránila, nebo odejdeš domů takhle. Vyber si. Zip neotevřu, roztrhla jsi ho.
V tu chvíli se otevřely dveře.
Holky, jsem doma! Mam, kde jste? Koupil jsem dort! ozval se Petr veselým hlasem, zcela nevědomý o chaosu uvnitř.
Vešel do ložnice s dortem v rukou a jeho úsměv pomalu zmizel.
Co se tady Ivo? Proč jsi v Lenčiných šatech?
Petře! křičela Iva, snažíc se dojet k bratrovi přes úzký přehozený šat. Mám tě zabít! Hrozíš nůžkami! Jen jsem si jen půjčila, a ona už křičí, volá policii! Řekni jí!
Petr zmateně hleděl na manželku. Lenka stála se skříženýma rukama, s výrazem naprostého opovržení.
Petře, tvoje sestra si bez dovolení oblékla můj šat, roztrhala ho, zlámala zip a rozbila lodičky, mamka se kroutila v mé kabelce. Dávám jim deset minut na balení.
Lenko, možná začal Petr, zvyklý být smiřovatelem.
Podívej se na šaty, Petře, přerušila ho. Přijď a podívej se.
Petr přišel blíže. Viděl díru na boku, mokré skvrny, roztržený zip, rozházené věci, které Lenka vždy udržovala v perfektním pořádku.
Ivo řekl k sestru. Proč jsi zasáhla? Říkal jsem. LenPetr nakonec odešel do práce s těžkým srdcem, vědom si, že domov už už nikdy nebude místem, kde se rodina může setkat bez stínů minulých roztržených šatů.
