Dobré zprávy

Včera se mi přihodil něco, co mě hluboce zasáhlo. Bylo to v jednom obyčejném supermarketu v Brně. Lidé spěchali, košíky cvakaly a vzduch byl plný hovoru a shonu.

„Ani slova díku za to, že jsem hlídala její dítě, a ještě mě nazvala lhářkou,“ zní hořkost v hlase Antoníny Novákové. „Nejsem ze železa,“ povzdechne si

Babička nevěří, že bych mohla být dobrou matkou Žiju jako v kleci mezi pocitem povinnosti a právem na vlastní štěstí. Uniknout z toho začarovaného kruhu

„Mami, žili jsme spolu patnáct let, ale možná jsme neměli mít tři děti,“ slyšela jsem od svého syna… Když Anna Sokolová uslyšela od svého šestatřicetiletého

Po náročném pracovním dni toužila Eliška jen po jediném: večeři s manželem, horkou vanu a hluboký spánek. Den byl vyčerpávající – samé hlášení, telefonáty a shon.

„Lepší takový otec, než nic!“ tvrdí moje bývalá tchyně. „Dítě by přece mělo znát svého otce!“ poučuje mě Ludmila Václavovna, když sedíme v její útulné

Je mi 68 let. Věk, kdy by už mělo být mnoho věcí za mnou, mnohé pochopeno, a v duši klid a mír. Ale uvnitř mě je křik. Hluchý, žhavý, unavený.

„Ty vůbec neumíš vést domácnost! Jak tě tvůj manžel může snášet?“ ostře mi vytýkala matka. Když se moje matka, Alena Svobodová, rozhodla pro rekonstrukci

Moje kamarádka Věra je v poslední době k nepoznání. Vypadá jako stín sebe sama — skleslá, zmatená, s očima plnými úzkosti. A já, jako její blízká přítelkyně

Nemůžu být matkou. A důvod je můj muž. Ještě před pár lety jsem si myslela, že mi život konečně dopřál opravdové štěstí. Vzala jsem si muže, kterého jsem milovala.