O Vánocích a Silvestru mě stíhá osamělost a smutek
Mám kamaráda, znám ho od dětství. Jmenuje se Jaromír. Chodili jsme do stejné školy, pak nás život zavedl na různé cesty, ale vztah jsme neztratili.
Jaromír je uzavřený člověk, velké společnosti nemusí, nerad chodí na návštěvy a ani nikoho nezve k sobě.
Každý rok, když se blíží svátky, ho zvu k nám, abychom oslavili Vánoce u společného stolu, přiťukli si na Nový rok. Ale on vždy slušně odmítne.
— To nejsou mé svátky, — říká. — Necítím v nich žádnou radost.
Těžko jsem chápal, jak je možné nemít rád Nový rok – čas zázraků, dárků, smíchu a setkání s blízkými.
Jednou mi po letech mlčení řekl pravdu.
Pravdu, kterou se pokoušel dlouhou dobu zapomenout.
Dětství plné strachu a alkoholu
V dětství Jaromír neznal, co to jsou příjemné rodinné svátky.
Jeho otec pil.
Ne, nebyl jen člověkem, který si večer dal skleničku. Byl alkoholikem, utrácel peníze za alkohol a když se vrátil domů, i když byl běžný úterý nebo Štědrý večer, začínal terorizovat rodinu.
Každý večer se proměnil v trápení.
— Vstaňte! — poroučel, když vešel do domu. — Musíte vidět, jak pán domu večeří!
Jaromír a jeho matka stáli u stolu, zatímco otec s důležitostí jedl svou večeři.
A pak začal svou oblíbenou řeč:
— Peníze jsou prach! Jsou jen na zábavu! Jaké nové boty?! Jaké knihy?! Do školy chodíš, to stačí!
Všechno utrácel až do poslední koruny.
Když už nic nezbylo, přešel k dalšímu stadiu:
— Sem s tím, co schováváš! Vím, že máš!
Jaromírova matka se snažila šetřit peníze – na sešity pro syna, na jídlo, na malý dárek k Vánocům.
Ale všechno jí bral.
Pil, dokud neprostopil všechno do poslední koruny.
Vánoce bez zázraku, Nový rok bez naděje
Každý svátek u Jaromíra doma vypadal stejně.
Na stole – trochu sušených jablek, pár chlebíčků, sklenice kyselých okurek.
Matka a syn seděli v tichu.
Čekali.
Čekali, že táta přijde střízlivý.
Že něco přinese k slavnostnímu stolu.
Že řekne: „Šťastné a veselé Vánoce“ nebo „Šťastný nový rok“.
Ale on přišel pozdě.
Vždy opilý.
Vždy vonící alkoholem.
Vždy s prázdnými kapsami.
Celá novoroční odměna zůstala v hospodě.
Tak to bylo rok za rokem.
A když zemřel, nic se nezměnilo.
Osamělý člověk s těžkým srdcem
Po Jaromírovi tu matka byla ještě několik let.
Pak i ona odešla.
Zůstal sám.
A uvědomil si, že nechce rodinu.
Nechce svátky.
Nechce žádnou zábavu.
Nechtěl být jako jeho otec.
Nechtěl být někým, kdo někomu zničí život.
Každý rok, když ostatní připravovali stoly, vytahovali skleničky a předávali si dárky, Jaromír odcházel.
Kupoval si lístek do jiného města, ubytoval se v hotelu a seděl tam sám.
Anebo jel na hory, kde poslouchal praskání dřeva v krbu a díval se do ohně.
Tam u ohně nacházel teplo, které v dětství nepoznal.
Tam, o samotě, se cítil alespoň trochu svobodný.
Jenom tam mohl dýchat.
