17.listopadu, podzimní večer, kapky deště i sněhu škrábaly okno, vítr v komíně řval jako hladový vlk, a v mé malé lékařské místnosti topení praskalo a hřálo. Když jsem už chtěl uklidit věci, ozval se skřípění dveří a vešel Karel Souček vysoký muž s širokými rameny, jako by ho vítr mohl vyfouknout z nohou. Na ruce držel malou dceru, slečnu Barunku.
Položil dívku na lůžko a ustoupil ke zdi, stát se jako socha. Když jsem se podíval na Barunku, srdce mi poskočilo do paty. Malá tvář se zrudla, suchá ústa křupala, tělo se třáslo a stále jen špitala: Mami mami. Bylo jí ještě méně než pět let. Měřila jsem jí teplotu ach jo, téměř čtyřicet stupňů!
Karle, co jsi tady tak dlouho stál? Je už taková? zeptala jsem se přísně, zatímco jsem už připravovala ampuli a injekční stříkačku. Karel mlčel, zíral na podlahu, čelist se mu sevřela až do bělosti. Vypadalo, že není tady, ale v nějakém dalekém, hořkém smutku. Podívala jsem se na něj a pochopila, že léčit musí nejen dceru. Ten muž měl duši roztrženou na kusy a rány hlubší než jakákoli horečka.
Injekci jsem podala, dítěti jsem jemně pročesala vlasy, a pomalu se uklidnilo, dýchání se vyrovnalo. Posadila jsem se na okraj lůžka, hladila jsem ji po horkém čelisti a tiše promluvila ke Karlovi:
Zůstaňte tady. Kam máte jít v takové zimě? Přisednete si k pohovce, a já s ní přebudu, hlídám ji.
Karel jen kývl hlavou, aniž by se pohnul. Stál u zdi až do úsvitu jako strážce. Celou noc jsem měnila obvazy, podávala Barunce vodu a přemýšlela, co všechno se o Karlovi v naší vesnici šeptá. Před rokem se utonula jeho žena Kateřina krásná, zpívavá jako potůček. Po její smrti se Karel zastavil v čase, pracoval na tři místa, staral se o dům i o dceru, ale oči měl prázdné a bez života. Lidé ho nazývali muž s přívěskem přívěskem nebyla dívka, ale neustálá tíha, kterou s sebou táhl.
Ráno Barunka získala úlevu, teplota klesla. Otevřela oči čisté, modravé jako máma podívala se na mě, pak na otce a znovu se její rtky zachvěly. Karel se k ní přiblížil, nešikovně ji dotkl a rychle stáhl ruku, jako by se spálil. Byl na ni otřesený, protože v ní viděl odraz Kateřiny a svou vlastní bolest.
Nechala jsem je u sebe ještě den. Uvařila jsem kuřecí vývar, Barunka jedla lžičkou, mlčela a odpovídala jen ano, ne. Karel jí naléval polévku, krájel chleba, splétal jí copánek obrovskými drsnými prsty stále tiše. V tom domě se šířila tichá tíha, vzduch byl naplněný smutkem.
Snažila jsem se je rozptýlit dortíčky, sklenku džemu, připomínky, že nemají kam jít. Pozorovala jsem, jak dva cizinci žijí ve stejném domě, mezi nimi přehřívaná ledová zeď, kterou nikdo neznal, jak rozbít.
Na jaře přijela do našeho kraje nová učitelka, Olga Svobodová, z Prahy. Tichá, inteligentní, oči jí svítily smutkem. Rozhodla se učit děti v místní škole a Barunka se ocitla v její třídě. A najednou, jako sluneční paprsek v temnotě, Olga zahlédla Barunčinu tichou bolest a pomalu ji zahřívala. Přinášela jí obrázkové knihy, pastelky, po vyučování ji četla pohádky. Barunka k ní natáhla ruce.
Jednou jsem šla na školu kontrolovat tlak řediteli, a když jsem otevřela dveře, viděla jsem je Olgu a Barunku sedí spolu v prázdné učebně. Olga čte, Barunka se přitulila a poslouchá, oči mají klid, jaký jsem dlouho neviděl.
Karel zpočátku na to hleděl jako vlk na kořist. Přijde pro dceru, uvidí ji s učitelkou a tvář se mu zamrzne. Zavrčí: Domů, a táhne ji za ruku. Olgu nepřivítá, jen ji pohlíží jako příchuť k hořkému čaji. Vidí v její laskavosti jen soucit, a soucit ho bolí víc než úder.
Jednou se setkali před obchodem. Olga s Barunkou šly po zmrzlině, Karel přiběhl, zamračený. Olga se usmála a řekla:
Dobrý den, Karle, zdravím vás. Vaši dceru tak hýčkáme.
Karel se podíval z pod šiku, vyrazil Barunce zmrzlinu a hodil ji do koše.
Není o co, nechte to na nás. Vyřešíme to sami. zvolal a odešel s plačící Barunkou. Mé srdce se rozplakalo, když jsem to viděla. Hlupák, pomyslela jsem, sebe i dítě zrazuješ.
Večer přišel ke mně pro Corvalol. Srdce mě tíží, řekl. Nalila jsem mu sklenku a posadila se naproti.
To není srdce, co tě svírá, Karle. To je tvůj žal, který tě dusí. Myslíš, že mlčením chráníš dceru? Zabíjíš ji pomalu. Potřebuje slova, hřejivý dotek. Ty ji táhneš jako ledový kámen. Řekla jsem mu, že láska není v horkém boršči, ale v pohledu, v doteku. Uvolni Katku, pusť ji dál! Žít máš ještě.
Karel sklonil hlavu, mlčel, potom zvedl oči, v nich byl kosmický útrapy, těžko se dýchalo.
Nedokážu, Semenová. Nedokážu, zavrčel a odešel. Dlouho jsem ho pozorovala, jak odchází, a uvědomila se, že někdy je těžší odpustit sobě než druhým.
Konec května, rozkvetlá vřesová alej, čerstvá země. Olga po hodinách zůstala s Barunkou na školním schodu a ta namalovala obrázek: dům, slunce, vedle velká postava táta, a pod ním černým tužkou vyoblená skvrna. Olga se podívala na kresbu, něco se v ní rozpadlo. Vzala Barunku za ruku a šla k Součkovým.
Já právě míjela jejich dům, chtěla se zeptat, jestli něco potřebují. Viděla jsem Olgu stát před brankou, váhalá, a na dvoře Karel pil dříví, pilně odpaloval, až se letící štěpky třpytily ve vzduchu. Nakonec Olga vstoupila. Karel odložil pilu a obrátil se tvář temnější než mraky.
Já jsem tě prosila, řekla Olga tiše. Nejsem tady s vámi, jen jsem přišla s Barunkou. Chci, abyste věděl
Vyprávěla o svém manželovi, kterého milovala až po uši, o tom, jak zahynul při nehodě, jak celý rok nevyšla z domu, jak se dívala na strop a chtěla jen jedno zemřít. Vinen jsem i já, dráždila se, kdybych ho neodložila, možná by byl dnes. Topila jsem se v tom žalu, Karle, a málem jsem se utopila.
Karel poslouchal, maska neporazitelnosti se mu pomalu slábla. Pak zakryl tvář rukama a třásl se. Neplakal, jen se otřel celým tělem, ramena se chvěla.
To je moje vina, zakřičel. Ten den jsme se smáli, ona šla do řeky, voda byla ledová. Křičel jsem, ona se smála, pak upadla na kámen, udeřila se hlavou Já jsem se potápěl, hledal ji, ale už byla pryč. Nechránil jsem ji, nevybral jsem ji
Z dům vyběhla Barunka, slyšela všechno skrz otevřené okno. Stála a dívala se na plačícího otce. V jejích očích nebyl strach, jen nekonečná dětská soucit a láska. Přistoupila k němu, objala jeho silné nohy drobnými rukama a řekla hlasitě, jak jsem ji celý rok neslyšela:
Tati, neplač. Mami je na obláčku, dívá se na nás, neškodí.
Karel se sesunul na kolena, objal dceru, plakal jako dítě. Barunka mu hladila tvář, opakovala: Neplač, tatínku, neplač. Olga stála vedle a taky plakala, ale to byly jiné slzy slzy, které smývají bolest a čistí duši.
Čas plyne. Léto se změnilo v podzim, pak znovu přišla jaro. V našem Záhorí je o jednu rodinu víc. Ne jen na papíře, ale opravdu.
Sedím na své lavičce, slunce hřeje, v květoucích třešních bouchají včely. Vidím je po cestě Karla, Olgu a Barunku. Jdou pomalu, drží se za ruce. Barunka už neustále štěbetá, směje se, její smích zní jako zvonek po celé ulici. A Karel kdyby jste ho viděli! Otevřel ramena, v očích se rozsvítilo světlo. Usmívá se na Olgu i na svou dceru, klidná, šťastná tvář, jakou mají jen ti, kteří našli své poklady.
Přiblížili se ke mně, zastavili se.
Dobrý den, paní Semenová, pozdravil Karel, hlasem plným tepla.
Barunka přiběhla, podala mi malý svazek pampelišek.
Pro vás!
Vytáhla jsem květiny, oči mi zalily slzy. Vidím, jak se odtrhl od svého temného přívěsku. Láska matčina, otcovská i dětská mu pomohla odpojit se od bolesti.
Šli dál k řece. Přemýšlela jsem, že pro ně už není jen památka smutku, ale jen řeka, kde lze sednout, mlčet o svých radostech a sledovat, jak voda smývá vše špatné.
A teď se ptám, milí, zda může člověk sám z hlubin žalu vylézt, nebo je nezbytné, aby mu někdo podal ruku?
Moje pouť zůstává: Láska, ať už od matky, otce nebo kamaráda, je tím mostem, který nás zachraňuje ze samoty v temnotě. Bez ní člověk jen bloudí v bludišti vlastního smutku.
