Byl jsem u Lenky, když se k ní vrátil bývalý manžel se šálkem růží, ale ani neudělal krok přes práh.
Lenko, podívej se na ten květ říkala Věra, protahujíc dlaní po textilních tapetách v předsíni, úsměvem se chválící. Tři dny jsem se váhala mezi máslovým krémem a slonovinou, až se prodavačům už rozum rozpadl. A teď, když vstoupím domů, cítím že je to můj. Konečně všechno tak, jak jsem chtěla.
Věra, Lenčina nejlepší kamarádka od školních lavic, přikývla a kousala kousek domácího koláče s kapustou. Seděly v kuchyni, kde se mísilo vůně čerstvě upečeného pečiva a silné kávy. Ten pocit útulnosti už zde převládal, nahrazujíc starý zápach cigaret, který kdysi vylézal ze zdí.
Lenko, rozkvetla jsi, poznamenala Věra a položila šálek na podnos. Ten tenký úpravy jsou jako tečka. Tlustá tečka v minulém životě. Vítej, že jsi radši neprodala byt, ale všechno přetvořila. Jako by sis vyměnila kůži.
Lenka si povzdechla a upravovala ubrousek. Bylo to těžké. Když Stanislav odešel s hlasitým bouchnutím dveří a prohlásil, že se dusí v tom bažinatém blátě, připadala si, že život končí. Dvacet let manželství, dospělý syn, ustálený domov vše se zhroutilo v okamžiku kvůli prchavé svobodě a nové múze, kterou se stal mladý administrátor z jeho autoservisu. Ale uplynulo půl roku. Slzy uschly, syn Karel podpořil matku a práce v bance ji nedovolila úplně zhroutit. A tak, sedící v nově zrekonstruované kuchyni, cítila nečekanou lehkost.
Věro, ani jsem tomu nevěřila, svěřila se. První měsíce jsem kráčela v mlze. Čekala jsem, že se klíč v zámku pootočí. Pak jsem jednoho rána pochopila: ticho není hrozba. Ticho je, když nikdo neříká, že je polévka přesolená, neháže ponožky a nevyžaduje účet za každou korunu.
Náhle přerušil klid jejich rozhovoru hlasitý zvonek dveří. Zvuk byl ostrý a naléhavý, zcela jiný než jemné cinkání kurýrů nebo návštěvy tety Věry, která sem občas zavítala pro sůl.
Lenka a Věra se na sebe podívaly.
Čekáš někoho? zašeptala kamarádka.
Ne, Karel je na schůzce, kurýra jsem nevolala Lenka zamračila čelo a vstala od stolu. Srdce jí najednou poskočilo, jako by muže přepadla zrada. Chladná předtucha proběhla po páteři.
Vyšla do předsíně, upravila svůj elegantní lněný overal místo starého zamotaného županu a přistoupila k dveřím. Do okénka se nepodívala, jen se zeptala:
Kdo tam?
Za dveřmi nastalo těžké, významné ticho. Pak se ozval známý hlas, který dříve způsoboval, že se jí kolébaly nohy, a nyní v ní vyvolal jen slabý šum podráždění.
Lenko, otevři. To jsem já.
Stanislav.
Lenka ztuhla a položila ruku na zámek. Prsty se netřásly. Otevřela dveře.
Stanislav stál na schodišti a vypadal jako z filmu. V jedné ruce svíral obrovskou kytici vínových růží zabalených v šustivé kraftové papíře. Na něm byl nový kabát, který mu trošku převisel, a šátek lehce přehozený přes rameno. Zjevně se na návštěvu připravoval, nacvičoval postoj, pohled, možná i řeč.
Když uviděl Lenku, rozprostřel úsměv, který kdysi působil na ni neodolatelně. Úsměv zraněného, ale okouzlujícího psa.
Dobrý den, Lenko řekl sametovým barytonem a udělal krok přes práh.
Lenka však neustoupila. Stála v prahové díře jako strážce, opřená o lištu.
Dobrý den, Stando. Jaký to osud?
Stanislav se zatřásl. Očekával slzy, výkřiky, objetí, nebo okamžité pozvání ke stolu. Místo toho dostal chladný, zkoumající pohled takový, jaký má člověk, když si prohlíží podivného kočku nebo obchodního zástupce s nechtěnou vysavačovou demonstrací.
No zakoukl a lehce snížil kytici. Jen jsem projížděl. Přijdu, podívám se. Přece nejsme cizí lidé. Dvacet let, Lenko, nedá se tak snadno vymazat.
Nedá se, přikývla Lenka a nezměnila postoj. Ale sám jsi řekl, že těch dvacet let bylo chybou a bažinou. Zapomněl? Pamatuju si to přesně.
Stanislav se zachrtil, jako když bolí zub.
Lenko, kdo by si ho pamatoval Bylo to v horku. Střední krize, nevíš, co dělám. My, muži, jsme slabí a impulzivní.
Znovu se pokusil vkročit vpřed, jistý, že argument jej zachrání. Jeho boty se mírně dotkly nového koberce v předsíni.
Stůj, řekla Lenka tiše, ale pevně. Nechoď dál.
Co tím myslíš? oči Staňka se zvětšily. Lenko, co? Stojím tu s květinami jako blázen, sousedi se dívají. Nech mě alespoň do chodby, promluvíme normálně. Vidím, že jste po rekonstrukci tapety nové drahé, že?
Zvedl hlavu a snažil se nahlédnout za její záda, zhodnotit rozsah investice.
Lenko, mluvíme tady. Mám hosty, odpověděla bez váhání.
Hosté? v jeho hlase se ozvaly žárlivé tóny. Kdo? Chlap? Tak rychle našel náhradu?
To je Věra. A i kdyby to byl muž, nepatří ti to. Jsme rozvedení, Stančo. Oficiálně už půl roku. Ty jsi chtěl svobodu.
Stanislav si oddechl, zjevně ulevilo, že za dveřmi není žádný soupeř. Úsměv se rozšířil, oči se leskly vodou.
Lenko, přestaň. Vidím, že tě bolí. Máš pravdu. Udělal jsem spoustu chyb. Všechno jsem přehodnotil.
Opravdu? zkřížila ruce na prsou. A co jsi přehodnotil? Že múza neumí uvařit boršč? Že pronájem bytu stojí peníze a výplata v autoservisu není pružná?
Jeho tvář na okamžik zakřičela, maska noblesního výčítání praskla. Zřejmě Lenka zasáhla pravdu. Šeptaly se různé zvěsti že jeho mladá milenka má vysoké nároky, že jeho podnikání mizí. Lenka však nechtěla poskakovat radostí nad jeho neštěstím. Byla mu lhostejná, a tato lhostejnost ho děsila víc než nenávist.
Co má boršč společného? odparoval se rozhozený. Mluvíme o duši, o rodině. Uvědomil jsem si, že už není nikoho blíž než ty. Karel jak je? Volal minulý týden, krátce, peníze nechtěl
Karel je dospělý, má vlastní hlavu. Pamatuje si, jak jsi odcházel, Stando. Jak jsi křičel, že tě tahá na dno.
Neřval jsem! vybuchl, ale rychle se uklidnil. Lenko, staň se na mě jako na školáka. Dej mi jen vstoupit. Přinesl jsem tvé oblíbené růže. Burgundské.
Lenka se podívala na růže. Krásné, drahé. Dříve by se rozplakala nad takovým gestem. On květiny dává jen při velkých svátcích nebo když něco ostře lituje. Teď mu připadaly cizí a nevhodné, jako vánoční strom v červenci.
Děkuji, ale nepotřebuji je, odpověděla klidně. Nemám pro ně vázu a vůni růží už dávno nepřijímám. Mám radši tulipány nebo jen zelené.
Nepřijímáš? zmateně přimhouřil oči. Jak můžeš přestat milovat růže? Lenko, povídáš nesmysly, abys mě uhodila.
V tu chvíli se z kuchyně vyklonila Věra, chtěla zjistit, jestli Lenka potřebuje pomoc. Uviděla Staňka s kyticí růží, zamračeně se opřela o zeď v chodbě.
Ach, Stando! Nepřišel jsi jen tak, že? zaznělo hlasitě. My si tu pochutnáváme na dobrotách, bez tebe.
Ahoj, Věro, zamumlal Staník, nelibě k přítomnosti svědka. Můžeš říct přítelkyni, že může pustit manžela dovnitř?
Bývalého manžela, opravil Věra. To je její dům, kdo chce, toho pustí. A ty vypadáš, že jste zhubnul? Nežereš už nic?
Stanislav ignoroval Věrin výsuv a znovu se soustředil na Lenku. Uvědomil si, že ztrácí kontrolu. Běžné triky už nefungovaly. Musel jít allin.
Lenko, poslouchej, jeho hlas se ztišil a nabral upřímnost. Udělal jsem hroznou chybu. Zkusil jsem vaši svobodu je to jen prázdná zábava. Chci se vrátit domů. K tobě. Možná teprve teď chápu, jak tě miluji. Pomůžu s rekonstrukcí, pokud něco zůstalo nedoděláno. Ruce mi už nejsou tak pevné jako dřív.
Lenka na něj pohlédla a neviděla už muže, se kterým byla dvacet let vdaná, ale vyčerpaného člověka, který hledá úkryt před bouří. Nepotřeboval ji, Lenka. Potřeboval pohodlí, dobré jídlo a pocit, že je stále potřebný.
Stando, odpověděla chladně, ale s ocelovým podtónem. Nic už nezbývá dokončit. Všechno mám hotové i byt, i život.
Ale já zakopl. Změnil jsem se!
Lidé se nemění, Stando. Jen se přizpůsobují. Odešel jsi, protože tě nudilo. Vrátil ses, protože jsi byl sám. A kde jsem v téhle roli? Nejsem odkládací letiště. Nejsem přehrada mezi tvými dobrodružstvími.
Cože? Jsi rodinný muž! Jsem táta tvého syna!
Byl jsi. Pak jsi zvolil jinou cestu. Přijal jsem to a líbí se mi ten nový život. Bez tebe.
Stanislav stál v šoku. Očekával výbuch, výčty, histerii s tím byl zvyklý. Klidné, argumentované ne prorazilo jeho obranu. Najednou pochopil, že žena v elegantní šaty stojící v prahu zářivého, nově opraveného bytu už není jeho manželkou. Práh nebyl jen dřevěná lišta, ale nezlomná hranice.
To myslíš vážně? zeptal se otřeseným hlasem. Vyhodíš mě takhle? Ani čaj nepřichystáš?
Nepřichystám, odpověděla v suchu. Čaj mám jen pro ty, kdo mě váží, ne pro ty, kdo mě využívají. Jdi domů, Stando. K té, za kterou si spálil mosty. Nebo k matce. Nebo kamkoliv chceš. Ale tady už není tvůj domov.
Začala pomalu zavírat dveře. Stanislav instinktivně položil nohu, aby blokoval zámek, ale setkal se s ledovým pohledem Lenky a ustoupil. V jejím pohledu nebyl strach, jen odhodlání zavolat policii, kdyby se začal bouřit.
Zajděš do padesáti let! křikl najednou, když mu maska úplně spadla. Kdo tě potřebuje? Muži na silnici neleží! A ty budeš brečet do polštáře!
Už jsem všechno vyplakala, Stando. Přeju ti všechno nejlepší.
Dveře zabouchly s pevně cvaknutým zámkem. Zásuvka se zatáhla.
Stanislav zůstal stát na schodišti. V tichu výtahu se ozývaly jeho vlastní slova, která nyní zněla jako prázdné šepoty. Podíval se na obrovskou kytici růží ve své ruce. Třešně drásaly prsty skrz papír. Kytice byla těžká, absurdní a naprosto zbytečná.
Zvedl ji, chtěl ji rozbít o podlahu, ale nakonec jen bezmocně spustil ruku. Síly na výlevu neměl. Otočil se a pomalu sestoupil po schodech, těžce dýchajíc, jako by na ramena kladl břemeno porážky. Výtah nezavolal.
Za dveřmi Lenka přiklonilaV kuchyni se rozhostila klidná atmosféra, když Věra podala Leně čerstvě uvařený čaj a oba se usmály na budoucnost, která už nikdy nebude ztracená v minulosti.
