Vendulko, sluníčko, máš v sobotu volno? hlas tchyně z telefonu zazněl mile, s tou jedinečnou intonací, kterou Vendula za tři roky naučila rozeznat bez chyby. Musíme sejít banky s domácími konzervami do sklepa, jinak už není místo na verandě. A na podkrovu je taková nepořádek, že rukou nedojde to rozčlenit.
Samozřejmě, paní Jano, přijdu ráno! Vendula se usmála, telefon přitiskla k uchu a současně míchala polévku na sporáku. Vzít s sebou Karla?
Ó ne, jeho projekt ho spaluje, víš to. Nech ho doma, v klidu pracovat.
Domluvily se, že Vendula nastoupí na devítihodinový autobus. Stiskla tlačítko odložení volání a vrátila se k vaření, podhýbala si v hlavě chytlavou melodii z reklam. Za oknem se jen mihotalo slunce, na parapetu umírá nešťastný fíkus, který se Vendule nechtělo vyhodit.
Sobotu ráno se vlekla do přeplněného dálkového autobusu, cítícího benzín a něčí čerstvé rohlíky. Zabudla si místo u okna, přitiskla čelo k chladnému sklu. Za městem se rozprostíraly pole prokládaná lesíky a Vendula zasnula pod monotónním hučením motoru.
Probudila se náhlým otřesem a křikem rozhořčeného pasažéra. Autobus zastavil na krajnici, převrácený na pravý bok. řidič ohlásil prasklou pneumatiku, náhradní kolo je zhnilé, a musíme čekat na výměnu z města.
Minimálně dvě hodiny, doplnil s rozpačitýma rukama. A možná i tři.
Cestující zamrčeli, vypadli na okraj silnice. Vendula se potácela pod autobusem asi deset minut, pak rozhodně vyšla na chodník a zvedla ruku.
Zastavila se druhá vozidla ošuntělá Škoda s dobrosrdečným dědečkem za volantem.
Do města? Nastup, dcerko, rychle.
Naskákala na přední sedadlo, napsala tetičce: Autobus se porouchal uprostřed cesty, vracím se domů, přesuneme na další víkend. Odeslala. Telefon zakřičel: zpráva doručena.
Po čtyřiceti minutách už stála před vchodem svého pětipodlažního domu. Klidně vyjela na třetí patro.
Vytáhla klíče, proklátila provaz, našla ten správný. Zastrčila jej do zámku. Telefon náhle zazvonil. Na obrazovce se objevilo Jana Novotná.
Haló?
Vendulo! hlas tchyně se rozčílil. Kde jsi? Došla jsi? Už jsi na chatě?
Ne, psala jsem autobus se porouchal, vracím se. Stojím u dveří, hned vstoupím a
Nechoď dovnitř!
Vendula zamrzla s klíčem v zámku.
Co?!
Nechoď domů! Slyšíš mě? Neotvírej dveře! Otoč se a jezdíš ke mně, hned, okamžitě!
Jano, máte se dobře? Vendula nervózně zakřikla. Co to za paniku? Už jsem tady, doslova u prahu
Vendulo, prosím tě! Potřebuji tvou pomoc tady!
Ale Vendula už otočila klíč. Zámek cvaknul. Otevřela dveře. A čas se zastavil
Vchodbě ležela rozházená obuv. Její baleríny, Karelovy tenisky a něčí lesklé lodičky na podpatku. Cizí deštník vdržáku. Sladkový vůně parfému visela ve vzduchu. Ne její parfém.
A dál, vprůchodu obýváku Karel. Vdomačích šortkách a tričku, bosý. A vjeho náručí žena. Tmavé vlasy, úzká ramena, červené nehty, sevřená na jeho zádech.
Políbili se, jako by na světě už nic neexistovalo. Karel otevřel oči první. Viděl ženu ve dveřích a povadil se bílým. Krev ztváře odtékala tak rychle, že Vendula si pomyslela, že se zhroutí. Bylo by dobré.
Žena se otočila. Mladá, okolo dvaceti pěti let, srozpačitýma oči jako srnky. Vteřinu poté se vrhla ksvým věcem, popadla tašku, lodičky, deštník. Přeskočila Vendulu, provonila vzduch těmi stejnými sladkými tóny, dupnula podpatky po schodech a zmizela.
Vendula stále držela telefon u ucha.
Vendulo! vykřikla tchyně. Vendulo, odpověz! Vstoupila jsi? Vendulo!
Kolikrát? zeptala se chraplavě.
Co?
Kolikrát jste mě tak rušila, Jano? Tyhle banky, zahrady, podkrovy Kolikrát zakrývala svého syna? Kolikrát se smála za mou zády, protože neznala pravdu?
Ticho. Pak jen bzučení. Tchyně zavěsila.
Vendula pomalu položila ruku s telefonem. Podívala se na muže. Karel stál uprostřed obýváku a mlčel.
No? zeptala se chladně. Něco řekneš?
Vendulo, všechno ti vysvětlím
Rozesmála se. Smích byl divoký, hysteričtější.
Vysvětlíš? Vážně? Tohle jsi řekla vážně?
To nic neznamenalo! Ona je nikdo, jen
Jen co? Jen náhodou přistála na tvém obličeji?
Karel k ní udělal krok. Vendula se stáhla.
Nechoď ke mně. Nebuď.
Poslyš
Ne, poslouchej ty. překvapilo ji, jak rovnoměrně zní její hlas. Tento byt je můj. Koupil jsem ho před svatbou, z peněz dědečkového dědictví. Ty tady nejsi a nemáš jméno. Máš patnáct minut, abys sbalila věci a odešla.
Vendulo, pojďme si promluvit
Čtrnáct minut.
Nemůžeš jen tak
Třináct.
Karel pochopil. Podle její tváře, hlasu, očí věděl, že Vendula nelže. Vyrazil do ložnice, zatáhl dveře skříně. Vendula stála vchodbě, opřená ozeď, počítala vlastní dech. Nádechvýdech. Nádechvýdech. Jen se nepodlevovat. Jen ne teď.
Karel během dvanácti minut vyběhl staškou naplněnou nahodilě a bundou pod paži. Zastavil se udveří.
Klíče, řekla Vendula chladně.
Prohledal kapsy, hodil provaz nanoční stolek a odešel.
Dveře se za ním tiše, téměř bez zvuku, zavřely. Vendula počkala ještě minutu, pak klikla zámkem. Dvakrát. Přidala řetízek.
Pak se sklouzla pozdi napodlahu a rozplakala se
Vpondělí podala žádost orozvod. Papíry přijaly rychle. Bez dětí, majetek rozdělený, žádné nároky. Čistá formalita.
Karel nevolal. Jano také. Jako by nikdy neexistovali. Tři roky společného života a ticho.
Otýden později seděla Vendula vkavárně sMájou nejlepší kamarádkou ze studia. Mája poslouchala, ústa otevřená, zapomínajíc na svůj chladnoucící latte.
Počkat, zamrnula, tedy tchyně věděla? Poslala tě na chatu, zatímco on tam byl
Vypadá to tak.
To je!
Vendula se zlehka usmála.
Víš, co je nejvtipnější? Myslela jsem si, že je druhá máma. Věřila jsem, že konečně mám pravou rodinu. A ukázalo se to jako předstíraný divadelní kus. Oba hrali roli od začátku.
Od začátku?
Přemýšlej. Když jsme se potkali, už jsem bydlela ve svém bytě. Práce, stabilní příjem. On měl jen pokoj k pronájmu, nějaké přivýdělky Vendula si odsekla kávu. Nápoj byl hořký. Možná ne od první chvíle, ale brzy pochopil, že si může pohodlně usadit.
Myslíš, že on vůbec
Nevím. Vendula zívala do šálku. Na povrchu se vlnila drsná pěna. Možná ho něco milovalo, po svém. Ale ne natolik, aby neházel další ženy do postele. Ne dost na to, aby neklamal každý den. A jeho matka Potřebovala zeťi a pracovní sílu. Nosit banky, zalévat zahrady, třídit věci. A aby syn byl zároveň zajištěn.
Mája protáhla ruku přes stůl a stiskla Venduliny prsty.
Je mi líto, Vendulko.
Lítost není nutná. Vendula zvedla oči. Neplánuji se rozplakat. Tři roky jsem ztratila, ale tak se to stává. Nebudu už ztrácet ani jeden den stěmito lidmi.
A co dál?
Vendula dopila kávu, položila šálek na podnos.
Teď… žít. Znovu. Od nuly. Bez falešných mužů a podvodných tchyní. Mám byt, práci, život. To stačí.
Vstala, oblékla kabát. Venku vkavárně pršelo drobný, nepříjemný déšť. Vendula se usmála. Všechno špatné zůstalo za ní. Byla to bolest? Ano. Rozhořčení? Do zubů. Ale přežije. A tato příběh je jen další lekce. Drahá, bolestivá, ale poučná.
Mája ji dohnala uvýchodu.
Vendulko, jsi opravdu vpořádku?
Budu, Vendula se obrátila. Dejte mi čas. A zase budu šťastná.
Vyšla pod déšť a šla domů. Čekal ji nový projekt recept na dort, který dlouho odkládala. A myšlenky na budoucnost, kterou si teď buduje sama. Život nás učí, že pravda vždy vyjde na povrch a síla spočívá vnaší vlastní odhodlanosti.
