Známí se vydali na dovolenou a svěřili mi klíče od své chaty. Mohli bychom tam grilovat na přírodě nebo si například vypěstovat nějakou zeleninu. Takové klíče se hodí na spoustu věcí, které můžete na cizí chatě dělat.
Tentokrát jsem klíče potřeboval pro „pletí“. Všechno bylo zasazeno a bylo nutné rostlinky občas pečovat vyrváním nežádoucího plevele a okopáváním keřů.
Před odjezdem nás varovali: prý tam žije jedno zvíře, které občas přijde na návštěvu. Nemáme mu ubližovat. A pokud bychom měli, krmit ho. S těmito záhadnými instrukcemi odjeli na daleký Hawaii.
Nezvyklé vztahy mezi přáteli mě zpočátku překvapily. Když je to zvíře, proč ho máme krmit? Znaje však dobrosrdečnost mých přátel, mohl jsem předpokládat, že někoho krmili. Doba je taková. Třeba je to zvíře, ale člověk dobrý? Tak jako tak, bylo potřeba zalévat a pletím i zvíře nakrmit. Možná byl strážcem?
První večer se zvíře skutečně objevilo. Po telefonátu na daleký Hawaii s detailním popisem jsem si ověřil, že to je skutečně ono zvíře. Správněji řečeno – Zvíře. Protože „Zvíře“ bylo jeho jméno. Zvíře přišlo přesně v osm, prohlédlo si zahradu a posadilo se v rohu, kde začalo pískat smutnou píseň. Píseň podvedené a zklamané bytosti. Až pak jsme si znovu ověřili, co je vlastně zač.
Zvíře se ukázalo jako veverka, která pravidelně přicházela na jejich zahradu a žadonila o jídlo svými pískoty.
Když jsem se ptal, kdo dal malé veverce tak zvučné jméno, známí rozpaky na sebe pohlédli a mumlali něco, že se tak nějak sama představila.
Jak to tak bylo, Zvíře k nim každý den přicházelo a snažilo se svým pískáním získat jídlo. Jako nějaký tulácký muzikant, co zpívá za potravu.
Veverky jsem už dříve v lese viděl a také v animovaných filmech. Ale že by k vám z lesa přišla veverka jménem Zvíře a zpívala vám, tak o tom jsem opravdu neslyšel. Možná, jak v tom vtipu, měl instrukce, že si je sežeň sám, protože pro všechny prostě oříšky nejsou?
První večer jsme mu z našeho dostatku nasypali hromádku semínek u zápraží. Zvíře, uviděv hromadu, se zarazilo a začalo rázem sbírat semínka do pusy, snažíc se dodržet minimální prostorovou expanzi v tvářích.
Jak se ukázalo, pro něj neexistoval pojem „velká hromada semen“. Jakoukoli hromádku teleportoval někam během deseti minut. S další várkou se vracel s tvářemi vpadlými jako ze stránky knihy „Efektivní dieta“, ale za minutu úsilí s tlapičkami jeho tváře nabyly tvarů, kterým by i Samantha Fox záviděla.
Zvíře se nebálo ničeho a nikoho. Měl strach jen z jedné věci – že semínka někdy dojdou a pak život ztratí smysl. A proto nedovoloval, aby hromádka semen dlouho ležela u zápraží.
… Tehdy jsme telefony nechávali na stole venku, abychom slyšeli, když někdo zavolá.
… Jako obvykle, večer kolem zápraží se objevil Zvíře. Opatrně poškrabal tlapičkou dřevěnou podlahu před zápražím, z nějakého důvodu si očichal prst a usadil se na zadní končetiny, soustředěně hledíce do dálky. Jeho nálada byla ten večer čistě lyrická, a po přehlédnutí neviditelných not, vzal vrchol jedné a žalobně spustil svou „Píseň hladu“.
V tom momentu zazvonil telefon, který ležel venku. Já jsem v tu chvíli seděl uvnitř a díval se na televizi, takže jsem Zvířata neslyšel. Zato jsem slyšel telefon.
Moje žena, která slyšela jak Zvíře, tak telefon, rozhodla, že veverka má přednost, a k telefonu mohu odpovědět já. S těmito, v podstatě spravedlivými myšlenkami rozsypala hromádku semínek před Zvířetem. Ten drzý minstrel okamžitě utichl a začal chamtivě sbírat první tranši ze hromady. Ale do úst vkládat nestihl. Jen co otevřel svou bezednou tlamu, zjevil jsem se na zápraží já a v mžiku skočil dolů, neztrácejíc čas sestupem po schodech. Pod mnou ještě pomalu projíždělo všech pět schodů, když jsem pocítil, že vzduch se nějak zhutňuje a mě zachvátilo silné předtuchu něčeho neobvyklého.
Zvířeti také začalo dojíždět, že se děje něco neobyčejného. Ale až o pár sekund později. Mezitím se moje tělo hlasitě sneslo na desku, kde na druhém konci chlupaté stvoření hodlalo okusit zasloužené vavříny.
Efekt houpačky byl ohromující. Zvíře, stále s otevřenou tlamou a s plnými tlapkami semínek, zcela ignorující gravitaci, bleskově vystřelilo vzhůru kolmo vzhůru a se smutným pískotem zmizelo v nízké oblačnosti.
Ještě mě napadlo, zvláštní věc to je, veverky teď nějak často vzlétají, asi něco s deštěm…
… Země uvítala svého syna po několika sekundách s určitým respektem. Nikdo se nedozvěděl, kde během těch několika sekund byl a co viděl. Ale podle jeho rozšířených očí a našedlého nadýchaného ocasu viděl mnoho a bylo to děsivé. Když se přistál na měkkou zem, jako sabotér na nepřátelském území, se zadáchaným trsem srsti zmizel pod zápražím a ztratil se.
A před zápražím zůstala nedotčená hromádka semínek, jako by symbolizovala, jak pomíjivá může být umění.
– Už sem nepřijde – bylo jednomyslné mínění. A nikdo by nepřišel po neautorizované návštěvě stratosféry!
Nějak se mi udělalo smutno. Poseděl jsem u hromádky semínek. Ne, on opravdu nepřijde. Automaticky jsem pohledem zachytil velké semínko na vrcholu hromádky, uchopil jej prsty a hlasitě zakřupal.
Ze zápraží zazněl rozhořčený pískot. Zpoza desky, napůl stoje, napůl sedě jako sumo zápasník před zápasem stál Zvíře, kýval se a hleděl na mě svými malými, zlobnými očičky. „Chvilka, moje semínka!“ – říkaly jeho oči. A ještě jedna řada věcí, kterou jsem mohl z jeho pohledu vyčíst o sobě.
A do dneška se divím, odkud veverky znají taková slova?
