Marek pečlivě prohlížel svůj pracovní stůl. Obvykle na něm panoval, jak se říká, kreativní chaos. Ale dnes plánoval odejít dřív. Měl narozeniny, takový menší jubilejní den.
Navíc si Marek vzal týden dovolené, aby si s rodinou odpočinul u jezer, a rozhodl se proto uklidit své pracoviště. – Tak, konečně je tu pořádek, – pomyslel si. Pohled mu padl na fotografii v rohu stolu a v hrudi ucítil tichý smutek. Spíš než smutek to byla melancholie. Melancholie po něčem, co nám je drahé, ale už se nevrátí. Podobné fotografie, jen zvětšené, visely v jeho pokoji v rodičovském bytě a také v bytě samotného Marka. Na ten den si vzpomíná dodnes, i když od té doby uplynuly roky. A to nejen protože to byly jeho narozeniny.
Marek seděl s bratrem na lavičce před domem. Starší Marek přehrával děj akčního filmu, který nedávno viděli. Pohlcení vyprávěním si ani nevšimli, že přijel tátův automobil. Zpět do reality je přivedl jeho radostný hlas. – Ahoj, synku. Všechno nejlepší k narozeninám. Táta se usmíval na Marka a vytahoval něco z kapsy. – Tady, to je můj malý dárek, – řekl a vytáhl malého huňatého kotěte. Kotě bylo šedé s bílými ponožkami na tlapkách a zvědavě se rozhlíželo.
Z domu vyšla maminka s modrou sportovní taškou v ruce. S tou taškou táta obvykle jezdil na služební cesty. – Synku, musím na chvíli odjet, – řekl táta. – Ale hlavní dárek na tebe ještě čeká. – Tady máš, drž ho, – podal Marek kotě. – Doma mu dejte trochu mlíka. Vrátím se o víkendu, půjdeme do obchodu, a vybereš si dárek, dobře? A potom půjdeme do zoo. Táta je objal a pohladil po hlavě. – Vrátil se zítra večer, – odpověděl na maminčin dotaz, když si bral tašku z jejích rukou. – Pojďme ještě udělat nějakou fotku na památku, – navrhla maminka.
Před nějakým časem si pořídili nový foťák, a maminka chtěla zachytit co nejvíce důležitých okamžiků. – Ale já spěchám, – rozpačitě se usmál táta. Jeho kolega, strýc Pavel, který seděl za volantem, jim zamával a naznačil, že je čas. Táta mu gestem naznačil, že chvilku počká. Položil tašku na zem, vzal kotě znovu na ruce a Marek s bratrem se postavili po jeho stranách.
Usmívali se do objektivu, netušíce, že pro Marka bude kotě jediným dárkem. A i posledním. Protože z té služební cesty se táta už nevrátil. Jak se později ukázalo, on a strýc Pavel měli převážet velkou částku peněz. Byla devadesátá léta a takové transakce byly tehdy běžné. Někomu se to však doneslo a navedl je na ně zločince.
Maminka později říkala, že vyšetřovatel, který se případem zabýval, byl přesvědčen, že je zabít nechtěli. Zloději je museli sledovat a když bylo silnice prázdné, naplánovali falešnou nehodu, aby se zmocnili peněz. Ale zřejmě něco špatně vypočítali, náraz byl příliš silný, tátovo auto sjelo z cesty a v plné rychlosti se převrátilo a začalo hořet. Ani vyděrači ani útočníci nebyli nikdy nalezeni a po několika letech bylo vyšetřování odloženo. Vždy, když maminka vzpomínala na tu dobu, říkala: – Nevím, kdo ti lidé byli, a nechci to vědět. – Bůh s nimi. – Ale to, že mohli pomoci a neutekli, jim nikdy neodpustím.
Pohřeb proběhl v jeden den. Táta a strýc Pavel. Pohřbívali je v uzavřených rakvích. Marek stál vedle plačící babičky, tátovy maminky, a nechápal, že v té krabici potažené temně červeným sametem leží jeho táta. Možná proto stále ještě měsíce běhával k otevřeným dveřím při každém zazvonění s nadějí, že všechno bylo jen zlý sen a za chvíli vejde jeho táta, veselý, živý, trochu cítící po cigaretách a benzínu. Táta měl svoje klíče, ale pokaždé, když se vracel z práce, zazvonil na dveře, Marek jako první běhal k němu a táta s úsměvem vytahoval z batohu nějaký dárek a říkal, že je to od zajíčka. Bratr jako starší vždycky Mareka poškádlil. – Kde by si zajíci mohli vzít dárky? – V lese nejsou přece žádné obchody, – smál se. – Ty jsi ale malý vrabčáku. Ale Marek tomu nevěnoval pozornost a byl neskonale pyšný, že lesní zvěř o něm ví a nikdy nezapomene.
Ale táta se vrátit nemohl, a časem si Marek vytvořil vlastní pohádku, celé fantazijní vyprávění o tom, že táta vlastně neumřel, ale někdo zlý čaroděj jej proměnil v šedého kocoura. Každý den byla tato pohádka obohacena o nové detaily, až se někdy začal cítit jako by tomu sám věřil. Dnes už Marek nedokáže říct, co to skutečně bylo. Obranná reakce organismu, nebo naivní dětská víra v zázraky. Ale tehdy možná tyto fantazie pomohly přestát první ostrou bolest ztráty. Mnohem později, přemýšlejąc o dávných dnech s bratrem, cítil přízračný pocit. Jakoby tátova duše opravdu nějakým způsobem přešla do šedého kotěte. Celý čas, co s nimi kotě, později dospělý kocour žil, cítili, jako by byl táta poblíž, i když neviditelný. V dětství ale o tom s nikým nemluvili, dokonce ani ne s sebou. Kotě pojmenovali Bertík, podle jména jedné z postav z animovaných filmů, které tehdy každou neděli vysílali v televizi.
Marek s bratrem, ale i maminka velmi milovali kocoura. Bez nadsázky se stal talismanem, ochráncem jejich rodiny. Vítal a doprovázel děti ze školy, později z univerzity, maminku z práce. Když někdo z nich onemocněl, Bertík zůstal poblíž, uklidňoval předením a usadil se na bolavé místo, aby zahřál. Neodcházel, dokud jeho člověk neuzdravil. Kocour žil s nimi dlouhou dobu. Ale čas neúprosně tikal, a jednoho letního nedělního večera klidně odešel. V té době už starší bratr byl ženatý a žil jinde. Když se dozvěděl o smrti jejich milovaného mazlíčka, okamžitě přijel. Na poslední cestu jej vyprovázela celá rodina. A jak jinak? Byl živou vzpomínkou na zesnulého tátu. Táta zůstal v jejich paměti právě tak, jaký byl toho posledního dne. Veselý, lehce spěchající, s kotětem v náručí. Marek nebyl jistý, ale zdálo se, že matka cítila to samé, protože na památníku mimo tátovu fotografii v plné výšce, na zadní straně, díky její žádosti, vyobrazil umělec prázdnou silnici s autem mířící k zapadajícímu slunci. Kocoura pochovali v lese za městem, tehdy ještě mladém borovém lese. Ačkoliv od toho dne uplynulo mnoho let a od jeho hrobu zbyl jen malý kopeček, Marek si to místo dobře pamatoval a vždy, když kolem projížděl, odbočil tam na několik minut, aby vzdal hold milovanému mazlíčkovi.
Co říct, bezpochyby to byl člen rodiny, jehož smrtí odešla celá éra jeho života. Éra dětství a dospívání. Ještě jednou se podíval na fotografii a melancholicky se usmál vzpomínkám, vzal notebook ze stolu a otřel si slzící oči. Opustil kancelář, kde ho už doma čekali. Všichni byli pohromadě. Přijela maminka, bratr s rodinou, několik blízkých přátel. Když se všichni shromáždili ve velkém pokoji, bratr s neteřemi slavnostně přinesli krabici a podali ji Markovi. Všichni začali tleskat a neteře se záludně usmívaly a požádaly ho, aby hádal, co je uvnitř.
Rodina a přátelé věděli o Markově zálibě v počítačových hrách, a tak začal hádat. – Je to nějaký skvělý joystick, volant na závody? – Hádám správně? Neteře se smíchem zakroutily hlavou a otevřely krabici. Marek se podíval a doslova se sesunul na strategicky podloženou židli. Dětské vzpomínky se znovu rozlily a slzy se mu samovolně spustily z očí. Neskrýval je. V krabici bylo kotě, které vypadalo přesně jako to, které mu kdysi daroval otec. Šedé, huňaté, s bílými ponožkami na tlapkách. Vzpomínky ho přemohly. Táta, Bertík… V dětství trávil hodiny s kocourem, svěřujíc mu své dětské tajemství, radosti a smutky. Měl pocit, že hovoří s živým otcem. Byl si tím tajně jistý i později, když už byl dospělý. A kocour na něj koukal s chápavým, téměř lidským pohledem a tiše, utišujíc předení.
Dnes už jeho náctiletá dcera, když přijde ze školy, jako první zamíří do kuchyně, odkud po chvíli zazní její nespokojený hlas. – Co tu dělají prázdné mističky, Bertíku?! – Kys-kys, pojď sem, maličký, hned tě nakrmím. A kocourek, sotva který dojedl svou porci krmiva a zapil ji čerstvým mlékem, se záludně podívá na Marka a rychle cupitá na vyzvání své malé paní do kuchyně.
