Otec už má jinou rodinu! Nový rok jsme prožili se slzami v očích…
Svého otce jsem vídal jen zřídka, a i to spíše náhodou…
Moji rodiče se kdysi hluboce milovali. Jejich pocity byly upřímné a silné a společně strávili téměř 15 let. V té době jsem se narodil já – jejich jediný syn.
Když mi bylo osm let, maminka si jednou sedla naproti mně, dlouho mlčela, pak si těžce povzdechla a řekla:
— Synku, tatínek se zamiloval do jiné ženy. Teď budeme žít jen my dva…
Nevěděl jsem, co to znamená. Jak to? Jak může někdo prostě odejít? Myslel jsem si, že rodiče se nikdy nemohou přestat milovat, protože rodina je něco trvalého. Čekal jsem, že si to otec rozmyslí, že se vrátí… Ale nevrátil se.
Maminka pracovala neúnavně, aby nám nic nechybělo. Zaměstnala se na dvou místech, protože její hrdost jí nedovolila brát peníze od otce. Říkala, že to zvládneme, ale já viděl, jak dlouho do noci sedávala u okna, přemýšlela o svých věcech. Možná o minulosti. Nebo o tom, jak budeme žít dál.
A táta? Měl nový život. Tam byla jiná žena a její dcera, která byla stejně stará jako já. Asi je miloval. Asi se spolu smáli, procházeli se, jezdili na dovolenou, slavili svátky za krásně prostřeným stolem. A mně zůstaly jen vzácné náhodné setkání, které spíše připomínaly stín minulého života.
Tak tomu bylo i na konci loňského roku.
Po nudných a smutných Vánocích jsme se s maminkou vydali na procházku městem. Usmívala se, říkala, že vzduch je dnes výjimečný, že voní svátky. Ale já viděl její oči – v nich byl smutek. Chodili jsme po obchodech, dívali se na výlohy, ale nic nekupovali. Peněz jsme měli málo a maminka předstírala, že nic nepotřebujeme.
Zastavili jsme se u klenotnictví. Díval jsem se na třpytivé výlohy, když jsem náhle spatřil známou postavu.
Otec.
Stál u pultu, usmíval se, něco vybíral, pečlivě zkoumal krabičky se zlatými prsteny a náramky. Chtěl jsem ho oslovit, ale zastavil jsem se, když jsem uviděl tu ženu vedle něj. Její dcera nadšeně zkoumala nový prsten, zatímco otec platil.
Obdarovával je… V tom okamžiku jsem pochopil: Má skutečně jinou rodinu. S ní je šťastný, na nás už asi nemyslí.
Zatáhl jsem maminku za ruku, mlčky ukázal očima směrem k obchodu.
Maminka si jich všimla. Cítil jsem, jak se její prsty napjaly. Rychle se odvrátila a šla dál, jako by se nic nestalo.
Vrátili jsme se domů. V lednici bylo málo jídla – maminka vzala půl kila mletého masa a pár brambor, připravila musaku. A já seděl u stolu a mlčel.
Nový rok jsme přivítali jen my dva. Venku město hučelo ohňostroji, lidé se navzájem přáli, a my jen seděli. Každý ve svém koutě, se svými myšlenkami.
Kdysi byly svátky úplně jiné. Kdysi jsme byli rodina.
Ale proč jsme oba měli v očích slzy?
