A budeš muset hlídat dítě, přece jsi babička.
Lído, si jistá, že teď je ten nejlepší okamžik mít dítě?
Anna položila šálek a podívala se na dceru, která se posadila naproti s výrazem, jako by už věděla, že uslyší něco nepříjemného.
Mami, už jsme o tom mluvili víckrát.
Přesně proto se o tom zase bavíme. Vy s Petrem jste manželé jen rok. On teprve začíná stoupat po kariérní žebříčcové, ty ve své firmě stále ještě nedosáhla pozice senior managera. Sotva stačíte zaplatit nájem. A najednou se objeví dítě
Ludmila zavrtěla očima gestem, který Anna poznala už z dospívání. Dříve to znamenalo odejdi, teď to už spíše co vůbec chápeš.
My máme všechno v pořádku, mami. Petr dobře vydělává. Podaří se nám to. A navíc, pamatuješ si tu pohádku o králíčkovi a louce?
Ano, slyšela jsem o té louce, ale dítě není plyšový králíček, který se dá dát na polici, když se ztratí zájem. A dobře vydělávat je jen pak, když máš jistotu. Dobré je, když nemyslíš, odkud koupit pleny a dudlíky, když tě někdo propustí.
Ludmila sklopila rameno a otočila se k oknu, jako by tím prohlásila rozhovor za ukončený. Anna rozpoznala tento tah dcera věřila, že ticho je rovnocenné vítězství v hádce. Zhluboka vydechla. Dvacet pět let, žena v plném rozkvětu, a stále vnímá každý radu jako osobní urážku.
Ludíčko, neříkám ti, že nesmíš mít dítě, jen ti říkám, zamysli se. Rok nebo dva nic nevyřeší, ale přidají stabilitu.
Vím, kdy mám mít dítě.
V těch slovech byla taková jistota, že Anna jen pokrčila rameny. Dále trvat už nemělo smysl. Už věděla, že někdy si lidé musí udělat vlastní šrámy hlavně když jsou to tvoje vlastní děti
Devět měsíců po tom, co se to rozhodlo, Ludmila zavolala z porodnice.
Mami, holčička! Tři sta padesát dva centimetrů! Je tak krásná, neuvěříš!
Hlas dcery zazněl radostí, a Anna vůbec nechtěla připomenout rok starou hádku. Proč? Dítě už bylo na světě, zdravé a žádoucí. Všechno ostatní jsou jen detaily, které se časem vyřeší.
Nebo nevyřeší
Anna jezdila k nim každý týden. Nosila ovoce, občas i hotové jídlo Ludmila v prvních měsících sotva stihla sprchu, natož stát u sporáku. Anna pomáhala, ale držela se ve svých mezích. Nevnucovala rady, nekomentovala, kdy ji ukládají spát v sedm nebo v deset hodin. Nešklebla, když Ludmila kupovala drahé bio-mléčné příkrmy místo běžných.
Cizí rodina temnota. I když je to rodina tvé dcery.
Vnučka rostla, plakala, učila se chytat chytáky pudrnými prsty. Anna se na ni dívala a mělo to podivný pocit: milovat někoho tak silně a přitom vědět, že jsi jen host. Příjemná, žádoucí, ale přesto host.
Ludmila v mateřství rozkvetla. Zhublá, ale pořád s únavou a neustálým pobíháním. Pod očima měla stíny, ale úsměv měla tak široký, jak už neměla od školních let. Anna se radovala s ní. Upřímně se radovala.
Pak, půl roku po narození vnučky, Ludmila přijela s obličejem, který okamžitě naznačil, že rozhovor nebude příjemný.
Mami, máme problém.
Anna posadila dceru ke kuchyňskému stolu, postavila konvici. Ludmila seděla s přikříženýma prsty a hleděla do prázdna.
Peníze nám chybí. Úplně.
Na co konkrétně?
Na všechno. Na služby, na pleny, na příkrmy, na jídlo. Víš, jak jsou teď věci drahé!
Anna věděla. Spočítala to ještě před rokem, když se snažila dceři vysvětlit základní matematiku.
Petr dostal povýšení?
Dostal. Ale i tak nestačí. Musím jít do práce, mami. Takhle to nevyvydržíme.
Rozumím.
Jen nemám kam dát Marušku. Do jeslí ji nevezmou do jedné a půl roku, volala jsem po celém kraji. A chůva Ludmila se zvedla a odhalila smutný úsměv. Chůva stojí tolik, že raději vůbec nebudu pracovat.
Anna mlčky poslouchala. Už věděla, kam tímto směrem konverzace míří, a to porozumění ji sevřelo vnitřně.
Mami, mohla bys posadit se s Maruškou? Zatím, co já budu v práci?
Lído, pracuji.
Můžeš ale odejít. Nebo si vzít dovolenou. Nemáš přece nevyčerpané dny?
Anna pomalu pokrčila rameny. Ludmila na ni hleděla s takovou nadějí, že na okamžik chtěla zklamání jen mírně změkčit.
Ne, Lído. Nebudu se rušit z práce jen kvůli hlídání tvého dítěte.
Proč? To je přece tvoje vnučka, mami!
V hlasu dcery se ozvalo něco požadujícího, téměř dětinského. Jako v obchodě, když pětiletá Lída chtěla panenku a Anna vysvětlovala, že ještě není výplata.
Protože mám svůj život. Svou práci. Své plány.
Jaké plány, mami? Je ti padesát pět!
Anna se nechtěla otřást touto neomaleností. Už dlouho přijala, že pro dceru existuje zvláštní kategorie maminka, která by podle všeho neměla mít vlastní touhy ani ambice.
Proto neplánuji zbytečně proměňovat své poslední roky v výměnu plen.
Ludmila odhodila šálek tak prudce, že čaj se rozstříkl po ubrusu.
Jsi sobecká.
Možná.
Jsi hrozná matka!
A to je také možné.
Anna viděla, jak se dceři naplňují oči slzami ať už ze zlosti, urážky, nebo ze všeho najednou. Ludmila nikdy neznala prohru. Už v dětství házela šachy do zdi, když se ocitla v nevýhodě.
Následující týdny se staly nekonečným opakováním téže hádky. Ludmila přijížděla, volala, psala zprávy. A pokaždé Anna slyšela totéž: jsi špatná matka. jsi špatná babička. Jak můžeš? Jsem tvá dcera. Maruška je tvá vnučka.
Jednoho dne Anna už nedržela.
Řekni mi konkrétně, v čem jsem tě zklamala. Proč jsem se najednou stala špatnou?
Ludmila se zastavila na půlslovech. Netřeba očekávala takový obrat.
Odmítáš pomoct!
To není vina, to je moje volba. A v čem jsem byla špatnou matkou, když jsi rostla?
Ty ty Ludmila se zachvěla. Vždy jsi byla v práci!
Byla jsem v práci, protože jsem tě krmila a oblékala. Pamatuješ si na dětství? Jak jsi chodila do nejlepší školky v okolí? Jaké šaty jsi měla z Dětského světa, když ostatní dívky nosily starší šaty svých sestr?
Ludmila mlčela.
Pamatuješ na vysokou školu? Soukromou, mimochodem. Pět let jsem šetřila, abys měla slušný diplom.
Mami
Pamatuješ na byt, který jsem vám darovala k svatbě? Dvoupokojový v dobré čtvrti? A na auto?
Ludmila zarudla. Byla to hanba, nebo vztek Anna to nepoznala.
To je něco jiného.
Ne, to není jiné. Jako matka jsem ti dala všechno, co jsem mohla. Možná i více, než bylo třeba.
A teď, když mě opravdu potřebuješ, odmítáš!
Anna hluboce nadechla.
Ludíčko, varovala jsem tě před rokem. Řekla jsem: počkej, až se postavíte na vlastní nohy. Řekla jsi, že sama víš, kdy máš mít dítě. To byl tvůj výběr.
A teď? Trestám tě za něj?
Ne. Prostě nebudu platit za tvůj život svým.
Ludmila vyskakla ze židle. V očích měla slzy, rty se kroutily od těžce potlačených vzlyků.
Nikdy na tebe nezapomenu, jak ses chovala!
Možná. A možná jednou pochopíš, až sama budeš babičkou.
Dcera odešla, aniž by se rozloučila
Dva měsíce ticha. Anna volala Ludmila odmítala přijímat hovory. Posílala zprávy zůstávaly nepřečtené. Vnučku viděla jen na fotkách na sociálních sítích, protože Ludmila se nakonec neodvážila ji zablokovat.
Anna prohlížela ty fotografie večer. Malá Maruška se učila sedět, pak lézt. Usmívala se do kamery, sahala po hračkách. Rostla bez ní.
Bolí to? Ano. Ale Anna nelítala nad svým rozhodnutím.
Přemýšlela, jak snadno si lidé zvykají na to dobré. Jak rychle se žádosti mění v požadavky.
Ludmila byla vždy taková. Brala, přijímala, požadovala. A dokud Anna přidávala vše bylo v pořádku. Stačilo říct ne a matka se proměnila v monstrum.
Co bude dál? Možná jednoho dne dcera pochopí. Naučí se nést odpovědnost za vlastní volby. Dospěje, konečně, aspoň do třiceti.
Mezitím Anna žila dál. Chodila do práce, setkávala se s kamarádkami, plánovala letní dovolenou. Čekala. Trpělivě, bez křivdy, bez touhy po pomstě.
Jen čekala, až dcera překoná ten dětský egoismus. Vždy byla trpělivá.
