Celý rok jsme svým dětem dávali peníze, abychom jim pomohli splácet úvěr! Už žádný halíř nebudu házet!
Můj manžel Petr a já máme jen jedno dítě dospělého syna Martina. Ten už má vlastní rodinu, my jsme se dokonce stali prarodiči.
Jsem vyrůstala v komunistické éře bývalého Československa a vdala jsem se ve svých třiceti letech. Tehdy jsem byla považována za starou panna. Každý očekával, že brzy nastane potomstvo, protože být bezdětný tehdy znamenalo něco jako být nakažený černou smrtí.
Nakonec jsme s Petrem měli syna, a rozhodli jsme se, že to stačí. Jako vzdělaní lidé víme, že výchova dítěte stojí hodně peněz. Čím více dětí, tím vyšší výdaje.
Proto jsme si řekli, že jedno dítě je dost. Dokázali jsme Martina vychovat, zajistit mu dobré vzdělání a postavit si stabilní život.
Můj syn však měl jiný názor. Brzy po svatbě se jeho žena Jarmila těšila na první dítě a narodilo se naše vnučka. Mladý pár neměl vlastní byt, tak si vzal hypotéku. My jsme jim pomáhali splácet měsíční částky. Pak jsem zjistila, že Jarmila je těhotná podruhé. Zeptala jsem se, jak zvládnou dvě děti a splácení úvěru. Odpověděli, že to zvládnou, a já jsem jen řekla: Když to zvládnete, tak ať se vám daří.
Zatím to šlo dobře, ale pak Jarmila nemohla chodit do práce a Martina přišel o zaměstnání. Co mají dělat? Rozhodli se přebývat v našem pronajatém bytě. Petr mi řekl, že mladým lidem pomůže s hypotékou. Tak jsme s Petrem celý rok platili jejich splátky. Myslela jsem, že jim tím uděláme velkou laskavost, ale pravda byla jiná.
Nedávno jsem zjistila, že úvěr není splacen jsou v šesti měsících pozadu. Kam se naše peníze podaly? Petr je rozzuřený a říká, že už nemá sílu dál. Já jsem šokovaná a nevím, co říct nebo udělat. Pomáhali jsme svému potomkovi a jeho rodině, a místo poděkování jen leželi na našich bedrech a užívali si pohodlí.
Co dál? Nakonec jsem si uvědomila, že pomáhat je krásné, ale musíme si stanovit hranice. Nepřehánějme se, aby dobrá vůle nevedla k vyčerpání a ztrátě důvěry. Poučte se podpora s rozmyslem je lepší než neomezená oběť.
