Bývalý manžel slíbil synovi byt, ale dal podmínku: znovu se se mnou oženit.
Je mi šedesát a bydlím v Brně. Nikdy by mě nenapadlo, že po všem, co jsem zažila, po dvaceti letech naprostého ticha, se minulost vrátí s takovou drzostí. A to nejbolavější? Že tím, kdo to rozjel, byl můj vlastní syn.
Tenkrát mi bylo dvacet pět a byla jsem zamilovaná až po uši. Petr vysoký, charismatický, vtipný se mi zdál jako ztělesněný sen. Vzali jsme se rychle a o rok později se narodil náš syn Jakub. První roky byly jako z pohádky. Bydleli jsme v malém bytě, snili jsme o budoucnosti. Já učila na základce, on byl inženýr. Vypadalo to, že nic naši lásku nerozdělí.
Jenže Petr se postupně měnil. Čím dál víc zdržoval, lhal, odcizoval se. Snažila jsem se nevěřit řečem, zavírala oči před pozdními příchody a cizími vůněmi. Pak to ale bylo jasné: podváděl mě. A ne jednou. Kamarádi, sousedi, dokonce i moji rodiče všichni to věděli. Držela jsem to kvůli Jakubovi. Doufala jsem, že se Petr vzpamatuje. Jednou v noci jsem se probudila a on nebyl doma. V tu chvíli mi došlo: už nemůžu.
Sebrala jsem věci, vzala Jakuba za ruku bylo mu pět a šla k mámě. Petr nás ani nezkusil zastavit. Za měsíc odjel pryč prý za prací. Brzo si našel jinou ženu a jako bychom pro něj přestali existovat. Ani dopisy, ani hovory. Jen ticho. Zůstala jsem sama. Máma zemřela, pak táta. Prošla jsem s Jakubem všechno školu, kroužky, nemoci, radosti, maturitu. Makala jsem na tři směny, aby mu nic nechybělo. Nežila jsem svůj život nebyl čas. On byl pro mě všechno.
Když začal Jakub studovat v Praze, pomáhala jsem, jak to šlo balíky, peníze, podpora. Ale koupit mu byt? Na to jsem neměla. Nikdy si nestěžoval. Říkal, že to zvládl sám. Byla jsem na něj hrdá.
Ale před měsícem přišel s novinkou: chce se ženit. Radost netrvala dlouho. Byl nervózní, vyhýbal se mému pohledu. A pak to vypustil:
Mamipotřebuju tvou pomoc. Je too tátovi.
Ztuhla jsem. Řekl, že se s Petrem znovu spojil. Že se otec vrátil do Česka a nabídl mu klíče od babiččina bytu. Ale s podmínkou. Musím se s ním znovu vzít a nechat ho bydlet u mě.
Nemohla jsem popadnout dech. Jakub pokračoval:
Jsi sama Nemáš nikoho. Proč to nezkusit znovu? Kvůli mě. Kvůli mé rodině. Táta se změnil
Vstala jsem a šla do kuchyně. Konvice, čaj, třesoucí se ruce. Všechno se mi před očima rozostřilo. Dvacet let jsem nesla všechno sama. Dvacet let mu bylo jedno, jak žijeme. A teď se vrací s nabídkou.
Vrátila jsem se do obýváku a klidně řekla:
Ne. Nepůjdu do toho.
Jakub vybuchl. Křičel, obviňoval mě. Že jsem sobecká. Že kvůli mně neměl otce. Že mu teď znovu ničím život. Mlčela jsem. Každé jeho slovo mě řezalo jako nůž. Nevěděl, kolik nocí jsem probrečela. Že jsem prodala snubní prsten, abych mu koupila zimní bundu. Že jsem nejedla, aby měl maso on.
Necítím se osamělá. Můj život byl těžký, ale čestný. Mám práci, knihy, zahrádku, kamarádky. Nepotřebuju muže, který mě kdysi podvedl a teď se vrací ne z lásky, ale z pohodlnosti.
Jakub odešel bez rozloučení. Od té doby se neozval. Vím, že je zraněný. Chápu to. Chce to nejlepší pro sebe jako jsem to kdysi chtěla já. Ale svoji důstojnost neprodám za metry čtvereční. To je moc vysoká cena.
Možná mi jednou porozumí. Třeba to bude trvat. Ale já počkám. Protože miluju. Upřímně. Bez podmínek, bez bytů a kdyby. Přivedla jsem ho na svět z lásky. A vychovala s láskou. A nedovolím, aby se teď láska stala zbožím.
A bývalý manžel? Ať zůstane v minulosti. Tam patří.
