**Cesta ke štěstí: Nový začátek pro dva milence**
Dnes jsem si vzpomněl na příběh, který mi vyprávěla kamarádka. Alena letěla na křídlech štěstí za svým milovaným mužem. Konečně její syn dokončil střední školu a byl přijat na univerzitu. Teď mohla ona i její manžel žít spolu po tolika letech čekání.
Jakmile syna vypravila na studia, ten samý den si koupila jízdenku na autobus a vydala se za Honzou. Jejich manželství trvalo jen dva roky, ale znali se, jako by to byla věčnost.
Jejich vztah nikdy nebyl lehký. Začínali těžce, prošli si mnohým, ale osud jim sliboval společnou budoucnost. Alespoň Alena si tím byla jistá.
Poznali se před osmi lety. Tenkrát se zrovna vzpamatovávala z rozvodu s prvním manželem a nedovolila nikomu, aby se k ní přiblížil. Až potkala Honzu. I s ním byla zpočátku opatrná. Musel vynaložit úsilí, aby ji přesvědčil, že není jako její bývalý, Václav.
Šest měsíců se scházeli, než se rozhodli žít spolu. Honza se k ní nastěhoval, protože v jeho garsonce by byla celá rodina namačkaná. Alena měla desetiletého syna. Hodného kluka, který si však s nevlastním otcem hned nerozuměl.
Po třech letech společného života začal Honza mluvit o svatbě, ale Alena nebyla nadšená.
Připadalo jí, že papíry nic neznamenají. Navíc vás neochrání před podvodem, ať jste muž nebo žena.
Byla spokojená tak, jak to bylo, nechtěla změny.
Honza zpočátku respektoval její názor, ale pak si uvědomil, že mu to nestačí. Chtěl, aby Alena byla jeho manželkou ve všech směrech. Nakonec jí dal ultimátum: buď se vezmou, nebo se rozejdou.
Aleně se jeho naléhání nelíbilo, a tak se rozhodli rozejít. Na půl roku.
Během té doby se Honza přestěhoval do jiného města, kde mu kamarád nabídl dobře placenou práci. Domů jezdil jen zřídka, jednou za dva měsíce navštívit rodiče. A při jedné z těch návštěv Alenu znovu potkal.
Procházela se parkem a vypadalo to, že se jí daří skvěle. Vypadala šťastně a bezstarostně, dokud se jejich oči nestřetly.
V jejím pohledu četl přesně to, co cítil v srdci. Pořád ji miloval. A nedokázal to skrývat.
Obnovili vztah, tentokrát na dálku. Někdy za ním přijela ona, jindy on za ní. Každé setkání bylo pečlivě naplánované, ale pokaždé plné něhy a vášně.
Vídali se většinou jednou měsíčně, výjimečně dvakrát. Honza jí často navrhoval, aby se k němu přestěhovala. Koupil si v tom městě dvoupokojový byt, i když splácel hypotéku.
Alena by si to ze srdce přála, ale v tu chvíli nemohla svůj život změnit tak rychle. Její syn byl teenager a potřeboval pozornost. A její matka byla nemocná, potřebovala péči. Dva roky se Alena snažila ji postavit na nohy, a konečně se matčin stav zlepšil.
Ještě budete žít! řekl jí lékař spokojeně, když ji propouštěl.
Marie Nováková už dceru tolik nepotřebovala, ale Aleš nastupoval na vyšší stupeň gymnázia. Nechtěl měnit školu a prosil matku, aby počkala, až dokončí studia. Museli udělat kompromis.
Léto před Alešovou maturitou se Alena s Honzou konečně vzali. Když viděla, jakou radost mu to udělalo, litovala, že nesouhlasila dřív. Ale k čemu plakat nad tím, co už se stalo?
Teď se už jen nescházeli. Jejich vztah by se dal nazvat víkendovým manželstvím, nebýt stovek kilometrů mezi nimi.
A teď, když Aleše přijali na vysokou školu, Alena byla na syna pyšná a uvědomila si, že si může konečně zařídit osobní život. Neřekla Honzovi, že se k němu stěhuje, chtěla ho překvapit.
On to tušil, ale nevěděl přesné datum.
Alena sbalila kufr, nasedla do autobusu a vyrazila za ním. Chtěla, aby tento den zůstal v jeho paměti navždy. Představovala si, jak stojí v krajkové spodním prádle, sypá růžové lístky na čerstvě ustlanou postel, chystá výbornou večeři a čeká, až se milovaný vrátí z práce.
Snívala o tom všem, zatímco jela autobusem. Byla si jistá, že Honza bude z překvapení nadšený. Místo toho ji čekalo překvapení jiné.
Otevřela dveře jeho bytu svým klíčem a ztuhla údivem. Dvojice modrých očí na ni upřeně hleděla mladá, velmi krásná dívka s rusými vlasy.
Kdo jsi? zeptala se neznámé dívky.
Já jsem Veronika. Ach, ty musíš být Alena! Promiň, hned jdu!
Co tím myslíš, že jdeš? Kdo jsi? rozčílila se Alena.
Prosím, nekřič. Jsem přítelkyně tvého manžela!
Cože? Přítelkyně mého manžela?
Alena tiše zavřela dveře, nechala za sebou vše, co považovala za své, a rozhodla se jít dál sama.
*Zapsáno do deníku: Někdy to, co považujeme za jisté, se rozplyne jako pára nad hrncem. A jediné, co zbývá, je učit se znovu žít.*
