Mladík se probudil u matky, která vydechla sténavé povzdechnutí. Přistoupil k jejímu lůžku:
Mami, bolí tě?
Matějku, přines mi vodu!
Již běžím, vyrazil do kuchyně.
Vrátí se za okamžik s plnou hrnkou.
Poď, mami, piješ!
Zazněl hlas ze dveří:
Synu, otevři! Asi přišla babička Nina.
Vstoupila sousedka, v ruce nesoucí velkou konvičku.
Jak se máš, Věra? pohladila ji po hlavě. Máš horečku. Přinesla jsem horké mléko s máslem.
Už jsem užila lék.
Musíš jet do nemocnice, léčba je důležitá. Musíš jíst normálně, a tvá lednice je prázdná.
Tetičko Nino, už jsem všechny peníze na léky vyčerpala, vyřkla se na okraji slz. Nic nepomáhá.
Musíš lehnout do nemocnice.
A na koho mám nechat Matěje?
Na koho ho necháš, když zemřeš? Ještě ti není třicet, a nemáš manžela ani peníze, pohladila ji po čele. Tak neplač.
Tetičko Nino, co máme dělat?
Zavolám doktora, vytáhla sousedka mobil a zavolala.
Řekli, že přijde během dne. Jdu. Až přijde, vezmu s sebou Matěje.
Sousedka vyšla do předsíně, Matěj šel za ní:
Babičko Nino, umřeme?
Nevím. Musíme se modlit k Bohu, ať pomůže, ale tvoje mamka v něj nevěří.
A Bůh pomůže? v očích chlapce se rozzářila naděje.
Musíme jít do kostela, zapálit svíčku a prosit, pak pomůže. Jdu.
***
Matěj se vrátil k matce, zamyšlený:
Matějku, chceš jíst, ale nemáme nic. Přines dva skleněné.
Když přinesl, matka je naplnila mlékem:
Pij!
Matka popila, ale chtěla víc. Sotva se vzpřimila, vzala peněženku:
Mám padesát korun. Kup dvě buchty a po cestě něco sněz, já mezitím něco připravím.
Šla k synovi ke dveřím a opřela se o stěnu, míříc do kuchyně. V lednici byly levné konzervy s rybami, trocha margarínu a na parapetu pár brambor a cibule.
Musíme uvařit polévku
Zavrávorala a zhroutila se na židli:
Co se se mnou děje? Nemám síly. Polovina dovolené už je za námi. Peníze jsou pryč. Když nebudu pracovat, jak pošlu Matěje do školy? Za měsíc půjde do první třídy. Nemám rodinu, nikdo mi nepomůže. A hlavně ta nemoc. Měla bych hned jít na pobočku. Co bude, až odejdou? Matěj bude sám.
S těžkostí očistila brambory.
***
Hladu se jí dotkla, ale myšlenky Matěje byly jinde:
Maminka celý den nevstaňovala. Umřeme? Teta Nina říkala, že máme prosit Boha. zastavil se, otočil se kkostelu.
***
Půl roku po válce jsem se vrátil živý. Už stojím na vlastní noze, i když s berlíkem. Rány na těle jsou už jen šrámy. A na tváři? Už nezáleží, kdo se mnou bude žít, mumlal Nikolas, veterán, který před dvaceti lety vstoupil do armády. Teď byl civilist, ale pocity osamělosti byly nesnesitelné. Penze mu stačila na pohodlný život, ale kontrakty v bance už se mírně rozplývaly. Proč všechno držet sám?
U kostela stála skupina chudých. Nikolas vytáhl několik stovkových bankovek, rozdělil je a požádal:
Pomozte za mé padlé přátele Romana a Stanislava!
Vstoupil do kostela, koupil svíčky, zapálil je a začal modlit se za učitele:
Pane Bože, pomni nás
Když dočetl, před očima se mu zjevili přátelé jako živí. Stál a přemítal těžký život.
Malý, hubený kluk stál vedle levné svíčky. Přistoupila kněmu starší žena:
Poď, pomůžu ti!
Zapálila jeho svíčku a ukázala, jak se kříží.
Matěj dlouze hleděl na ikonu, pak řekl:
Pomoz, Bože! Maminka je nemocná. Nemám nikoho jiného. Uzdrav ji. Nemá peníze na léky. A já brzy půjdu do školy, ale nemám ani školní brašnu
Nikolas ztichl a sledoval chlapce. Všechny své problémy najednou ztratily na význam. Chtěl zakřičet:
Lidi, není tu nikdo, kdo by tomuto chlapci koupil léky a brašnu!
Matěj čekal na zázrak.
Kluku, pojď se mnou! řekl rozhodně Nikolas.
Kam? chlapec se lekle pohledem na starého muže sberlíkem.
Zjistíme, jaké léky potřebuje tvoje maminka, a půjdeme do lékárny.
Vážně? podíval se na ikonu sradostí.
Ano, Bůh mi předal tvou prosbu.
Pojďme! usmál se muž. Jak se jmenuješ?
Matěj.
Já jsem Nikolas.
***
Zbytu se ozývaly hlasy matky a sousedky:
Teta Nino, už jsem vyměnila spoustu léků, je to drahé. Kde vezmu peníze? Mám jen pět set korun.
Matěj pevně otevřel dveře. Hlasy utišly. Zložnice vyšla sousedka a šepla kneznámému muži:
Matěji, podívej!
Matěj vykukl a také se zachvěl.
Mami, jaké léky potřebuješ? My sNikolasem půjdeme do lékárny a koupíme.
A vy kdo jste? zeptala se Marie.
Všechno bude v pořádku, usmál se muž. Dejte nám recepty!
Mám jen pět set korun.
My sMatějem najdeme peníze, řekl muž a položil ruku na chlapcovo rameno.
Mami, dejte nám recepty!
Marie je podala. V jejich očích se zjevilo, že i člověk s krutým vzhledem může mít dobré srdce.
Marie, co to děláš? zpanikařila sousedka, když muž a chlapec odešli. vůbec ho neznáš.
Teta Nino, myslím, že je dobrý člověk!
Dobře, Věro, musím jít.
***
Marie čekala na syna, který se vrátil smužem. Zapomněla i na svou nemoc. Dveře se otevřely a první vstoupil syn, tvář mu zářila:
Mami, přinesli jsme léky a pár dobrot k čaji.
U vchodu stál muž, usmívající se, ne tak strašidelný.
Děkuji vám! lehce se uklonila. Můžete vstoupit.
Muž se obtížně rozebral, zjevně nervózní, a šel do kuchyně.
posaďte se! pozvala hostitelka.
Muž se posadil, zmatený, kam položit berlíkový hůl.
Dovolte, já položím, podala mu židli, aby dosáhl. Nemám moc co nabídnout k hostině.
Mami, s Nikolasem všechno koupíme, řekl syn a kladl na stůl potraviny.
Ach, proč? vyjekla Marie, v hlavě si povídala, že polovina jídla jsou jen sladkosti. Uviděla balíček drahého čaje. Teď připravím čaj.
Zahřála čaj, a i když se cítila bledá, řekla muži:
Nic, nic teď vypiju lék. Děkuji.
Pili voňavý čaj s dobrotami, občas se podívali na Matěje, který něco veselého povídal. Všichni se cítili dobře ujednoho stolu. Ale dobré chvíle jednou končí.
Děkuji vám! vstával Nikolas, vzal berlíku a řekl: Jdu. Musíte se léčit.
Děkuji moc! hostitelka také vstala. Nevím, jak vám poděkovat.
Odcházel do haly, a matka šla za ním ssynem.
Pane Nikolas, přijedete znovu?
Samozřejmě! Maminka se uzdraví a pak společně půjdeme koupit školní brašnu.
Muž odešel. Marie uklidila stůl, umyla nádobí.
Synu, podívej se na televizi, já si lehnu.
Lehla a usnula hlubokým spánkem.
***
Uplynuly dvě týdny. Nemoc už ustoupila, drahé léky pomohly. Poslední dny Marie dokonce pracovala, na konci měsíce měla výdělky. Už byl srpen, a výplata měla připravit syna do školy.
V sobotu vstali jako obvykle, snídali.
Matěji, připrav se! Jdeme do obchodu, podíváme se, co potřebuješ do školy.
Máš peníze?
Zatím ne, ale příští sobotu dostanu. Vypůjčela jsem tisíc korun, na cestě koupíme něco k jídlu.
Začali se připravovat, když zazvonil domovní zvonek.
Kdo to je? zeptala se hostitelka.
Marie, to je Nikolas
Žena už stiskla tlačítko a dveře se otevřely.
Mami, kdo je tam? vyběhl syn zpokojí.
Nikolas! nemohla skrýt radost.
Hurá!
Nikolas vstoupil, opřený oberlíku, ale změnil se. Drahé kalhoty a košile ladily s moderní účesem.
Nikolas, čekal jsem tě, vyběhl k němu chlapec.
Říkal jsem ti, že přijdu, řekl srozjasněnýma očima. Ahoj, Marie!
Ahoj, Nikolas!
Přechod na ty byl nečekaný, ale oba se usmáli.
Už jste připraveni? Jdeme!
Kam? Marie ještě nedýchala.
Matěj má brzy první školní den.
Nikolas, ale já
Slíbil jsem Matějovi, a slib se musí dodržet.
***
Marie vždy hledala nejlevnější zboží, kdekoliv šla. Neměla peníze, rodinu, manžela. Kromě toho kluka zvysoké školy, který se ztratil. A teď před ní muž, který sradostí kouká na jejího syna, kupuje mu vše do školy, aniž by se zajímal o cenu, jen se ptá na její názor.
Nasedli na taxi a vrátili se domů.
Marie, přerušil ho muž. Pojďme všichni spolu ven, najdeme si místo na oběd.
Mami, pojď! vyběhl syn.
***
Tu noc Marie dlouho neusínala. Myšlenky se jí vrátily ktomu dni. Viděla jeho oči plné lásky. V hlavě bojoval rozum s rdcem:
Je nehezký a chromý, říkal rozum.
Je dobrý, milý a dívá se na mě s láskou, odpovídalo srdce.
Je o patnáct let starší.
Co na tom? Vypadá jako táta mého syna.
Můžeš najít někoho podobného, krásného a štíhlého.
Už jsem měla takového. Potřebuji jen dobrého a spolehlivého.
Ale vždy jsi snila o jiném manželovi.
Teď jsem ho našla! Miluji ho!
***
Jejich svatební obřad se konal ve stejné kostele, kde se před třemi měsíci Nikolas a Matěj poprvé setkali. Stál před oltářem, berlíka už nebyla. Matěj se nedíval od ikony svatého, se kterým kdysi mluvil. Z celého srdce zvolal:
Děkuji ti, Bože!
