Podivná kolegyně
Nová kolegyně okamžitě vzbudila u Anny zájem. Jenže se zdálo, že se dívka záměrně straní ostatních. Nechodila s nimi do kancelářské kavárny a po skončení pracovní doby si rychle vzala kabelku, nasadila si kšiltovku a spěchala na parkoviště, aniž by s kýmkoli prohodila slovo. Dívka měla pracovní místo hned vedle Anny, takže slyšela její příjemný hlas, když odpovídala na telefonáty.
„Ani, už jsi se bavila s tou novou?“ zeptala se jednou Olga, vedoucí směny. „Zdá se, že pracuje dobře a podle výsledků je skvělá… Ale je velmi uzavřená. Už tu pracuje přes měsíc a ani s nikým nekamarádí. Nikdo pořádně ani neví, jak vypadá.“
Anna pokrčila rameny: „Ne, nepromluvila jsem si s ní. Jednou jsem ji požádala, aby mi podala tužku, a ona mi ji hodila, aniž by se na mě podívala… To trochu zamrzí.“
„No, možná se časem rozmluví…“
Brzy se Anna dozvěděla, že vzdělání nové kolegyně vůbec neodpovídá její práci. Ukázalo se, že jmenuje Viktorie a vystudovala biologii s titulem Ph.D. Jak se tedy ocitla v běžném call centru, kde pracují většinou studenti a lidé krátce po ukončení studia, bez lepších vyhlídek?
Annu zvědavost přivedla k tomu, aby během přestávky vykročila k Viktorii a položila jí pracovní otázku. Viktorie sklopila hlavu, aniž by se na Annu podívala, a tichým hlasem odpověděla. Zdálo se Anně, že Viktorie úmyslně drží hlavu skloněnou, aby vlasy zakrývaly její tvář.
„Možná je nemocná?“ zkoumali pracovníci v call centru mezi sebou.
„Ale kdepak, trápí ji akné, proto si zakrývá obličej,“ vtipkoval Ondřej, systémový administrátor, který se považoval za největšího vtipálka v centru.
Jednou musela Anna zůstat v práci déle než obvykle. Call centrum už bylo prázdné, zůstala, aby dopsala zprávu o příchozích hovorech. Když skončila, poslala zprávu na e-mail manažerovi a podívala se na hodiny. Hrůza, už je skoro devět večer a jí ještě hodinu potrvá, než se dostane domů. Měla si to radši naplánovat lépe.
Anna si povzdechla, vypnula počítač, vzala si kabát ze skříně, zamkla kancelář a vydala se domů. Jakmile vyšla ven z kancelářského centra, zjistila, že prší. Deštník, bohužel, nechala doma. Než dojde k metru, bude úplně promoklá. Jaký to den!
„Můžu vás svést, pokud chcete,“ ozval se za Annou známý hlas.
Anna se otočila a uviděla vysokou dívku ve sportovní čepici a mikině. To byla Viktorie!
„Viktorie, to jsi ty?“ zeptala se překvapeně Anna.
Dívka kývla.
„Jo, zapomněla jsem v kanceláři telefon. Musela jsem se vrátit. Viděla jsem, jak vycházíš ven. Pokud chvíli počkáš, svezu tě kam potřebuješ. Bude hustý déšť a já mám auto.“
„Děkuju, neodmítnu,“ usmála se Anna.
O deset minut později obě seděly ve Viktorčině autě. Anna měla poprvé možnost skutečně si prohlédnout Viktorii. Byla šokovaná. V obličeji Viktorii zdobil jizva, nos byl jako vtlačený do lebky a jedno oko napůl zakrývalo pokleslé víčko.
Evidentně vnímající Annin pohled, se Viktorie zasmála: „Ptej se, pokud tě něco zajímá.“
Anna zavrtěla hlavou: „Ne, všechno je v pořádku.“
„Ale není, to víš sama,“ povzdechla si Viktorie. „Kolikrát se mám ještě schovávat? Mám některé problémy. Závažné problémy. Nebyla jsem vždycky taková. Kam tě mám vlastně vzít?“
Anna jí řekla adresu.
„Chceš, abych ti řekla, jak se to stalo? Je to dlouhá cesta, stihnu to. Víš, opravdu bych se chtěla někomu svěřit. Stále to všechno v sobě držet je dost těžké…“
„Dobře. Pokud bys chtěla. Pokud ne, nemusíš. Vážně,“ usmála se Anna. „Nejsem nijak zvědavá. A nikomu to neřeknu, pokud je to důležité.“
A Viktorie začala svůj příběh.
Viktorie byla pozdním dítětem. Matce, pedagogovi na katedře botaniky, bylo už přes čtyřicet, otci dokonce padesát. Už ani nedoufali, že se jim podaří mít dítě. Ale stal se zázrak. Pro jejich rodinu to byla obrovská radost.
„Porazili jsme přírodu,“ říkávala s úsměvem matka Viktorie.
„Takže dceru pojmenujeme po vítězství, tedy Victoria,“ žertoval její otec.
Rychle se zjistilo, že Viktorie má neobyčejný talent na učení. Ve třech letech si s obdivem prohlížela encyklopedie o živé přírodě, v šesti letech nastoupila do školy a s vynikajícími výsledky ji dokončila. Poté šla na univerzitu studovat biologii.
Její rodiče nemohli být více nadšeni jejími úspěchy. Určitě ji čekaly velké úspěchy. Když plánovali Viktorinu budoucnost, její rodiče nezapomněli na jednu věc. Dívka, věnující většinu svého času studiu, se téměř vůbec nestýkala se svými vrstevníky. Obklopena knihami, zamilovaná do vědeckých konceptů a teorií, na stěně jejího pokoje nebyly fotografie chlapců z populárních kapel, ale portréty velkých vědců.
To se samozřejmě projevilo na její charakteru. Vyrostla jako uzavřená a nespolečenská. Vrstníci ji děsili a ona zase vzbuzovala v nich údiv a nepochopení. Příliš chytrá, neschopná mluvit o ničem jiném než o vědě, trávila své dny spokojená se svými knihami, dokud nepřišel čas, kdy se začala měnit ve slečnu.
Příroda si vybrala svou daň. Viktorie zjistila, že ji kromě monografií a článků o aktuálních trendech v genetice a cytologii lákají i románky. Romány skrývala pod matrací ve svém pokoji: kdyby matka objevila takovou nehodnou literaturu, jistě by následovala scéna.
Viktorie měla ještě jedno tajemství. Trápila se kvůli své ošklivosti. Přesněji, byla přesvědčena o tom, že je strašně nevzhledná. Vysoká postava, malá prsa, neproporčně dlouhé a hubené nohy, prostoduchý obličej, nos jako brambora, široké lícní kosti… To všechno se Viktorii zdálo disharmonické, neschopné vyvolat v nikom žádné city kromě lítosti.
Čas plynul. Viktorie ukončila postgraduální studium a získala titul Ph.D. Začala sama učit. Studenti rádi chodili na její přednášky: Viktorie uměla zaujmout a na jednoduchých příkladech vysvětlit složité koncepty. Zdálo se, že se vše vyvíjí šťastně. Ale Viktorie toužila po lásce, snila o muži, který ji přijme takovou, jaká je, se všemi jejími nedokonalostmi. A Viktorie jich v sobě viděla hodně.
Brzy ho potkala. Přesněji JEHO. A zamilovala se téměř okamžitě, bez paměti. Do člověka, který byl její naprostou opakem.
Viktorie chodila do posilovny, docela prestižní, vydělávala dost. A tam potkala Daniela. Dan byl synem bohatých rodičů, takoví se u nás nazývají „zbohatlické děti“. Od dětství měl vše, co si přál, bez námahy a úsilí. Když viděl Viktorii, která se svědomitě snažila na rotopedu, rozhodl se s ní seznámit jen proto, aby si vyzkoušel svou mužskou přitažlivost. Viktorie, ke které se předtím nikdo nepřiblížil, byla ohromena jeho úsměvem, pohledem a vystupováním.
Dan vzal její telefonní číslo a zavolal hned druhý den. Pro něj byla Viktorie legrační bytostí, jako žádná jiná, se kterou se předtím nesetkal. Pro Viktorii Dan představoval velkou lásku, muže, pro kterého byla ochotná udělat cokoliv. Mladý muž rychle pochopil, že má nad dívkou absolutní moc.
Nejprve ji žádal, aby si upravila univerzitní rozvrh kvůli jejich setkání. Potom jí požadoval změnit styl oblékání. Dříve vždy oblečená v džínách a mikinách, Viktorie začala nosit minisukně, krátké topy a podpatky. Dan se líbil pocit, že má moc nad tak chytrou, neobvyklou dívkou. A chtěl stále víc.
„Koťátko, jsi vážně krásná,“ říkal. „Ale víš, vždy se mi líbily dívky s větším poprsím. Kdybys měla o něco větší, byla bys prostě dokonalá.“
Po důkladném zvážení a zhodnocení všech rizik šla Viktorie na první plastickou operaci. Dan byl nadšen a chlubil se přátelům, že má „vědkyni“, která pro něj „udělala prsa“.
Danovy nároky tam nekončily. Viktorie si zvětšila rty, upravila lícní kosti, mírně přizpůsobila víčka… Její práce tím trpěla, kolegové nechápali, co se děje s dívkou, která byla ještě nedávno ponořena jen do vědy. Viktorie stále častěji nechodila na přednášky, což vyvolávalo nespokojenost ostatních vyučujících, kteří ji museli zastupovat.
Viktorii se zdálo, že to tak má být. Obětovala se, aby byla milovanému dobře. A určitě ocení její snahu. A nebyl daleko návrh na ruku a srdce. Domek u moře, tři nebo snad i čtyři děti, šťastné stáří… V snu se Viktorii malovaly ideální obrázky. Zatímco Dan pokračoval v zábavě a nabízel jí stále nové a nové bolestivé úpravy. Viktorie neměla přítelkyně, které by jí řekly, že se děje něco strašného, a matka dívky se nechtěla zabývat probíhajícími změnami. Ignorovala je, myslela na svůj klid, ne na dceřinu pohodu.
Nakonec to skončilo tragicky. Viktorie se rozhodla na další zásah, chtěla si lehce zvednout obočí. Neměla dost peněz, musela jít k chirurgovi, který požadoval za své služby málo… Došlo k infekci… Půl roku strávila v nemocnici, podstoupila několik operací. Poté se její vzhled skutečně drasticky změnil.
Dan ji navštívil v nemocnici jen jednou. Uviděl její oteklý obličej a stehy, a pak navždy zmizel z jejího života. Nezvedal telefon, neodpovídal na její zprávy na sociálních sítích, a brzy uviděla na jeho profilu fotky s jinou, kterou nazýval svou nevěstou.
Pro Viktorii to byla rána. Ale dokázala se vzchopit. Kvůli vědě. Kvůli vědě a touze žít dál, znovu učit a vrátit se na univerzitu, odkud musela odstoupit ze zdravotních důvodů.
Po půl roce se dívka dostala z nemocnice. Musela obnovit svůj vzhled. S takovou tváří nechtěla učit. Styděla se za svůj vzhled. Znamenalo to, že potřebuje peníze na složitou a velmi drahou operaci.
„Teď pracuji u vás a ještě někde jinde. A píšu referáty na zakázku,“ ukončila Viktorie svůj příběh.
Auto už dlouho stálo před bytovým domem, kde bydlela Anna. Dívka se dívala na Viktorii a slzy se jí leskly v očích.
„Jak to mohl udělat? Jak může být takový?“ zeptala se třesoucím se hlasem.
Viktorie si přejela obličej dlaněmi a zamyšleně se podívala na okno, po kterém stékaly kapky deště.
„Víš, pochopila jsem jednu důležitou věc. Měnit se musíme jen sami pro sebe. A nikdy bychom se neměli obětovat. Nikomu a nikdy. Ani kvůli lásce, ani kvůli přátelství…“
