Odcizená manželka
Sotva se seznámil s Aničkou, Jiří si uvědomil, že svět už nebude stejný. Nikdy ho k žádné ženě netáhlo tak silně. Problém byl v tom, že Anička byla vdaná. A to nebylo všechno!
Jejího manžela Tomáše Jiří znal už od studentských let. Nebyli sice nejlepší přátelé, ale pravidelně se stýkali a navštěvovali společné přátele na různých oslavách.
Právě na jedné takové oslavě ji Tomáš představil: “To je Anička, moje manželka.” Jiří byl překvapený; netušil, že se Tomáš oženil.
Ukázalo se, že žádnou svatbu necílili, jednoduše se zaregistrovali na úřadě. To byl Tomášův nápad. Proč utrácet peníze na oslavy, když místo toho mohou někam vyrazit. Vždy byl známý svojí šetrností, raději šetřil, než utrácel.
„A co rozlučka se svobodou, bílé šaty nevěsty a krásné fotky do rodinného alba?“ divil se Jiří.
„Nemám rád tenhle oficialismus, ty víš,“ řekl Tomáš. „Rozlučku můžeme udělat kdykoliv později, že ano, Aničko?“
Anička přikývla, i když její tvář se na okamžik zatemnila nespokojeností.
„Nemáš ráda bílé šaty?“ zeptal se Jiří.
„Mám ráda,“ odpověděla Anička prostoduše. „Ale hlavní je u nás manžel. Řekl, že je to všechno hloupost a business na romantice. Ještě k tomu někde četl, že čím větší svatba, tím rychlejší rozvod.“
„To je něco,“ zasmál se Jiří. „Takže svatba bez ceremoniálu je záruka pevného manželství?“
„Uvidíme,“ usmála se Anička a v očích jí blesklo něco snového, jako by se viděla v budoucnosti jako šťastná manželka.
Zdálo se, že právě v tu chvíli ji Jiří spatřil poprvé očima a úplně se ztratil. Byla okouzlující. Nebyla klasická krasavice, ale měla v sobě něco jedinečného, co ji činilo neodolatelnou. Jiří se nemohl nabažit její společnosti…
O pár týdnů později Jiřímu zavolal Tomáš:
„Poslyš, potřebuju pomoc! S Aničkou jsme chtěli jít dnes na koncert, ale v práci mám šílený fofr – mohl bys s ní jít místo mě?“
„Děláš si legraci? Ona nemá žádné kamarádky?“
„Představ si, že ne! A ona navrhla tebe.“
„Kde jsi takový poklad vůbec našel?“
„Co myslíš?“ zasmál se Tomáš. „Odtáhl jsem ji z maloměsta do Prahy. Chce teď trochu kulturního života.“
„Dobrá, dnes můžu, ale jen tentokrát. Máš štěstí, že mám čas.“
Jiří a Anička si koncert náramně užili. Nemohli se nabažit rozhovoru. Anička ho dokonce přemluvila, aby s ní zašel příští týden na výstavu.
„Poslyš, Tomáš je pořád zaneprázdněný, a mně se tu nikdo nezná. Až si najdu práci, bude to s lidmi snadnější.“
Jiří se po třetím setkání rozhodl, že z praktických důvodů by se měl setkání s Aničkou vyhýbat. „Cizí žena je tabu,“ říkal si.
Nicméně nebylo možné se úplně nevídat, protože narozeniny ve skupině vždy slaví společně.
Na jedné takové oslavě si Anička sedla vedle něj a jednoduše se zeptala:
„Jiří, proč se mi vyhýbáš? Ublížila jsem ti nějak? Měla jsem pocit, že si dobře rozumíme.“
„To si rozumíme. Jen … nemám čas. A není přece správné tak často trávit čas s cizí manželkou. To je mé přesvědčení.“
Anička se rozesmála:
„Tak Tomáš s tím nemá problém!“
„S čím?“ slyšel to Tomáš a otočil se.
„Aby mě Jiří doprovázel na výstavy a do divadla,“ odpověděla Anička hrdě.
„Kolik jen budeš chtít!“ řekl klidně Tomáš. „Na ryby ji zvu, ale nechce.“
A tak Jiří a Anička trávili občas chvíle spolu. „Můžeme být přece přátelé,“ uklidňoval se Jiří. „Nezasahuji do jejich manželství.“ Udržet si odstup nebylo snadné, ale Tomášova důvěra hrála svou roli.
Uplynuly dva roky. Jiří stále bydlel v přátelství s Aničkou a Tomášem. Snažil se najít vztah, ale nikdy mu to nevyšlo.
Jednoho dne mu Anička zavolala v slzách a prosila o setkání.
Ukázalo se, že v jejím manželství rostlo napětí. Chtěla dítě, ale Tomáš ne. Nešlo ani o čas; prostě si děti nepřál. Výsledkem bylo, že se odcizili.
„Včera na mě křičel tak, že se třásly stěny,“ svěřila se Anička Jiřímu. „A začal žárlit i na tebe. Bojím se ho.“
„Bijí tě?“ zpozorněl Jiří.
„Ne, ale křičí neustále a pije skoro každou noc, že prý na odreagování. V práci má nemalý stres. Nevím, jak dlouho to vydržím.“
Jiří ji poslouchal mlčky a náhle si uvědomil s hrůzou, že si v duchu říká: „A co když se Tomáš a Anička přece jen rozejdou?“ Pak by jí mohl vyznat své city.
Ale Anička řekla:
„Proč jsme s Tomášem tak rozdílní? Bylo by to jednodušší, kdybych třeba milovala tebe.“
Tím Jiřího uchvátila. Všechny iluze se rozplynuly. Málem se rozesmál. Celou dobu myslel jen na sebe. Netušil, že Anička k němu nic necítí. Byla to přátelství!
Když se však Anička uklidnila, Jiří slíbil, že si s Tomášem promluví. Když ji pak doprovázel domů, cítil úlevu. Jako kdyby mu bolavý zub vytáhli. Bolí to, ale ví, že zítra to bude lepší.
Jiřího rozhovor s Tomášem nevyšel. Tomáš žárlil jak pes.
„Radši se do toho nepleť,“ odmítl Tomáš. „A vykašlete se na ty výstavy.“
O několik měsíců později Jiřímu najednou napsala jeho láska ze školy, vrátila se do města z Prahy.
Začali si psát, jako by nebylo deset let pauzy. Jiří přestal myslet na Aničku. Přišla vhod oslava narozenin dalšího přítele, a šli tam spolu. Jiří celou dobu věnoval pozornost své doprovodné, ale marně. Když ji večer líbal, ucukla:
„To nedělej. Viděla jsem, jak ses na Aničku díval. Mezi vámi něco je. Ostatním můžete lhát, ale já tě znám od dětství.“
Chystal se spát, když zazvonil telefon:
„Jiří, prosím tě, přijď rychle,“ slyšel Aničku šeptat. „Tomáš je rozzuřený. Schovala jsem se v koupelně a říká, že vylomí dveře.“
Jiří zavolal taxi. Bál se, že mu Tomáš neotevře a bude muset zavolat policii, ale obešlo se to.
„Přišel zachránce,“ vydechl Tomáš zlostně. Snažil se Jiřího udeřit, ale ten se vyhnul. Nechtělo se mu prát s opilcem.
„Mám toho dost!“ vykřikl Tomáš. „Jiří sem, Jiří tam, mezi námi je tolik společného … Bláznivý Jiří. Vezmi si ji!“
Jiří se na něj podíval s lítostí:
„Jsi hloupý, Anička mě nikdy nemilovala.“
Tomáš opět máchl rukou…
Jiří zakroutil hlavou:
„Měl bys méně pít. Dnes si Anička odveze se mnou. Zavolej, až se vyspíš.“
V autě se zeptal vyděšené ženy:
„Máš kde přespat?“
„Ne u tebe?“
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„To možná máš pravdu,“ vzlykla Anička. „Ale mýlíš se. Mám tě ráda. S tebou se cítím šťastná.“
