Podezřelý hovor
Vladimír si hned neuvědomil, jaký zvuk slyší. Na lednici zvonil telefon.
– Haló, mohla by Lenka k telefonu? – ozval se mužský hlas.
– Není tu. Kdo se ptá? – odpověděl Vladimír automaticky, přestože už si ani nepamatoval, kdy naposledy mluvil přes pevnou linku.
– A kdo jsi ty, abych se ti představoval?
Vladimíra to znepokojilo, ale klidně odpověděl:
– Její manžel.
– To jako vážně? To je dobrý vtip! – smál se cizinec. – Manžel?! Ha-ha-ha!
Line mínila.
Vladimír položil sluchátko. Dobrá nálada, s níž přišel domů, zmizela. Najednou na něj udeřily ty nejnepříjemnější vzpomínky.
Po chvíli přemýšlení vzal mobil a zavolal své ženě:
– Ahoj! – ozvala se Lenka.
– Ahoj! Někdo ti volal.
– Kam? – podivila se žena. – Kdo?
– Na pevnou linku. Nějaký muž.
– A kdo byl zač?
– To bych rád věděl od tebe. Byl na mě dost hrubý a vysmíval se, že jsem tvůj manžel.
– Nerozumím…
– Já taky ne. Máš někoho?
Ticho na druhé straně telefonu Vladimíra bodalo do srdce. Lenka mlčela příliš dlouho.
– Vladimíre, tys pil? – zeptala se konečně Lenka.
– Kéž by, – odpověděl a zavěsil.
Do doby, než se Lenka vrátila domů, Vladimír neklidně přecházel po bytě. Události staré deset let, které už dávno považoval za zapomenuté, se znovu vynořily v celé své jasnosti.
Tehdy se skoro rozvedli, jeho žena měla románek. Chtěla odejít, ale Vladimír udělal vše pro záchranu manželství; slíbil si už jako dítě, že jeho syn nebude vyrůstat bez otce.
Jejich vztah se výrazně změnil. Vladimír pochopil pocity své ženy. Připustil, že ji přestal vnímat, jakousi samozřejmost, že tak bude navždy. Konečně spolu probrali všechny křivdy a stížnosti a naučili se vzájemně vnímat a slyšet.
Dokonce jeli na dovolenou na místo, kde byli před svatbou. Usmíření vyústilo v druhé líbánky.
Vše se zlepšilo. Poté se jim narodila nejmladší dcera, Barborka.
A teď ten hovor.
Vladimír si ani neuměl představit, kolik temnoty může vyplout na povrch jeho duše. Mračně si přehrával, co řekne své ženě. Když v zámku zašramotil klíč, jako by mu něco uvnitř puklo.
Lenka mlčky položila kabelku a zamířila do koupelny. Venku bylo nesnesitelné vedro.
Zatímco si žena dávala sprchu, Vladimír ohřál večeři a uvařil čaj. Sám se odebral do obývacího pokoje. Slyšel, jak Lenka prošla do kuchyně a následovala ji dcera.
„Co se v takových případech dělá?“ přemítal Vladimír.
Zíral na televizi, dokud dcera neodešla do svého pokoje. Poté se vydal do kuchyně. Lenka na něj klidně hleděla, aniž by od něj odtrhla oči.
„Čeká na odhalení,“ proběhlo mu rozpálenou myslí.
– No? – vydal ze sebe Vladimír.
– Co „no“? – podrážděně odsekla manželka.
– Chci vysvětlení, – řekl usedaje na stoličku.
Lenka zbledla. Pomalu, rozdělujíc slova, odpověděla:
– Nemám ti co říct, Vladimíre. Nevím, kdo volal. Všechny muže, co mi můžou volat, znáš.
– No tak dobře, – zamručel si manžel a zmizel pryč.
Neočekávaný rámus, tříštěné nádobí a divné zvuky ho přiměly vstát a vrátit se do kuchyně.
Kuchyně, kam vešli s dcerou, byla pokrytá jídlem, které se rozletělo z rozbitého talíře.
Lenka se třásla v slzách. Skrčila se s hlavou na stole a rukama roztaženýma před sebou.
Vladimír k ní přiskočil…
Vzal svou ženu do náručí a odnesl ji do koupelny. Pustil vodu a vtáhl ji pod sprchu. Když se trochu uklidnila, zabalil ji do ručníku a donesl do ložnice.
Lenka byla tichá, spala či bděla, nebylo jasné. Když slyšel jemné oddechování, usadil se vedle postele na podlahu. Takto setrval až do rána.
Nepamatoval si, zda spal. Vstal, jakmile se Lenka probudila.
V kuchyni na něj čekala dcera:
– Jak je mamince? – špitla.
Vladimír pouze pokrčil rameny.
– Tati, co se stalo?
– Sám nevím, ale myslím, že jsem jí moc ublížil.
Brzy přišla i Lenka. Bez slova zapnula rychlovarnou konvici, manžela si nevšímala.
Ten den měla Lenka volno, a tak se Vladimír rozhodl zůstat doma. Vyšel ven, zavolal a omluvil se v práci. Barborka odešla do školy, a on se vrátil do kuchyně. Lenka umývala nádobí.
Sedl si a čekal, až skončí.
– Musíme si promluvit, – snažil se říct klidným tónem.
Žena se otočila a poměrně ostře řekla:
– Nemám žádný důvod se obhajovat. Nemám proč.
– Ne, ne o to nejde, – uklidňoval ji. – Omlouvám se, že jsem včera vybuchl. Neudržel jsem se. Ale mám tě tak rád.
– To jsem si všimla, – pronesla Lenka, hledíc někam mimo něj.
– Odpusť, – vztáhl ruce k jejím, ale ona si je schovala pod stůl.
Vladimír si povzdechl.
– Poslouchej, ten hovor nemohl být náhoda, to je jasné. Náhody se stávají jen zří…
– Ale dějí se, – přerušila ho Lenka.
– Nepřerušuj mě, prosím, – požádal Vladimír. – Snažím se přijít na to, oč tu jde. Máš nějaké nepřátele?
Lenka se zamyslela a odpověděla:
– Myslím, že ne. Ale kdo ví, občas se v obchodě stane kdeco…
V obytné čtvrti provozovali malý potravinový krám, který Lenka otevřela ještě před svatbou.
– A měla jsi v poslední době nějaké konflikty se zákazníky?
– Vladimíre, to se děje pořád, hlavně s opilci. Stojí u pultu už od rána. Křik, výhrůžky – to je běžné.
– Rozumím. Pojďme do pokoje.
Tu Lenka vykřikla:
– Vzpomínám si! Předevčírem se jeden muž choval hrozně, dožadoval se vodky. Prodavačka mu odmítla prodat, začal dělat rozruch, vyšla jsem ven na hluk, snažila se ho uklidnit… Nešlo to – musela jsem zavolat policii. Utekl, ale na rozloučenou řekl, že na něj nezapomenu.
Vladimír popadl mobil a zavolal:
– Ahoj, Tomáši! Mám problém, potřebuju pomoc. Někdo mé ženě vyhrožuje a volá domů.
A shrnul příteli podrobnosti.
– Volal jen jednou?
– No, slyšel jsem to jednou, – Vladimír se podíval na Lenku. – A Lenka vůbec ne.
– Máte snad telefon s záznamníkem? Zkuste to poslechnout.
– Správně, zavolám ti zpět.
Zapnul záznamník.
Ten hlas poznal hned: „Lenku, jsem to já. Kdy se uvidíme? Chybíš mi. Zavolej mi.“ A tak několik hovorů ve stejném duchu.
Lenka ten hlas také poznala.
Pak šlo vše rychle. Vladimír vyndal kazetu a vyrazil pryč. Vrátil se za tři hodiny, celý rozrušený, hned šel k ženě, objal ji pevně a řekl:
– Je to vyřešené. Chytli jsme toho hajzla. Málem jsem mu zlomil čelist. Nevím, co to do mě včera vjelo. Jsme se smířit?
Lenka se mu podívala do očí a řekla:
– Láska bez důvěry neexistuje.
– Promiň, promiň, promiň, – dokázal jen říci, pokryt její tvář polibky.
