15.dubna2025
Dnes večer, když jsem se vrátila na opuštěnou nástupiště pražské hlavní stanice, mé myšlenky se točily jako poslední vlaky, které míjejí temné koleje. Neměla jsem kam jít. Ani nekam. Můžu přečkat pár nocí na nádraží. A pak? Najednou mě zasáhla záchranná myšlenka: chalupa! Jak jsem mohla zapomenout? pomyslela jsem si. Možná je to přehnané půlrozpadlý srub, ale přesto lepší než ležet na studených lavicích nádraží.
Nasedla jsem do električky, přitiskla tvář k chladnému oknu a zavřela oči. Vzpomínky jako těžké balíky se vrátily: před dvěma lety jsem přišla o rodiče, zůstala jsem sama bez jakékoli opory. Neměla jsem peníze na školu, tak jsem opustila vysokou školu a šla prodávat na trh.
Po dlouhém období nejistoty mi nasměřila štěstí a brzy jsem potkala svou lásku Tomáše. Byl laskavý, slušný člověk. Po dvou měsících jsme si zvolili skromnou svatbu a zdálo se, že už konečně mohu žít a radovat se.
Pak ale život přichystal další zkoušku. Tomáš mi navrhl prodat byt, který jsme zdědili po rodičích v centru Prahy, a otevřít vlastní podnik. Maloval to tak nádherně, že jsem neměla ani stín pochybnosti. Brzy skončíme s finančními potížemi, můžeme i o dítě přemýšlet. Těším se, až budu matkou, snila jsem s úsměvem na rtech.
Náš podnik však nevyšel. Peníze se rozplývaly v hádkách, vztah se rozpadal a Tomáš brzy přivedl domů jinou dívku, přičemž mě poslal kdveřím.
Nejdříve jsem chtěla zajít na policii, ale uvědomila jsem si, že mu nemohu nic říci. Přestože jsem byt prodala a peníze předala Tomášovi, zůstala jsem s prázdným srdcem.
Ráno jsem vyšla z nádraží a šla po prázdném perónu. Jaro už bylo v plném rozkvětu, ale dům na chalupě byl v troskách. Upravu to, všechno se vrátí do starých časů, pomyslela jsem, i když věděla jsem, že staré už se nikdy nevrátí.
Klíč jsem našla pod podhřadím, ale dřevěné dveře se sevřely a nechtěly se otevřít. Zkoušela jsem je vyhrnout silou, ale brzy jsem unaveně usedla na schod a rozplakala se.
Vtom jsem zaslechla kouř a zvuk zvedlejšího pozemku. S nadějí, že jsou tam sousedi, jsem poběžela knim.
Tati, jste doma? volala jsem.
Uviděla jsem starého muže, který seděl mezi keři, a zapálil malý oheň, vněmž ohříval vodu všpinavém hrnku.
Kdo jste? Kde je teta Rá? ptala jsem se a ustupovala.
Nebojte se, nevolám policii. Není nic špatného, jen žiji tady na dvoře, odpověděl klidným baritonem.
Zeptala jsem se, jestli je bezdomovec. Ano, máte pravdu, přikývl a schovával oči. Jste soused? Nebudu vám vadit.
Jak se jmenujete? zeptala jsem se.
Mikuláš, odpověděl, a otcovské jméno je Fedorovič.
Jeho oblečení bylo opotřebované, ale čisté, a on sám byl poměrně upravený. Nevím, komu se mám svěřit vzdychla jsem těžce.
Co se stalo? zeptal se soucitně.
Dveře se sevřely, neotevírám je, řekla jsem.
Kdybych mohl, podíval se na to, nabídl se.
Budu vděčná! řekla jsem zoufale.
Zatímco Mikuláš se snažil sdveřmi, seděla jsem na lavičce a přemýšlela: Co mám právo ho soudit? I já jsem bez domova, naše situace jsou podobné.
Nino, přijetí práce! usmál se Mikuláš a zatřásl dveřmi. Chystáte se tu přenocovat?
Ano, kde jinde? překvapila jsem se.
Máte v domě topení?
Pece snad je ztrácela jsem se v nejasnostech.
A dřevo?
Nevím, přikývla jsem.
Počkejte, jdu něco vymyslet, řekl rozhodně a odešel.
Hodinu jsem uklízela, chlad byl mokrý a nepříjemný. Mikuláš přinesl dřevo a já se radostně usmívala, že aspoň jedna živá duše je tady. Pročistil část kamna a zapálil oheň. Po hodině se v domě rozhostilo teplo.
Přijdete na čaj? zeptala jsem se.
Ano, a pak se podívám ksousedům, odpověděl a posadil se ke kamně.
Začala jsem se mu svěřovat: Promiňte, že se vměcuju, ale vypadáte jinak než bezdomovec. Kde je váš domov, rodina?
Vyprávěl, že celý život učil na univerzitě, věnoval se vědě, ale stárnutí ho překvapilo. Zůstal sám a neměl kam jít. Před rokem mu navštívila neteř Tereza, která mu slíbila pomoc výměnou za dědictví. Sjejím nátlakem prodal byt vPraze a chtěla utratit peníze vbance. Mikuláš čekal hodiny, ale neteř už byla pryč. Byl podveden.
Taková smutná pohádka povzdechl si. Od té doby žiji na ulici. Stále nemohu uvěřit, že už nemám domov.
Rozumím, i já jsem v podobné situaci, řekla jsem a pověděla mu svůj příběh.
Život jsem ale prožil, a ty? Vysoká škola, bez bytu Neztrácej naději, každému problému se dá najít řešení. Jsi mladá, všechno se ti povede, snažil se mě povzbudit.
Co kdybychom šli najíst? usmála jsem se.
Sleděla jsem, jak starý muž s chutí pojídá těstoviny sklobásou. V srdci mi bolelo, jak moc je osamělý.
Jak je strašné zůstat naprosto sám na ulici a mít pocit, že nikdo nic nevyžaduje, pomyslela jsem.
Nino, můžu ti pomoci vrátit se na vysokou školu. Mám spoustu přátel, napíšu dopis rektorovi, ať tě přije na stipendium, řekl najednou Mikuláš. Nemohl bych se vrátit ke kolegům vtakové podobě, ale můžu to zařídit.
Děkuju, to by bylo úžasné! rozjasněla jsem se.
Po večeři mi poděkoval a chtěl odejít. Kam půjdeš?
Do mého přístřešku na sousedním pozemku, usmál se a odešel.
Nemusíte jít ven. Mám tři prostorné pokoje. Můžete zůstat, jak chcete. Bojím se být sám, bojím se té kamny, nic neznám. Nepřijedete mě opustit? zeptala jsem se.
Nebudu, odpověděl vážně.
—
Dva roky uplynuly. Úspěšně jsem složila zkoušky, těšila se na letní prázdniny a jezdila domů na chalupu. Víkendy a prázdniny jsem trávila vkolejích a na chalupě.
Ahoj! zvolala jsem, když jsem objala Mikuláše.
Nino, má drahá! Proč jsi nezavolala? Chtěl jsem tě potkat na nádraží. Jak to šlo? Vyzkoušela ses? zeptal se radostně.
Ano! Všechno výborně! Koupila jsem dort, připravím čaj a oslavíme! odpověděla jsem.
Pili jsme čaj a povídali si. Zasadím vinnou révu, postavím altán. Bude to pohodlné a útulné, řekl Mikuláš.
Skvělé! Jsem jen host, co přijde a odejde, zasmála se.
Mikuláš se změnil. Měl domov, vnoučku Ninu a já jsem našla novou sílu. Děkuji osudu, že mi poslal tohoto muže, který mi nahradil rodiče a podpořil mě vtěžké chvíli.
