Byla to dlouhá noc, na kterou si dneska jenom vzpomínám. Věra se vracela z venkovské chalupy až po setmění. Vyrazila na cestu úmyslně, když se už stmívalo, a auto neřízalo, jak bývá, ale kráčelo pomalu po nejdelší okružní silnici kolem města. Kdyby zítra neměla do práce, možná by i přespala na chalupě.
Proč tak neponáhala? Protože domů se jí prostě nechtělo. Přesněji, nechtěla se setkat se svým manželem Karlem. Vnitřní hlas jí už dlouho šeptal, že pod jednou střechou už dlouho nebudou spolu žít. Vztah mezi nimi se po letech ochladil, napjatě se rozbíhal a často vyústil v hádky.
Stále soustředěně hleděla do dálky, řídila auto a přemýšlela o těch podivných, rozpadlých vztazích. Na okružní silnici se cesta podobalá malé vesnici Lípy. Věra, jak se sluší, zpomalila, a u autobusové zastávky, ve světle svítidel auta, zahlédla podivnou starší ženu. Alžběta Nováková stála s něčím zabaleným v hadříku, drženým pevně k hrudi, jako by to byl novorozený dítě. Dívá se na projíždějící auta s nadějí, a Věra bez váhání šlápla na brzdu.
Zastavila, vyšplhala z auta a pospíchala k ní. Když se přiblížila, všimla si u jejích nohou kočárku na kolečkách.
Proč tu stojíte? zeptala se Věra s obavami. Potřebujete pomoc? Co máte v rukou? Dítě?
Dítě? žena se zmateně usmála a zamrkala. Ne, to není dítě Je to chleba
Co? Věra se rozplývala údivem. Jaký chleba?
Domácí z trouby prodávám ho
Jak to prodáváte? Odkud ho berete?
Peču ho sama a prodávám penze mám malou, tak si přivydělávám, když peníze chybí. Někteří si ho kupují, říkají, že je dobrý. A ještě se říká, že přináší štěstí lidem.
V jakém smyslu štěstí?
Já nevím. Jeden muž mi to říká. Stále mě navštěvuje a říká, že mu přináší štěstí. Třeba dnes znovu přinese. Nepotřebujete chleba? Je ještě teplý.
Mně chleba? Věra uvědomila, že starší žena pravděpodobně zoufá po penězích, a přikývla. Ano, chci. Kolik stojí bochník?
Stojí 50 korun, opatrně odpověděla Alžběta, sledujíc reakci potenciální zákaznice. Není to moc?
Kolik máte bochníků?
Deset. Dnes jsem je ještě neprodala. Právě jsem sem přišla. Kolik potřebujete?
Všechno! řekla Věra rozhodně a šla pro peníze k autu.
Ne! Všechno vám nedám! zakřičela žena v hrůze.
Proč? Věra zamrzla.
Protože vím, že nekupujete jen pro hlad, ale abyste mi pomohla.
A co potom?
Co kdyby dnes někdo jiný potřeboval? Co když přijde ten muž znovu a já budu prázdná?
Věra se zarazila nad takovou naivností. Dobrá. Řekněte, kolik můžete prodat?
Pět bochníků odpověděla nesvážně.
Možná víc?
Ne to nejde zavrčela hlavou. Kupujete ze soucitu. A ten chleba je na jídlo, z trouby.
Dobře, usmála se Věra, šla po peníze, vzala pytel a vložila do něj pět ještě horkých bochníků a vrátila se k autu.
Po minutě rozjela. Vůně čerstvého chleba zaplnila celý interiér a Věru zaskočila neodolatelná chuť. Sotva se držela, utrhla kus a dala ho do úst nejchutnější, co kdy ochutnala.
V tom zazvonil telefon. Věra se zamračila, zvedla sluchátko.
Věro, začal Karel podrážděně, zastav se v obchodě a kup nám chleba.
Co? podívala se na chleba ležící na předním sedadle. Proč jsi najednou myslel na chleba?
Protože ho nemáme! Ani kousíček! A k tomu nám přišly tvoje kamarádky!
Jaké kamarádky?! Věra se divila. Jak je to možné? Je už skoro noc.
Požádáš je sama. Vždyť tři tvé přítelkyně už sedí u nás v kuchyni, pijí čaj a čekají na tebe.
No teda Věra šla na pedál.
Do domu dorazila asi za půl hodiny, vdechla dovnitř ten šílený chlebný pach.
Věro, jak dobře voníš! zakřičely přátelky z vysoké školy a hned ji objaly. Karel, zachycený po vůni, se vlezl k jejímu pytlíku, odtrhl skoro půl bochníku, přiložil nosu k ústům a zíral na ni.
Kde jsi takový úžasný chleba sehnala?!
Kde jsem ho koupila, už není pošklebla se.
Karel si s kouskem běžel do pokoje, Věra zůstala v kuchyni s kamarádkami. Seděly až do půlnoci, popíjely víno, zakousávaly ten podivně lahodný chleba a stěžovaly si na své manžele. Nakonec každé z nich vděčně poděkovaly a Věra jim podala po bochníku starého domácího chleba.
Po odchodu hostů Alžběta zařadila za dveře, prošla pokoj, kde už spal Karel, a šla si lehnout na pohovku v obýváku. Ráno se staly podivné věci. Karel, ještě ospalý, se posadil na pohovku a s ironickým tónem prohlásil:
Věro, včera jsem se přejedl tvým chlebem a v hlavě mi vzniklo osvícení. Říkám ti, že jsme oba blázni.
Cože? vyřkala Věra s ospalýma očima.
Jsme blázni, Věro. Musíme se změnit. Jdu tě dnes večer pozvat na rande, do restaurace, kde jsem ti kdysi udělal návrh.
Proč?
Protože chci všechno vrátit. Myslím, že naši lásku ještě můžeme zachránit. Přijď v šest večer, budu tě čekat.
Karel odešel a Věře se zdálo, že den vypadá jinak než obvykle. Z okna svítilo jasně jako skoro jarní slunce, i když venku ještě byla podzim. Čekala tedy na to podivné večerní setkání se svým manželem.
V tom zazvonil telefon. Volala jedna z včerejších kamarádek a rozplakala se radostí:
Věro, představ si, že jsme se s mým manželem včera v noci usmířili! Tři hodiny jsme jedli tvůj chleba a pak se usmířili Děkuju ti, Věru!
A já co mám dělat? zmateně se zeptala Věra.
Po obědě jí volala druhá kamarádka a pak i třetí. Obě tvrdily, že se jim doma najednou všechno vyřešilo a že se pomluvily se svými muži.
Věra šla do kuchyně, vytáhla z chlebníku poslední půlku rozkousaného bochníku, znovu se nasála jeho vůni, utrhla malý kousek, dala si ho do úst a teď cítila, že v tom chlebu není jen obyčejná chuť. V ní byl zřetelný jemný nádech lásky lásky ke všem lidem.
