Bratr manžela požádal, jestli si může půjčit můj byt, zatímco dělají rekonstrukci já jsem odmítla.
Přines mi, prosím, štědrovečerní rybu pod košilí, řekl Jan, široce se usmívající a uvolňující pásek na kalhotách. Má matka vaří výborně, na rozdíl od mé Jarmily. Ta umí jen vařit mražené pirohy.
Jarmila, Janova žena, sedící naproti, mu vrhla plamenný pohled, ale mlčela, jen hlasitě zaklepala vidličkou o talíř. U stolu v bytě tchyně, Heleny Petrovy, vládla typická atmosféra nedělní rodinné hostiny: šrumec, cinkot nádobí, televize běžící na pozadí a dusný pach pečeného masa.
Alena posunula mísa se salátem k manželovi, Davidu, snažíce se ho loktem neškrábat. Ten seděl tiše, zahřmělý do talíře, a podezřele pilně žvýkal kousek chleba. Alena tenhle pohled manžela znala úzkostlivý, provinilý. Obvykle tak vypadal, když zapomněl zaplatit internet nebo nechtěně poškrábal nárazník auta.
Mimochodem, Davide, Alenko, Jan nabral obrovskou porci salátu a ani se neotevřel, pokračoval. Posadili jsme se s mámou a Jarmilou a rozhodli jsme: je čas na kompletní rekonstrukci. V našem třípokojovém bytě už není žít potrubí leze, elektro praská a tapety ještě visí od předchozích majitelů. Bude přicházet stavební firma od příštího pondělí.
Skvělé, slušně přikývla Alena a vzala si doušek čertůvky. Rekonstrukce je dobrá věc, i když drahá. Gratuluji.
Právě tak! Jan máchnul vidličkou. Bude to velký projekt. Zbouráme stěny, zalijeme podlahu. V bytě s dětmi nebude bezpečně. Prach, špína, cement. Proto u vás přespíme.
Alena se zakuckala čertůvkou. Zakouzlila se, David jí vyděšeně přitlačil ruku na záda a u stolu nastalo napjaté ticho, přerušované jen žvýkáním Jana.
Promiň, neslyšela jsem? Alena otřela rty ubrouskem a podívala se přímo do očí Davida. U nás? Kde? V našem dvoupokojovém bytě, kde se někdy i s Davídem míjíme?
Ne, ne v tom, odmluvil Jan, jako by odháněl otravnou mouchu. Proč bychom se tahali? Máš přece ten byt, babiččin. Jednopokojovka na ulici Míru. Stojí prázdná. Tam my přespíme na třičtyři měsíce, než uklidí hlavní nepořádek.
Alena pomalu položila ubrousek na stůl. Byt na ulici Míru byl její osobní, předmanželský majetek. Dědovala ho po babičce v podřezané podobě. Tři roky do něj vkládala každou volnou korunu, sama opravovala podlahy, odstraňovala staré noviny ze zdí, natírala, lešila parket. Týden předtím konečně dokončila výbavu, pořídila nový gauč, pověsila závěsy a chtěla byt pronajmout, aby rychle splatila úvěr na auto.
Davide, hlas Aleny ztichl na led, byt na ulici Míru není volný. Je připraven k pronájmu. Už jsem zveřejnila inzerát a na úterý jsou naplánované prohlídky.
No tak zruš ty prohlídky! vmíchala se Helena, přidávajíc další koření do konverzace. Rodiče nás prosí. Nejsou to cizí lidé. Co, že peníze chybí? Všechno se nevybere, ale bratr je bratr. Kam s dvěma dětmi? Na nádraží?
Proč na nádraží? zeptala se Alena. Máme pronájem. Na noc, na měsíc. Trh s nemovitostmi je obrovský.
Viděla jsi ceny? zakřičela Jarmila, dosud mlčenlivá. Na okraji města požadují třicet tisíc za garsonku! A my musíme ještě kupovat stavební materiál, platit firmu. Rozpočet máme rozčítaný na korunu. Nemůžeme utrácet za nájem, když náš byt leží prázdný!
Alena přehodila pohled na Jana. David zatnul oči, snažící se být neviditelný.
Davide? zavolala. Věděl jsi o tom plánu?
David se červenal až po kořeny vlasů a mumlal, aniž by zvedl oči:
Alí, oni jen žádali Řekl jsem, že to probereme. Ne slíbil jsem! Jen situace je těžká. Děti do školy, do školky, čtvrť je výborná. Možná pustíme? Nejsou to cizí.
Alena cítila, jak se v ní vaří. Už si tedy vše projednali za jejími zády, rozdělili její majetek, vyřešili své finance na její úkor a jen ji nechali na talíři s rybou pod košilí.
Tak tedy, narovnávala se. Diskutovat už nebudeme. Byt se pronajímá. Potřebuji peníze na splácení úvěru na auto. To je dvacet pět tisíc korun měsíčně. Jestli je Jan ochoten ho vézt za tržní cenu, prosím. Slevu rodině udělám, ale žádné srážky nebudu.
Jan přestal žvýkat a podíval se na ni s upřímným rozhořčením.
Chceš bratra o peníze žádat? Nemáš vůbec svědomí? Děláme rekonstrukci! Potřebujeme pomoc, ne tvé výtky!
A já musím splácet úvěr. Můj bank nezasluhuje váš projekt.
Alí! Helena zaklepala lžící o hrnec. Jak se nestydíš! Vzala jsem tě za dceru a tys taková? Světla a temná! Jan a Jarmila mají dvě děti, tvoje synovci! Potřebují pohodlí! A ty chráníš svůj klábouk. Co s ním bude? Žijí a odjedou.
Heleno, můj klábouk, jak říkáte, má čerstvou designovou rekonstrukci, novou domácí techniku a bílý pohovku. Vím, jak se chovají vaši vnuci. Minulý Nový rok u vás skončil rozbitým televizorem a přemalovanými tapetami v chodbě. Kdo to platil? Nikdo. Jsou to děti. Nedovolím jim vstoupit do bytu, do kterého jsem vložila duši a milion korun.
Ach, milion! Jan vstal ze židle. Davide, slyšíš? Tvá žena staví čalouněné a pohovky nad rodinnou krev! Jsi muž nebo co? Řekni jí!
David se podíval na ženu s lítostí.
Alí, možná možná budou opatrní. Jarmila bude hlídat. Opravdu je těžké odmítnout. Mamka se zklame.
Alena vstala, vzala si kabelku.
Je mi nepříjemné spát na stropě, Davide. Rozhodování o svém majetku mi jde dobře. Rozhovor je u konce. Byt není charitativní fond. Děkuji za oběd, Heleno. Bylo to výborné, ale už nemám chuť.
Vyšla z bytu za výkřiky tchyně a šepot Davida. David ji vyběhl po minutě, když už volala výtah.
Alí, počkej! Nemůžeš takhle tvrdě! Zranili se!
Ať se zraňují. Davide, nastup do auta. Nebo zůstaneš tady a budeš s nimi debatovat, jaký jsem monster?
Cestou domů jeli mlčky. David dýchal rozhořčeně, Alena bublala. Večer, když se emoce uklidnily, manžel zkusil ještě jednou.
Poslouchej, chápu, že tě trápí rekonstrukce. Můžeme sepsat smlouvu, že pokud něco zničím, zaplatíme náhradu.
Alena se zasmála, ale smích byl hořký.
Davide, slyšíš sám sebe? Jakou smlouvu? Od bratra nedostaneš sníh v zimě. Půjčil mi pět tisíc za narozeninový dárek před dvěma lety a stále to nevrátil. Zapomněl. A tady je rekonstrukce, technika. Oni se rozšmrcí byt během týdne a pak řeknou: Jsme rodina, promiňte, peníze chybí, vše šlo na cement. Zůstanu s rozbitým bytem a bez peněz. Ne, téma je uzavřeno.
Následující týden probíhal ve stavu studené války. Tchyně volala každý den, plakala, hrozila infarktem, ostudou. Jarmila psala na messengeru sprosté poznámky o tlustých moskevských i když žila v Praze deset let. Jan zvolil taktiku ignorování, doufajíc, že bratr zatlačí nevyzpytatelnou ženu.
U úterý Alena ukázala byt milému mladému páru. Kluci, programátoři, byli nadšeni světlým interiérem, rychlým internetem a bez babiččiných koberců. Ihned podepsali smlouvu, složili kauci i první nájem. Alena nadechla úlevou. Nyní měla pevný argument: Byt je pronajatý, lidé v něm žijí.
Ve středu večer, když Alena přišla z práce, našla v domě podivnou scénu. V předsíni stály dvě obrovské šachty a v kuchyni seděli David a Jan. Na stole stála poloprázdná láhev koňaku.
No, přišla paní majitelka zlaté hory! Jan byl už dost opilý. A my s bratrem slavíme začátek nového života.
Alena se na manžela podívala znepokojeně. David vypadal vinně, ale také rozhodně alkohol mu dal falešnou odvahu.
Alí, povídali jsme začal spletitým jazykem. Jan mi vysvětlil situaci. U nich je fakt špatně. Zítra začnou bourat stěny. Nemají kam jít. Dal jsem jim klíče.
Alena se zachvěla. Svět se na okamžik převrátil.
Jaké klíče? zeptala se tiše.
Na tvůj byt. Záložní, co jsem měl v šuplíku. No, Alí, nebuď naštvaná. Přinesou jen věci, přes noc si u tety přespí, až se ubyde. Řekl jsem, že s nájemníky to vyřešíš. Zrušíš smlouvu, pokutu zaplatím později.
Alena přehodila pohled na Jana. Ten se rozesmál, rozlehl se na židli. Vyhrál. Překřikl bratra, nebral ohled na její názor a nyní oslavoval v její kuchyni.
Vrať klíče, řekla Alena, natahujíc ruku k Janovi.
Nevrátím, rozesmál se. Už jsou u Jarmily. Jde tam, aby podlahy umyla, závěsy pověsila. Máš tam všechno špinavé, bílé. Děti.
Cože?! Alena pocítila, jak se jí krev v žilách zvedá. Jarmila už je v mém bytě?
No jo. Věci balí. Už jsme přivezli pár krabic. Davídek pomohl.
Alena se pomalu obrátila k manželovi.
Přivezl jsi jejich věci do mého bytu, když jsem ho pronajímala? Když věděl, že zítra mají nastoupit nájemníci?
Alí, nájemníci počkají! David se snažil chytit ji za ruku, ale ona ho odtrhla. Najdou si jiné. A to je bratr! Má rodinu!
Alena vytáhla telefon. Ruce se třásly, ale zadala číslo.
Haló, policie? Chci nahlásit nezákonné vniknutí do bytu. Ano, mám dokumenty o vlastnictví. Ano, klíče byly odcizeny. Adresa
Jan se zakouzl koňakem. David vstal, převrátil židli.
Co to děláš?! zakřičel. Která policie? To je přece Jarmila!
Je mi jedno, kdo to je, řekla Alena do sluchátka, neodloukajíc oči od manžela. Přijdu s úředníkem. Vyklidněte cizince.
ZavěsNakonec si Alena uvědomila, že chránit své hranice a vlastní štěstí je nejcennější stavební projekt, který může postavit sama.
