Ošklivé Kačátko
Vycházejíc z nemocnice v Praze, Jarmila Nováková narazila vchodovými dveřmi na muže.
Promiňte, řekl, zadržel pohled na ní.
Následně jí pohled proměnil v arogantní povýšenost, muž se od ní odvrátil a zdál se, že okamžitě zapomněl na její existenci.
Kolik takových pohledů Jarmila zažila. Na štíhlé a vysoké dívky se pohlíželo úplně jinak. Když muž uviděl štíhlou krásku, oči se nepřeměnily v prázdné a lhostejné, ale v lepkavé a chtivé. Tato nespravedlnost jí vážně zlomila srdce. Byla to ona vinou, že se narodila taková, jaká je?
Už jako malé dítě se lidé obdivovali její rozplývavé líce, drobné nožky a kulatý zadek. Ve škole při řazení do řady na tělocviku byla vždy první mezi dívkami. Štíhlejších si vysmívali přezdívkou tlustá prase inspirovanou pohádkovou postavičkou, ale to byl jen začátek. Děti, jak je známo, bývají kruté. Učitelé viděli, jak spolužáci Jarmilu šikanují, ale nic nedělali.
Jarmila zkoušela různé diety, ale chuť k jídlu ji stále zvedala, a tak se vždy vracela zpět k přibývajícím kilogramům. Byla slušně vypadající, ale plnost poškozovala jakýkoli dobrý dojem. Chtěla se stát učitelkou, ale odložila tento sen ze strachu, že děti jí i nadále budou házet urážlivé přezdívky. Po absolvování základní školy nastoupila na lékařskou školu.
Když lidem bolí, nezajímá je, jaký má ten, kdo jim pomáhá, vypadá. Ve studijní skupině chyběli chlapci, dívky se zabývaly svými vztahy a svatebními plány. Jarmila zůstávala sama. Na hodinách dívky žádaly, aby si sedla do první řady, a schovávaly se za její šíhlý hřbet, aby učitelka neviděla jejich chladné pohledy.
Jarmila toužebně sledovala krásné šaty v oknech butiků, ale nikdy je nemohla nosit. Oblečela se do volných blůz a širokých sukní, aby zakryla své křivky. Ve škole se jí dařilo, vpichy prováděla zručně a bezbolestně, a pacienti ji v létě měli rádi.
Jednou šla s dívkami na kluziště. Teenageři ji okrádali posměšky: Podívej, tenhle kluk míří na masny závod, smáli se chlapci. Jarmilu to rozplakalo. Matka se snažila dívku seznámit s kamarády svých přátel. Jarmila několikrát šla na rande. Jeden chlapec se po setkání otočil a předstíral, že ji nepřišel poznat, a druhý ji po chvilce začal obtěžovat. Odmítnutím ho odhodila, a on zakopl do kaluže. Co si děláš? Věděl jsem, že tě potěším. Proč mě potřebuješ? křičel. Slzy ji dusily. Už nikdy na rande nešla a raději zůstávala sama.
Na svém profilu na sociální síti si jako avatar zvolila Fiona z Šrek. Když jí muž napsal, jak vypadá v reálu, odpověděla, že vypadá tak, jen ne zeleně. Muž to bral jako vtip a navrhl setkání. Jarmila okamžitě konverzaci ukončila.
Jednoho dne v chodbě oddělení na ni přiběhl šestiletý chlapec.
Kam běžíš? Tady jsou nemocní, nesmíš rušit, zvolala, když ho chytila za ruku.
Chtěl jsem se projet po podlaze, přiznal se chlapec.
S kým jsi přišel?
S tátou, k babičce. Kde je toaleta?
Pojďme, odvedla ho k konci chodby. Sam se neudržíš? chlapec na ni podíval lenivým pohledem, ale nebral ji za urážku. Za dveřmi se ozvalo šplouchání a chlapec se vrátil.
Teď půjdeme, ukážeš, ve které pokoji leží tvá babička, řekla.
Chlapec povzdechl a šel vedle ní. Zastavil se před jednou z místností, zamyšleně přiložil prst k ústům. Jarmila sledovala, snažící se potlačit úsměv.
Tady, ukázal na dveře čtvrté místnosti.
Taky? Neviděl jsi číslo? zeptala se Jarmila.
Vím, jsem malý, ale znám i písmena. To jsou dveře páté. ukázal na číslo pět.
Ah, šprýmušku, řekla, předstírajíc rozčilení, a chlapec se rozesmál.
Jak se jmenuješ?
Ivo, odpověděl, když se otevřely dveře páté místnosti a objevil se vysoký, přátelský muž.
Ivo, kde jsi tak dlouho? zeptal se muž a po chvíli si všiml Jarmily. Jedním pohledem jí posoudil vzhled a okamžitě ztratil zájem.
Nebyl si hrál? zeptal se muž. Jarmila už znala tolik arogantních pohledů.
Ne, nehrál. Nezlob ho, řekla s nádechem lítosti a odešla.
Pojď se rozloučit s babičkou, máme čas, uslyšela za sebou.
Následující den Ivo s otcem opět navštívili babičku. Muž prošel Jarmilu bez jediného pohledu. Ona mu vyplazila jazyk. V tu chvíli Ivo otočil se, zasmál se a ukázal velký palec nahoru. Jarmila se usmála a mávla rukou. Po krátké pauze vstoupila do páté místnosti.
Dobrý den, paní Kovářová. Přijel k nám vnuk? zepta se Jarmila.
Viděli jste ho? Je to úžasný chlapec. Rád bych ho viděl, jak vyroste. odpověděla starší žena.
Ještě je brzy na to, abyste ho viděla dospělou. Budete ještě pěstovat vnoučata, řekla vesele.
Bůh pomůže. Bolí mě duše, když ho nevidím. povzdechla.
Jeho matka?
Žije, uteče a nechala nás s ním.
Řekla jste s ním? překvapila se Jarmila.
Ivo není můj pravý vnuk, ale milujeme ho jako svého. Můj syn se oženil s kráskou, která po svatbě prozradila, že má syna. Můj manžel měl infarkt, a tak jsem skončila v nemocnici.
Dva roky předtím Jarmilu nabídli výhodnou práci v zahraničí, stačila modelka. Dítě jí překáželo. Její syn se oženil s krásnou, ale sobeckou ženou, kterou Ivo neakceptoval.
Celý den Jarmila přemýšlela nad Ganyininým příběhem. Když vstoupila do pokoje, aby podala injekci, sněžila.
Paní Kovářová, nesmíte se bát, pamatujete? řekla přísně.
Nebojím se. Tady máte list s kresbou. Podala jí papír s obrázkem chlapce, který drží za ruce maminku a otce.
Ivo hledá maminku. Myslím, že vás nakreslil, řekla Gana.
Ne, nakreslil svou maminku, odmítla Jarmila.
Už ji nepozná. Byla hubená, a teď je velká, vyšší než otec. To jste vy, řekla Gana se slzami. Jarmila si uvědomila, že i dítě vidí, jaká je velká a těžká.
Od té chvíle, kdy Jarmila navštěvovala Ganu, se mezi nimi objevily drobné výměny vět. Když příště Ivo přišel do nemocnice, hned šel za Jarmilou.
Dobrý den. Máte dobré ruce? zeptal se.
Nevím, odpověděla nejistě.
Babička říkala, že jsem v dobrých rukou. Ivo se podíval mazaně. Brzy ji propustí? Mám za týden narozeniny.
Myslím, že ji brzy propustí. Kolik ti bude?
Šest. hrdě řekl. Zveme tě na oslavu.
Díky, ale musím se zeptat otce.
Já se zeptám. Ivo odešel do pokoje.
Následující den Ivo s otcem čekali u vstupu.
Táto, slíbíš, Ivo zatáhl otce za ruku, když Jarmila přišla.
Pamatuju, odpověděl muž a podíval se na ni. Zveme vás na narozeninovou oslavu mého syna, bude šest. Tady je adresa a telefon. V sobotu v první hodině odpoledne.
Máme vaše údaje v evidenci, řekla Jarmila, červená. Na víkend nemám žádné plány.
Myslel jsem, že Ivo bude čekat. Když nepřijdeš, bude smutný i moje máma. A ona nesmí být smutná, říkala jsi.
Celý týden musím ještě zhubnout, pomyslela si.
Doma řekla matce o Ivo.
Jdi. Kluci chápou víc než muži. Možná se s otcem domluvíš.
Jeho otec se na mě vůbec nedívá, řekla zoufale.
Nezveličuj. Myslím, že mu jde i o pocity dítěte. Jinak by už byl znovu ženatý.
V sobotu ráno si Jarmila uvázala vlasy, vybrala šaty, natřela řasenku. Pohledem do zrcadla byla nespokojená. Kolikkoli se zdobím, nezhubnu.
Koupila dárek týden před oslavu. Ivo bude čekat, musím jít.
Když stiskla zvonek, zámek cvaknul. Srdce jí bušilo.
Jarmilo, přišla jsem, řekl Ivo, objal ji tak, jak mohl. Hladil ji po krátce ostříhaných vlasech a podal dárek. Barvitá krabička rozzářila Ivo oči.
Uprostřed místnosti stál slavnostně prostřený stůl. Za ním seděl Ivan, vedle něj krásná blondýnka. Na druhé straně stál starý muž dědeček Iva.
Seznamte se, to je moje zachráněná Jarmila. A to je můj manžel, Boris Ivanovič. Děti znáte. A to je známá Ivana, Světlana, řekla Gana, aniž by se dívala na blondýnku.
Blondýnka zamračila obočí. Gana neúmyslně srážela sklenku a víno se rozlilo na kolena dívky. Ta rychle vstala, za ní spadla židle a vznikl zmatek.
Nezlobte se, ale začal Ivan.
Proč se mám zlobit? odpověděla Jarmila. Myslím, že je čas jít.
Máme domácí koláč. Neodmítej ho. Pak tě odvezu domů.
V autě jeli v tichu.
Nechtěla jsem, abys mě doprovázel, přerušila Jarmila.
Moje máma by mi neodpustila, kdybych tě nedoprovázel. Možná se chce vdát.
Nemám tě ráda, ani ty mě. Nechci se s tebou vdát, řekla ostře.
Auto se zastavilo před domem. Jarmila se snažila otevřít zamčené dveře.
Otevřete hned, křikla.
Najednou se Ivan naklonil a políbil ji. Jarmila ho silně odmrkla.
Co? Máte už dost krásných blondýnek? Unavily tě silnější? Chcete se s mnou jen pobavit? řekla rozhořčeně, oči jiskřily hněvem.
Ivan byl zmatený, neznal odpověď. Jarmila vystoupila z auta a odešla.
Na konci srpna se ochladilo, začaly deště s větry. Listí rychle padalo. Tři týdny po Ivoově narozeninách Jarmila neviděla Ivana. Když přišla z práce, sundala promočené boty.
Můj muž přišel, řekla matka v předsíni.
Kdo?
Elegantní, milý. Vypadal, že je něco znepokojený. Požádal tě, abys mu zavolala.
Jarmila okamžitě vytočila číslo.
Přišel jsem, Ivo je nemocný. Mohl bys přijít? Předepsali mu injekce.
Jdu hned!
Na cestě do lékárny si uvědomila, že zapomněla, jestli mají alkoholové ubrousky a injekční stříkačky. Šla rychle do lékárny a všechno nakoupila.
Ivo se radoval, když ji uviděl. Pot a vlasy mu ležely na čele, což naznačovalo, že se mu snižovala teplota. Jarmila si umyla ruce, připravila injekci, podala antibiotika a vitamíny.
Pamatuješ si, že mám dobré ruce? NebA tak Jarmila pochopila, že pravá krása spočívá v soucitu a odvaze být sama sebou, což jí otevřelo cestu k naplněnému životu.
