Vzpomínám si, jako by to bylo před lety, na ty rána, kdy mi budík zazvonil v šest třicet, ač jsem mohla vstát i později. Nastavovala jsem ho spíše ze strachu, že nezvládnu rozjet den. Dokud dům ještě mlčel, stihla jsem přidat prádlo do pračky, připravit manželovi balíček s pohankou a kuřecím masem, zkontrolovat, že syn Matěj, desetiletý, podepsal sešit z angličtiny, a projít poštu s označením urgentní. V koupelně se zrcadlo zamlžilo po sprše a já jsem se viděla po kusech čelo, řasky, linie úst, která poslední měsíce ztvrdla.
Pracovala jsem jako projektová manažerka ve firmě, kde vše měřili termíny a riziky. V chatu se každou minutu objevil dotaz a moje ruka přirozeně sahala po odpovědi, i když jsem stála u sporáku. Věděla jsem: když teď neodpovím, někdo usoudí, že jsem vypadla, a pak budu muset dokazovat, že jsem přítomna. A já jsem byla vždy na místě.
Matěj vstával těžce a podrážděně. Můj manžel Petr vstával ještě dříve a odjížděl na stavbu, po cestě shazujíc Matěje do školy, pokud jsem se zdržela. Petr nebyl špatný, jen žil ve režimu musím, stejně jako já, a když večer padl na gauč, jeho únavu vnímal jako zákon přírody. Záviděla jsem mu tuto přímou únavu: unavený leží. Moje únavu vždy chtěla vysvětlit.
Jednoho pondělí jsem si připomněla, že mi je čtyřicet jedna, když se v kalendáři objevil připomínka narozenin. Sama jsem ji kdysi zadala, abych na nic nezapomněla, a přesto jsem zapomněla. Podívala jsem se na datum, na seznam úkolů a upozornění zavřela. V metru jsem stála, přitisknutá ke zábradlí, a myslela na to, že musím schválit rozpočet, vyzvednout objednávku, zavolat mamince, protože by se naštvala, kdybych nezavolala. Pozdravy od kolegů přišly krátkými zprávami s emoji a já jim automaticky odpověděla díky.
Ve druhé části města, v základní škole, paní Jarmila Horáková měla první hodinu v osm patnáct. Je jí čtyřicet osm a učí literaturu, ač v posledních letech se cítí spíše jako dispečer. Děti hlučily, rodiče psali do messengeru, zástupkyně ředitele posílala tabulky, které bylo třeba vyplnit do večera. Jarmila nosila sešitky v tašce, opravovala slohy v autobuse i v kuchyni, zatímco v hrnci vařila brambory.
Její dcera, studentka, bydlela samostatně, ale volala skoro každý den, a hovory často končily žádostmi: převést peníze, zjistit jízdní řád vlaků, pomoci s papíry. Jarmila neuměla říct ne teď. Měla pocit, že pokud odmítne, bude špatnou matkou, špatnou učitelkou, špatným člověkem. V hlavě nosila očekávání druhých jako seznam pravidel, která se nesmí porušovat.
Na učitelské tabuli ležely sušenky, někdo přinesl k čaji. Jarmila si vzala jednu, pak druhou a pocítila, jak roste rozhořčení. Ne na sušenku, ale na sebe. Slyšela, jak kolegové diskutují, kdo kam jel o víkendu, kdo stihl masáž, a v tom slově stihl slyšela skrytý výtku. Sama by mohla stihnout, kdyby byla soustředěnější, kdyby se nerozplývala na cizí žádosti.
V ambulanci, kde pracovala Alena Novotná, už v devět hodin stála fronta. Aleně bylo padesát dva, byla internistkou, a její ordinace voněla dezinfekcí a papírovým prachem starých karet. Pacienti přicházeli s různými potížemi: kašlem, tlakem, žádostmi o pracovní osvědčení. Alena poslouchala, předepisovala, vysvětlovala a mezi návštěvami odpovídala na otázky sestry a sledovala, jestli systém nepadl.
Své vlastní tlak měřila zřídka. Ne proto, že by nevěděla, co hrozí, ale protože nechtěla vidět čísla. Když celý den řešíš cizí čísla, vlastní se ti zdají zbytečnou starostí. Doma na ni čekal starý otec po mrtvici, se kterým žila už třetí rok. Dokázal sám dojít do kuchyně, ale zaměňoval si léky, a Alena pak rozdělovala pilulky do krabiček na celý týden, jako by to mělo uspořádat i zbytek života.
Čtvrtá žena, Veronika Svobodová, byla samostatně výdělečná. Je jí třicet sedm a dělá domácí manikúru. Bytstudio v novostavbě, hypotéka, dvě okna na hlučnou ulici. Pracovala od rána do večera, protože každý zrušený klient znamenal díru v rozpočtu. Na sociální sítě házela fotky upravených nehtů, psala volné sloty, odpovídala na zprávy ve dvě ráno.
Její přítel David bydlel s ní, ale jako host. Občas pomohl přinesl balík nebo odnesl odpad, ale převážně považoval Veroniku za samotnou šéfku, tedy že sama vše zvládne. Veronika se nehádala; bála se, že hádka přeroste v konflikt, konflikt v rozchod, rozchod v další položku na seznamu problémů. Už tak měla dost.
Společné mělo všech pět žen to, že nesly život na svých ramenou, jako by se mohl rozpadnout, kdyby uvolnily i jedinou nitku. A kolem stále zněly protichůdné hlasy.
Natálie poslouchala kolegy v kanceláři, kteří debatovali o produktivitě a správném balancu. Na sociálních sítích jí přicházely videa, kde ženy usmívají se při běhání, pijí zelené smoothie a mluví o sebelásce. Natálie to sledovala s unaveným hněvem. Úsměv se jí jevil jako další povinnost.
Jarmila slyšela ty hlasy v rodičovské skupině, kde maminky hádaly o kroužcích a doučování, a v rozhovorech se sousedkami, které zároveň kritizovaly karieristky i posmívaly se dámy doma. Alena slyšela ty hlasité stížnosti v čekárně, kde pacienti nároky na pozornost a zároveň křičeli, že lékaři nic nedělají. Veronika zas slyšela komentáře: Jak to všechno stíháš? a okamžitě: No, po celý den doma sedíš.
První úzkostný okamžik Natálie nastal ve středu v metru. Stála v kupé, držela telefon a četla zprávu od šéfa: Musíme dnes uzavřít, jinak selžeme. V tom okamžiku vlak prudce zabrzdil a Natálie pocítila, jak se jí v hrudi něco svírá, jako by někdo sevřel srdce. Vzduch se ztenčil. Zkusila dýchat hluboko, ale výdech byl krátký a bodavý.
Myslela si, že spadne. Nechtěla padnout. Cítila stud předem, jako by pád byl slabostí. Skočila na další stanici, posadila se na lavičku a přitiskla dlaň k hrudi. V uších hučel ruch. Lidé kolem mluvili po telefonu, někdo jedl rohlík. Natálie hleděla na kolena a počítala dechy.
Vytáhla z kabelky láhev vody, napila se a pocítila, jak se napětí mírně uvolňuje. Ne hned, ne krásně, ale pomalu, jako by tělo s ní soupeřilo. Po deseti minutách vstala, zavolala taxi do práce. V autě napsala šéfovi: Budu za hodinu, necítím se dobře. Prsty se třásly a zdálo se, že to vidí i na obrazovce.
Šéf odpověděl: Ok, vydrž. Natálie to přečetla a uvnitř se jí rozezvučela prázdnota. Vydrž bylo obvyklé slovo, ale teď znělo jako rozkaz.
U Jarmily úzkostný okamžik přišel ve formě roztržení. V pátek večer kontrolovala sešity, na kuchyni chladla polévka, a dcera po telefonu prosila o peníze na nějaký poplatek. Jarmila se snažila pochopit, o jaký poplatek jde, a zároveň myslela na zítřejší školní úklid.
V tu chvíli přišla zpráva od rodiče: Proč má můj syn trojku? Musíte to vysvětlit. Jarmila pocítila, jak se v ní zvedá horká vlna. Přikázala dceři: Počkej, nemůžu teď, a dcera se naštvala. Pak Jarmila otevřela zprávu rodiče a odpověděla příliš drsně, téměř hrubě. Poslala ji a hned litovala.
Seděla, dívala se na obrazovku a cítila, jak se stud usazuje v krku. Chtěla to vrátit, vymazat, udělat jinak. Ale zpráva už byla pryč. Jarmila vypnula telefon, šla do koupelny, zavřela dveře a jen tak stála, držíc se za dřez. V zrcadle viděla červené skvrny na krku.
Aleně úzkostný moment byl zdravotní, ale stejně nečekaný. V pondělí po vyšetření pocítila silnou bolest hlavy a nevolnost. Sestra řekla: Aleno, vypadáte bledě. Alena to odmítla, ale po hodině si uvědomila, že to nejde odsunout.
Zajde do vyšetřovací místnosti, požádá o měření tlaku. Čísla na přístroji jsou příliš vysoká. Alena se dívá na čísla a nepřemýšlí o sobě, ale o tom, že zítra má celý den, že otci nebude mít co jíst, že pacienti budou křičet, když zručím schůzku. Pak zaslechne svůj vlastní hlas, suchý a profesionální: Potřebuji nemocenskou. Přiznat to bylo těžší než stanovit diagnózu.
Veronika pocítila krizi ve formě brnění prstů. Večer při práci na klientce najednou necítila špičku palce. Usmála se klientce, řekla: Chvilku počkejte a šla do koupelny, spustila studenou vodu a nechala ruce pod proudem. Brnění nepřeslo.
Vrátila se, došla ke konci práce, vzala peníze, rozloučila se s klientkou, zavřela dveře a posadila se na podlahu v předsíně. V hlavě se jí točilo: pokud selžou ruce všechno. Hypotéka, materiál, jídlo, energie. Vytáhla telefon a hledala: brnění prstů manikúra. Články ji strašily syndromem karpálního tunelu, zánětem, operacemi. Veronika pocítila, jak stoupá panika.
David přišel pozdě, s taškou z obchodu. Viděl Veroniku na podlaze a zeptal se: Co se děje? Pokoušela se vysvětlit, ale slova se lámala. David si sedl vedle, podíval se na její ruce a řekl: Odpočiň si pár dní. Řekl to nenadávaně, ale Veronika v tom slyšela nepochopení. Pár dní pro ni znamenalo ztrátu peněz a nespokojené klienty.
Tyto krize nebyly katastrofami. Nikdo nezemřel, nikdo nepropadl ze zaměstnání během dne. Po nich však byl stav nevyvážený. Každá z nich pocítila, že dál takto nejde, ale neznala, jak dál.
Natálie večer přišla domů později, než plánovala. Petr už nakrmil syna, na stole ležela miska s vychladlou kaší. Natálie svlékla kabát, posadila se a řekla: V metru mi to šlo špatně. Snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí zachvěl.
Petr se na ni podíval: Srdce? zeptal se. Natálie pokrčila rameny. Chtěla, aby pochopil, že nejde jen o srdce. Petr řekl: Zítra zajdi k doktorovi. Synu pomůžu. Natálie uslyšela v tom spíše praktičnost než soucit. Přesto to pomohlo.
Následující den se zaregistrovala do nemocnice přes aplikaci. Volné místo bylo až na příští týden ráno. Natálie chtěla zrušit, protože ráno měla plánovací schůzku, ale vzpomněla si na lavičku v metru a na strach ze zhroucení. Šéfovi napsala: Musím si vzít hodinu volného, mám objednanou kontrolu. Poslala a čekala, jako by ji okamžitě povolali před komisí.
Šéf odpověděl během minuty: Ok, dej vědět týmu. Natálie to přečetla a uvnitř se jí uvolnil mírný tlak. Svět se nezměnil, ale ona si dovolila drobný krok bez výmluv.
Jarmila další den šla za zástupkyní ředitele. V ruce měla výpis konverzace s rodičem a cítila, jak se jí potí ruce. Zástupkyně byla přísná, ale unavená. JarmA tak se všechny čtyři ženy naučily, že i malé rozhodnutí může být začátkem dlouhého klidného života.
