Ve chvíli, kdy byla v porodnici, se nevěsta dozvěděla, že se k nim tchyně přestěhovala.
Mladí rodiče byli okamžitě odstřiženi od vlastního syna novopečenou babičkou.
Už doma Kristýna zjistila, že její koupací lehátko a balení plínek byly vystrčeny na balkon.
„To je skvělé, že budete mít syna. Už dlouho jsem toužila pojmenovat syna Karel! Snad alespoň vy tak pojmenujete mého vnuka!“ radostně pípala do sluchátka Kristýnova tchyně.
„Marie Nováková, už jsme mu vymysleli jméno. Bude to Lukáš. Lukáš Nový zní dokonale,“ snažila se vysvětlit Kristýna, překvapená navrženým jménem.
„Zase mě ani nechceš poslouchat! Jakýpak Lukáš? Takových je plno. Vymyslela jsem vnukovi takové silné a krásné jméno, a ty to odmítáš? Jsi egoistka,“ rozčílila se tchyně a položila telefon.
„Hlavně že své syny pojmenovala Petr a Jan! A pro vnuka našla jenom Karla,“ uvažovala rozmrzele Kristýna sama pro sebe.
Když o tomto rozhovoru s jeho matkou řekla manželovi, Ondřej se jen zasmál:
„Pamatuješ na ten svůj věštecký sen? Jakou rybu jsi tam viděla?“
***
Kristýna a Ondřej byli manželé už více než deset let, ale děti stále neměli.
Zpočátku byli zaneprázdněni vlastními kariérami a koupí bytu, potom cestovali.
Když se blížili ke třicítce a začali uvažovat o dítěti, zjistili, že to není tak jednoduché.
Následovaly dlouhé návštěvy u lékařů, vyšetření a léčby. Zdálo se, že všechno bude v pořádku, ale těhotenství stále nepřicházelo.
Když oslavili dvanácté výročí svatby, manželé smutně přiznali, že zřejmě zůstanou bezdětní. Ondřej rychle setřel slzu a řekl:
„Není nám souzeno být rodiči. Ale miluji tě a chci s tebou zestárnout, ať se děje, co se děje.“
Přesně o měsíc později měla Kristýna neobyčejně jasný a podivný sen. Zdálo se jí, že vstupuje do koupelny a vidí ve vaně plné vody obrovského kapra.
„Ondřeji, Ondřeji! Podívej, kdo se nám tu objevil! Jak se to mohlo stát? Nikdy jsi přece nechodil na ryby!“ – křičela Kristýna na manžela… a probudila se.
Už bylo ráno. Spěšně se oblékala do práce a sdílela s Ondřejem svůj živý sen. Ten se jen usmál:
„Možná bych se opravdu měl začít zajímat o rybaření? Když už se ti zdají ryby!“
V práci při čaji Kristýna sdílela svůj neobvyklý sen s několika kolegy.
Tamara Albrechtová se záhadně usmála a mrkla na Kristýnu:
„No, Kristýno! Chytíš si rybku! Na celý život.“
„Jak to myslíš?“
„Je to sen o těhotenství. Vzpomeň si na má slova!“
Kristýna si jen povzdechla. Poslední měsíc už si na nic nesázela. Když ale přemýšlela o termínech, uvědomila si, že je pátý den po zpoždění.
Druhý den ráno ohromeně hleděla na test s dvěma výraznými čárkami.
Těhotenství probíhalo poměrně dobře, budoucí maminku trápila jen mírná nevolnost v prvních třech měsících.
Pak ji začala trápit výlučně tchyně.
***
Marie Nováková byla činná žena, která dlouho očekávala vnoučata. Jakmile se dozvěděla, že její nevěsta je těhotná, okamžitě se pustila do poučování Kristýny.
„Budeš potřebovat nejméně padesát plen. Flanelové a tenké. Žehlící prkno, doufám, máš v pořádku? Budou se muset prát a žehlit při nejvyšší teplotě z obou stran!“
„Vlastně jsem ani neměla v úmyslu používat plenky. Dnes se dají jednoduše koupit dupačky a body s plenkami.“
„Co to povídáš? Budeš mít přece kluka! Žádné plastové plenky! Je to jako ve skleníku! Jen bavlněné! Naučím tě všechno, abys mému vnoučkovi nezničila zdraví od narození!“
„Dobře, ale chci si aspoň vybrat barvy a vzory těch plenek,“ ustoupila Kristýna. „Nemám ráda příliš jasné s potisky.“
„Vybereme, neboj,“ řekla tchyně ochotně.
Přesně o týden později postavila Marie Nováková s úsměvem před ohromenou Kristýnu objemný balíček plen:
„Pomyslela jsem si, proč bys měla chodit po obchodech a chytat všelijaké bacily! Já to zvládnu i bez tebe! Podívej, jaká kvalitní flanelka!“
Kristýna zklamaně rozbalovala jednu plenu za druhou: všechny byly v jasných barvách a s obrovskými kachničkami, medvídky a vykulenými autíčky.
„Dobře, když už je koupila, nebudu se kvůli tomu hádat.“
Už v porodnici se nevěstě doneslo, že se k nim tchyně nastěhovala „na týden nebo dva, aby pomohla s novorozencem“.
Příliš vyčerpaná po těžkých porodech nenašla Kristýna sílu protestovat.
„Pomoc se nám v prvních dnech skutečně hodí,“ uvažovala.
„Ach, jak ho to držíš divně! Dej ho sem, já ti ukážu, jak se drží správně,“ s těmito slovy se setkala tchyně Kristýnu na odchodu z porodnice.
Mladí rodiče byli okamžitě odsunutí od vlastního syna novopečenou babičkou.
Už doma Kristýna zjistila, že její koupací lehátko a balení plínek byly vystěhovány na balkon.
„Naučím vás alespoň koupat dítě správně! Na dno vaničky je třeba položit plenu, ne umísťovat ty vaše záhadné lehátka! Jinak mu určitě vymknete všechny končetiny, mému Kájovi.“
„Jmenuje se Lukáš,“ připomněl Ondřej.
„No, vy jste si ho pojmenovali, jak jste chtěli, ale pro mě je to Kája! Pojď se vykoupat, Karle! A je třeba, aby vana byla napařená. Jinak ho určitě ještě nachladíte!“ šila sebou babička, jak pustila maximálně teplou vodu.
Když byla vana připravena, Marie Nováková si vzala dítě a pokřikovala na syna, aby nedržel dveře do koupelny otevřené dlouho a odešla dítě umýt.
Chlapec plakal, zatímco babička ho rychle myla dětským mýdlem. Po koupání ho pevně zavinula do dvou plen najednou.
„U nás je doma teplo,“ zkoušela Kristýna protestovat.
„Vám je teplo. Ale on je malý, bude mu zima. Čepičku nenechávej sundanou a nerozvazuj ho, ať tak spí!“
Noc pro Kristýnu a jejího manžela byla neklidná. Dítě nemohlo spát na mokrých bavlněných plenách a neustále je probouzel pláčem.
Museli vstávat, odvazovat, měnit a znovu zavinovat. Všechny tyto vstávání a stálé natahování nedávalo spát ani rodičům, ani dítěti.
Do rána se v odpadovém koši pro praní hromadila hora plen a Kristýna a Ondřej by se mohli vsadit, kdo má tmavší kruhy pod očima.
Malému Lukášovi z předepsané babičkou teplejší vazby vyskočilo vyrážka.
„To není vyrážka!“ přesvědčeně tvrdila Marie Nováková a sledovala vyrážku. „To ty jsi něco snědla, a teď mého chlapce vysypává!“
„Já už jen na pohankě a kuřecím sedím!“ bránila se Kristýna.
„Možná že vaše mléko mu vůbec nesedí! Raději bych ho krmila směsí,“ stála si za svým tchyně.
„Ale ne! Budu ho krmit sama,“ nevzdávala se Kristýna.
Tchyně pohrdavě mlaskla jazykem a odešla. Ale od té doby se každé ráno, jakmile novorozenec pípnul, Marie Nováková vřítila do ložnice mladých rodičů a brala Kristýnino dítě:
„Maminka neví, jak tě utišit! Dej se alespoň babička postará o svého Káju. A já tu mám dudlík!“
Dítě plivalo nabízený dudlík ven, ale babička, navzdory Kristýniným protestům, se znovu a znovu pokoušela dítě naučit na dudlík.
První vážení ukázalo, že dítě hubne na váze.
„To proto, že mě tchyně věčně odtrhává od prsa. Tvrdí, že si s ním bude lépe pohrávat, než aby mu dál zbytečně zatěžoval má prázdná prsa!“ pochopila Kristýna a začala hájit své mateřství.
Následující ráno jako obvykle vstoupila Marie Nováková do ložnice Kristýny s Ondřejem a řekla:
„Jdi radši připrav jídlo a vyper, a já se o vnuka postarám! K čemu mu viset na tvých prázdných ňadrech!“
„Ne, děkuji! Ještě jí,“ pevně odpověděla Kristýna a přitiskla k sobě syna.
„Kéž by bylo, co tam jíst!“ odsekla tchyně a zlostně se podívala. „Dej mi ho, já ho pochovám!“
„Najde si!“ odpověděla klidně Kristýna. „Když se nají, pochovejte si ho.“
Jakmile Kristýna rozhodně zakázala tchyni odebírat jí syna, ten hned začal přibírat na váze.
Marie Nováková jen podrážděně povzdechla a stěžovala si, že Kristýna kluka jen trápí.
„Už máme dost babiččiny péče,“ rozhodla se Kristýna a požádala manžela, aby matce řekl, že už zvládají rodičovské povinnosti a že by se mohla vrátit domů.
Po rozhovoru se synem se Marie Nováková urazila:
„Chtěla jsem u vás ještě pár měsíců zůstat! Jak se můj Kája obejde beze mě?“
„Budeme za tebou chodit na návštěvy,“ utěšoval matku Ondřej.
Opravdu téměř každý víkend chodili k Marii Novákové. Ta jim hned brala vnuka z rukou nevěsty a radostně ho líbala na rty.
„Vy si tam odpočiňte, zatímco se s vnukem pobavíme!“ odháněla je netrpělivě.
Když přišel čas rozloučení, pevně si vnuka přitáhla a řekla:
„Vy jeďte, a vnuk zůstane se mnou. Je mu se mnou dobře!“
„A čím ho budete krmit?“ jednou se zeptala Kristýna v žertu.
„Najdu mu nejkvalitnější mlíčko!“ nadšeně odpověděla tchyně. „Ne jako tvoje.“
„Dobře, mámo, už musíme jít,“ zasáhl Ondřej, tušící, že rozhovor mezi jeho ženou a tchyní neskončí dobře.
Když odcházeli, Kristýna řekla manželovi:
„Mám pocit, že se zřejmě nestarala dost o tebe a tvého bratra?“
„My jsme většinu času žili u babičky s dědečkem,“ přiznal Ondřej.
„Je to vidět. Jenže my nemáme syna pro ni. Bude se muset smířit s tím, že je to babička, ne matka.“
