„Na co ti bude byt, když se nedožiješ léta…“ — to byla poslední slova Petra, když opustil Alenu, nechávaje ji samotnou ve stínu její nemoci. Nyní, po šesti měsících, znovu stál přede dveřmi jejího bytu, a ona, ukrytá za zámkem a s tmavými kruhy pod očima, neměla sílu ho pustit dovnitř.
Nemoc, která se kdysi zdála ustoupit, se vrátila s pomstychtivou zarputilostí — a tentokrát se nehodlala vzdát.
Vzpomněla si, jak se na ni lékař podíval přímo do očí a řekl: „Máte maximálně měsíc.“ Žádné slzy, žádná panika — jen prázdnota a ticho, s nimiž bloudila ulicemi města, kde život plynul dál bez ohledu na cokoliv.
A teď zase on — Petr, její bývalý manžel — před dveřmi. Včera mu byla na obtíž, dnes jen formalita k dědictví. Sebevědomý, nasáklý drahou kolínskou, řekl:
— Převeď byt na mě. Stejně ho už nebudeš potřebovat…
Podívala se na něj prázdným pohledem. Vypadala, že už nemá sílu odporovat. Ale druhý den ráno, v notářské kanceláři, potkala starší paní jménem Jana. Její vnuk — těžce nemocný chlapec — potřeboval zázrak, nebo alespoň střechu nad hlavou, kterou by mohli prodat na léčbu.
A Alena se rozhodla. Konečně. A opravdově.
Podepsala dokumenty ne pro Petra, ale pro Janu. Její domov se měl nyní stát šancí na život — ne pro ni, ale pro malého Michala.
Petr vybuchl, křičel, nadával, mlátil vzduch pěstmi. Ale Alena mlčela.
Za úsvitu, pod jemným jarním sluncem, se její srdce tiše zastavilo. A v její dlani spočívala teplá, třesoucí se ruka Jany.
— Přijmi, Pane, tuto čistou duši do svého království… — zašeptala Jana se slzami v očích.
A na chodbě, kde ještě včera zněl hněv a chamtivost, dnes zněl jen tichý pláč dítěte — a vděčnost, téměř andělská ve své čistotě.
