Když se zamlžená Jarmila procházela podél břehů Lipenské přehrady, zahlédla mezi stříbřitou hladinu divokého kachna, který se zdál nést nevyřčenou prosbu k lidem. Všichni se mu vyhýbali, jako by čekali, že je sežere. Jarmila nemohla stát a jen tak sledovat, a tak se rozhodla přistoupit blíž a nabídnout mu chleba. Kachna ale ani nechtěla jíst jen ji tiše volala, aby ho následovala někam dál. S drobným povzbuzením v duši se Jarmila pustila do sledování ptačího stínu, který ji okamžitě zavedl po neznámé stezce.
Mezi kameny u břehu zůstal zachycen kachní mláděček, zatímco jeho rodina plavala kolem, volajíc ho k sobě. Jarmila opatrně vyjmula malý křehký ptáček a vrátila ho do náruče matky. Malý kachna se vrátil ke svému rodu, a společně odplavali podél hladiny jako tichý balet.
Rodina kachen však Jarmilu neodměnila jen tichým máváním křídel. Později ji našly a přiletěly k ní s poděkováním v očích. Od té chvíle se z divokých kachen stala stálá hostina v jejím dvoře, kde jim Jarmila podávala zrní a pečlivě hlídala, aby nic nepostihlo jejich křídla.
S časem pochopila, jak je důležité poslouchat ty, které svět často neslyší. Každý den se více přivazovala k novým opeřeným přátelům. Ráno ji vítali radostným rachotem, večer ji doprovázeli k domu a dokonce nechávali svá mláďata pod Jarmilinou ochranou, když odlétali hledat potravu.
Lidé, kteří se kdysi báli kachny, nyní přicházeli divit se podivuhodnému přátelství mezi člověkem a divokými ptáky. Jedna kouzelná setkání u jezera změnila nejen osud kachního mláděte, ale i Jarmilin život naplnila jej péčí, důvěrou a pravou, tichou radostí.
A kdykoli Jarmila prošla kolem Lipenské přehrady, zdálo se jí, že vítr šeptá vesele děkuji a listí tančí v rytmu poděkování.
