Již celý rok jsme s manželem Janem peníze dávali dětem, abychom splatili úvěr! Už nebudu dál přispívat!
Můj manžel a já máme jen jedno dítě dospělého syna Petra. Ten už má vlastní rodinu, my jsme se tak stali prarodiči.
Vyrostla jsem v době komunistického Československa a provdala jsem se ve třiceti letech. Tehdy jsem se ještě považovala za starou panna. Každý očekával rychle potomky, protože být bez dětí tehdy znamenalo téměř být nakažený černou smrtí.
Nakonec jsme s Janem syna měli a rozhodli jsme se, že to stačí. Jako vzdělaní lidé víme, že výchova dítěte stojí hodně peněz. Čím více dětí, tím vyšší výdaje.
Proto jsme se rozhodli mít jen jedno dítě. Dokázali jsme Petra vychovat, zajistit mu dobré vzdělání a naše životy ustavit.
Náš syn měl jiný názor. Krátce po svatbě se jeho manželka Drahomíra, která pochází z Brna, otěhotněla a přišlo nám první vnouče. Mladý pár neměl vlastní byt, tak si vzal úvěr. My jsme jim pomáhali splácet měsíční splátky. O pár měsíců poté jsem se dozvěděla, že Drahomíra je znovu těhotná. Ptala jsem se, jak zvládnou už dva děti a splácení hypotéky. Odpověděla mi, že to zvládnou, a já jsem jim řekla: Když zvládnete, tak dobře.
Zatím se jim to dařilo, ale pak Drahomíra ztratila práci a Petr byl propuštěn. Co mají dělat? Rozhodli se přestěhovat k nám do našeho pronajatého bytu v Praze. Jan mi řekl, že mladým lidem pomůže se splácením úvěru. Tak jsme s Janem celý rok platili jejich hypotéku. Myslel jsem, že jim tím velkou pomocí uděláme radost. Nakonec se ukázalo, že to tak nebylo.
Nedávno jsem zjistila, že úvěr nebyl splacen jsou v šesti měsíčních prodleních. Kde jsou peníze? Jan je rozhořčený, říká, že už nemá sílu dál to tahat. Já jsem šokovaná a nevím, co říct nebo udělat. Pomáhali jsme dětem, a místo poděkování nám jen leželi na krku a užívali si pohodlí. Co teď?
Život nás učí, že dobré úmysly nestačí; bez rozumného plánování a jasných hranic může i největší pomoc skončit zklamáním.
