Pro ni už není v mém životě místo, a nikdy nebude! Dnes jsem se rozhodl vyjádřit své pocity. Nečekám žádné soucitné pohledy ani rady – potřebuji se jen zbavit této těžkosti v duši. Vím, čím jsem prošel, a navzdory bolesti a zradě, budu pokračovat v životě s hrdě vztyčenou hlavou. Protože jsem ji měl opravdu rád.
S Kateřinou jsem se seznámil před čtyřmi lety na jarmarku v Brně. Přijela jen na pár dní, ale to stačilo, aby mezi námi vzplála jiskra. Všechno to vypadalo jako ve filmu – dlouhé rozhovory, smích, jemné pohledy. Po dvou měsících se rozhodla přestěhovat ke mně, a nechala za sebou svůj život v Praze.
Oba jsme byli rozvedeni a zažili zradu. Nepodržoval jsem žádný kontakt s bývalou ženou, ona s bývalým manželem. Kateřina mi vyprávěla, jak ji zranil, jak manipuloval s jejich dcerou a nastavil ji proti matce. Oba jsme měli za sebou dramata a zdálo se, že jsme konečně našli klidnou a zralou lásku.
Byl jsem šťastný. Ona však ne. Opravdu jsem ji miloval. Nikdo se o mě nezajímal tak, jak ona. Začali jsme bydlet spolu a plánovali naši budoucnost. Láska v dospělém věku má své zvláštní kouzlo. Už víte, co chcete, vážíte si chvil, žijete vědomě.
Ale život mi opět připravil ránu, o které jsem ani nepřemýšlel.
Zrada. Na začátku července jsme poprvé odjeli na dovolenou – na jih, do Českého Krumlova. Řeka, slunce, dlouhé procházky po nábřeží… Byl jsem si jistý, že všechno jde nádherně.
Ale najednou se ukázalo, že její bývalý manžel s dcerou a s dvouletou vnučkou také odpočívají kousek od nás – v Českém Těšíně.
Pamatuji si, jak říkala, že s nimi nepřichází do styku, že její dcera ji nechce znát, že je odříznuta od minulosti. Ale jednoho dne jí telefon zazvonil. Kateřina se podívala na obrazovku a náhle se rozjasnila radostí.
– Samozřejmě, přijeďte! Jsme s Davidem tady, v hotelu… – slyšel jsem její hlas.
Nerozuměl jsem, co se děje. Jak je možné, že se podivně našli?
O pár hodin později dorazili. Dcera se na mě vůbec nepodívala – veškerou její pozornost upoutala matka. A Kateřina… doslova zářila. Vnučku do té doby neviděla, a teď – to se stalo.
Plakala štěstím, držela malé děvčátko v náručí, líbala jej a objímala. Nemohl jsem si nevšimnout toho. Zdálo se, že jsem navíc.
– Jdu se projít, – řekl jsem, abych jim dal chvíli osamění.
Když jsem se vrátil, uviděl jsem, jak její bývalý manžel na ni hledí… s něžností, s nějakým tichým toužením.
Cítil jsem nervozitu.
Nehmatatelná trhlina. Když odešli, vrátili jsme se do pokoje. Kateřina okamžitě ulehla na spánek, aniž by mi řekla dobrou noc. To se stalo poprvé.
Ráno vypadala divně – nervózně, zamyšleně.
– Jen mě bolí hlava, – řekla.
Ale něco se změnilo.
O pár dní později oznámila, že se musíme vrátit domů dříve. Ve spěchu si sbalila věci, na cestě skoro nepromluvila.
A pak… Pak zmizela.
Zmizela. Den poté, co se vrátila, odjela „za prací“ do Prahy. Už se nevrátila.
Zavolal jsem jí, ale stále jen nacházela výmluvy – „jsem v metru“, „mám schůzku“, „zavolám později“. Ale neozvala se.
A já už jsem ji znovu nezavolal. Opravu jsem nemohl.
Celý týden jsem se táhl k telefonu, ale pak jsem ho hodil na postel, uvědomujíc si, že slyšet další lež je pro mě nesnesitelné.
Všechno jsem pochopil beze slov.
Zavřené dveře. Po dvou týdnech mi zavolala. Jejím hlasem se nesl tichý tón, jako by se cítila provinile.
– Udělala jsem chybu. Myslela jsem si… Ztratila jsem se… Omlouvám se.
Říkala něco dál, ale já už neposlouchal.
– Pozdě, Kateřino.
A položil jsem sluchátko.
Nečekám, že její nový-starý muž se změní. Možná za rok, dva nebo tři mi opět zavolá.
Ale teď už na tom nezáleží.
V mém životě pro ni už není místo.
