Proč byste k nám měli přijet na návštěvu? Ani si na vás nevzpomínám!
– Ahoj, Maruško!
– Dobrý den! – odpověděla překvapeně Maruška. Číslo nebylo známo, hlas nepoznávala, ale oslovení bylo jménem.
– Tady je teta Alena, teta od Honzy z Plzně. Nemohli jsme přijet na vaši svatbu, teď jsme to všechno zvládli a rozhodli jsme se přijet na návštěvu, poznat nové příbuzné.
Maruška byla nečekaně zaskočená. Vůbec netušila, že Honza má tetu v Plzni. Od svatby uplynul víc než rok a o té neznámé tetě ani slovo.
– Asi jste si spletla číslo.
– Jste Maruška?
– Ano, ale neslyšela jsem, že by Honza měl nějakou tetu v Plzni.
– Honza Novák je váš muž?
– Ano, je.
– A já jsem jeho teta.
– To je dobře, že jste jeho teta, ale nemusíte k nám jezdit.
– Pročpak?
– Nepracujeme a návštěvy nepřijímáme.
– Takové pohostinství, to jsem nečekala…
– Promiňte, nemám teď čas.
Maruška ukončila rozhovor. Nebyla to dívka z cukrkandlu, vždy se uměla postavit za svoje.
– A to nám ještě chyběli návštěvy. Doma se Honzy zeptám na tu tetu z Plzně. – Rozhodla se a pokračovala ve svých záležitostech.
Večer zavolala tchyně.
– Maruško, ahoj! Už jste u nás dlouho nebyli.
– Dobrý den, paní Novotná! Zítra se zastavím, přivezu vám nějaké potraviny a vitamíny jsem vám také koupila.
– Děkuji, Maruško. Máme vše, jen jste nám chyběli. Volala ti Eliška?
– Volala nějaká paní, že je Honzova teta, chce přijet na návštěvu. Řekla jsem, že teď na návštěvy není čas.
– Právě mi volala a stěžovala si, že jsi byla hrubá.
– Paní Novotná, to bych si nedovolila. Dobře mě znáte.
– Právě proto – vtipně dodala tchyně.
– Jsem zrovna za volantem. Probereme to zítra.
S tchyní si Maruška nevybudovala dobré vztahy hned od začátku.
Honza vyrůstal v rodině vojáka. Otec, pan Novák, byl přísný, a udržoval svého syna v pořádku. V jeho přítomnosti se Honza choval vzorně. Ale otec byl často na služebních cestách.
V nepřítomnosti otce byl Honza nezkrotný.
Stálá matčina kontrola ho hodně štvala. Čím více ho matka hlídala, tím více dělal neplechu. Vyhýbal se škole, zanedbával sportovní aktivity. Matka se otci nechtěla stěžovat, věděla, že trest by byl tvrdý, a syna litovala.
Honza i jako dospělý zůstal pod dohledem matky. Volala mu několikrát denně, mohla se i stavit, jakože jde jen náhodou kolem.
Všichni Honzovi přátelé byli ženatí, a Honzovi bylo skoro třicet. Matka se začala obávat, že její hezký a chytrý syn zůstane svobodný.
Matka mu začala vybírat nevěstu mezi dcerami svých známých, což vzbudilo u syna jen řadu vtipů. A ani nevěsty, ačkoliv byl ženich okouzlující, se do řady nepostavily.
Nastal dlouho očekávaný moment. Syn oznámil, že o víkendu seznámí rodiče se svojí nevěstou.
Otec schválil synův výběr, ale matce se nevěsta nelíbila. Paní Novotná byla zvyklá v rodině všechno rozhodovat sama, muži ji poslouchali.
Podle Maruščina chování pochopila, že se snachou manipulovat nebude. Pozorovala, s jakou láskou a něhou se Honza k Marušce chová, a viděla v ní sokyni.
Maruška se chovala sebejistě, rady od tchyně nepotřebovala, a když došlo na spor, Honza stál vždy na straně své ženy.
Žili v Honzově bytě, který koupili rodiče ještě před svatbou.
První dobu mohl tchán kamkoliv přijít bez ohlášení, ale několikrát mu Maruška velmi přesvědčivě řekla:
– Není správné k nám chodit bez ohlášení a v naší nepřítomnosti, jinak budeme muset klíče vzít zpátky nebo změnit zámky.
– Tento byt není jen Honzův, ale i náš. Pomohli jsme s jeho koupí. Proto mám právo přijít kdykoliv.
– Vysvětlete, proč a co tady chcete dělat?
Tchyně ztratila řeč. Říct, že chce zkontrolovat pořádek, bylo nepříjemné a směšné. A Maruška pokračovala.
– Teď jsem tady paní na základech manželky vašeho syna. A chci, abyste dodržovala moje podmínky. Klíče máte pro případ nouze, ne na to, abyste sem chodila, kdy se vám zachce.
– Já jsem matka, syna jsme vychovali a zajistili všechno. Ty jsi sem přišla na hotové…
Maruška přerušila:
– Díky za výchovu! Ale do tohohle domu mě přivedl můj muž a na základech manželky tady velím já. Na jiné podmínky nepřistoupím.
Honza stál za svou ženou, tchyně se urazila. Ale jejich mladá rodina si ze zákulisní nelibosti nic nedělala. Naštvala se na pár týdnů a pak to vzdala.
Už nikdy neotevřela dveře svým klíčem, přišla, když byla Maruška doma a zavolala předem. Maruška ji vždy mile přivítala, nabídla čaj nebo skleničku vína.
Časem si dokonce snacha a tchyně našly společnou řeč, tchyně ráda nosila dárky. A Maruška s Honzou jezdili k ní na večeře, vozili potraviny. Tchán po odchodu do důchodu stále pracoval a tchyně potřebovala pozornost.
– Co vám mám přivést? Jsem autem, proč byste měla tahat tašky.
I tentokrát se Maruška zastavila u tchyně, večeřely spolu. Synovi také přivezla domácí jídlo, aby Maruška nemusela stát u sporáku. A samozřejmě se bavily o tetě.
– Co ti Alena říkala?
– Chtěla přijet na návštěvu. Řekla jsem, že na to nemáme čas.
– Dobře jsi udělala. Jak zjistila tvoje číslo?
– Nemám tušení.
– Volala mi ještě jednou. Je to moje sestřenice. Skoro se nevídáme. Měla těžkosti, rozvedla se s mužem, druhé manželství také nevyšlo. Teď žije v Plzeňském kraji, prý se zase vdala. Má dům, zahrádku, domácí zvířata. Letos chce její dcera jít na univerzitu do Prahy.
– A my s tím máme co do činění?
– Chce přijet, setkat se. Má jen jednu dceru a má o ni starost. Chtěla by, aby se o dívku někdo postaral.
– To znamená, že chce dceru u nás ubytovat.
– Není slušné nepomoci příbuzným.
– Co je na tom neslušného. Kdy jste s nimi naposledy mluvili? Honza si je nepamatuje. Máte jejich adresu? – Bez čekání na odpověď Maruška pokračovala. – Nehledejme si problémy. Vůbec je neznám a poprvé slyším o takových příbuzných.
Po rozloučení s tchyní Maruška odjela. Doma řekla Honzovi o telefonátu, ten nijak nereagoval a příběh se zdál být zapomenut, ale neskončil.
Uběhl týden, byl víkend, sobota. Maruška s manželem neměli žádné plány, chtěli jen spát a odpočívat. V poledne zazvonil zvonek.
Maruška byla v kuchyni, Honzovi se z pohovky nechtělo vstávat.
– Čekáš někoho?
– Ne! Otevři, mám špinavé ruce.
– Proč, když nikoho nečekáme. – Zamumlal Honza a šel otevřít.
Na prahu stáli tři lidé. Honza tušil, že je to teta Alena s rodinou, ale hned je nepoznal, protože je viděl velmi dávno, když byl malý.
– Nečekali jste nás, ale přijeli jsme. – Řekla energicky, nesoucí tašky do bytu, muž šel dolů pro další věci.
– Ano, opravdu jsme dnes nikoho nečekali. – Smutně odpověděla Maruška. Nějakou chvíli pozorovala mlčky, kontrolovala manžela. Nic jiného nezbývalo, než hosty pozvat dál.
– Tak pojďte dál, milí hosté. – Řekla s ironií. – Vy jste teta Alena, že?
– Ano, Alena Novotná, tohle je moje dcera Lucie a manžel Pavel. Nebojte, nezdržíme se dlouho.
Maruška nechala hosty umýt si z cesty a pozvala je ke stolu, přičemž poznamenala, že přijít na návštěvu bez pozvání je neslušností.
– Nečekali jsme vás a nic jsme nepřipravili, tak se spokojte s tím, co je v lednici.
– My máme všechno. Přivezli jsme dárky. Vše je domácí, vlastní výroba.
Teta Alena se rychle rozpohybovala, začala vybalovat tašky, kladla na stůl potraviny, sýry, uzeniny. Kuchyní se šířila vůně domácích udítek. Další taška obsahovala med a povidla, sušené ovoce.
– Proč tolik! Nesníme to a nemáme to kde skladovat.
– Rozdělte se s rodiči. U vás je všechno z obchodu, tohle je domácí, bez chemie. Povidla a zavařeniny nemusí do lednice.
Zatímco Maruška s hosty rozebírala tašky, Honza zavolal matce, ta se už s otcem vydávala na cestu. Teta Alena okamžitě objasnila.
– Cílem naší návštěvy není jen setkání a seznámení s příbuznými. Letos dcera Lucie maturuje. Plánuje jít na univerzitu. Chceme ji seznámit s rodinou, co kdyby byly nějaké potíže, stane se cokoliv. Univerzita má koleje, bude bydlet tam. Je to dobrá holka, chytrá.
Po nějaké době se trapnost rozplynula. Alena Novotná byla přívětivá, Honza si rozuměl i s Pavlem. Přijeli rodiče Honzy.
Sešlost byla veselá. Maruška pookřála a upřímně se usmívala. Všichni ocenili kvalitu pochoutek Aleny Novotné. Uzený sýr, domácí pečeně, uzeniny – všechno bylo velmi chutné.
Nečekaná návštěva se změnila v příjemné rodinné setkání. Vyprávěli o svých rodinách a uplynulých letech. Vzpomínali na mládí, sdíleli novinky o známých příbuzných. Alena Novotná s nostalgií vzpomínala na rodný dům.
– Chtěla bych se podívat do svého rodného místa, dlouho jsem tam nebyla. Určitě se všichni odstěhovali do města.
Tchyně pozvala příbuzné, aby u ní přepsali, protože u Marušky a Honzy by bylo těsno, a po poradě se rozhodli, že Lucie zůstane u mladých a Alena s Pavlem pojedou přespat k tchyni. V neděli se Maruška s Honzou a Lucií prošli po Praze, ukázali jí Václavské náměstí, Karlův most, Petřínskou rozhlednu.
V pondělí časně ráno za ní Alena s manželem přijeli. Maruška s Honzou příbuzné doprovodili a pospíchali do práce. Začínal nový pracovní týden.
Večer po práci Maruška a Honza probírali nečekanou návštěvu. Zdálo se jí to trochu zvláštní, že přijeli k nim, ne k tchyni.
– Byli příjemní, jsem ráda, že jsme se seznámili. Proč jste se tak dlouho neviděli?
– Nevím, musíš se zeptat mámy, když teta Alena a malá Lucie k nám přijeli, chodil jsem do druhé třídy.
– Pozvali nás na návštěvu. Můžeme jet. V létě autem k moři, na cestě se u nich zastavit na pár dní. Na zpáteční cestě si vzít Lucii do Prahy. Doufám, že udělá přijímací zkoušky.
Lucie se na univerzitu dostala. Zůstala u nich na několik dní, pak se přestěhovala na koleje. Občas zašla na návštěvu. Marušku s Honzou museli cestu k moři odložit – čekali totiž rodinný přírůstek.
