Naše tajná historie už trvá 15 let. Rozhodla jsem se ji vyprávět, protože můj manžel už o tom ví, a tak můžu.
Před porodem jsem ležela v nemocnici 26 dní, což byl takový megadovolená před bezesnými nocemi. Byla se mnou na pokoji Eliška – 21 let, pěkná, z průměrné rodiny, bydlela s rodiči, dítě nebylo plánované, otec nebyl nadšený a nenabídl jí sňatek – běžná situace, a ona to neviděla jako katastrofu, nikdy jsme o tom moc nemluvily. Jednou jen řekla, že její maminka chce vnučku, zatímco tatínkovi je jedno, koho naučí jezdit na kole. Hodně jsme spolu mluvily, sblížily se a jedly spolu dobroty.
Jednoho rána se jí lékař zeptal:
– Nerozmyslela jste si to?
– Ne, – odpověděla pevně.
– Sestra vám přinese formulář. Podle zákona máte 6 měsíců na rozmyšlenou.
Pomyslela jsem na to, ale bála jsem se zeptat. Před obědem sestra přinesla dokumenty a Eliška je vyplnila. Mé myšlenky mě už bolely a nemohla jsem déle mlčet:
– Co to je?
– Opuštění.
– Proč!? Vždyť to zvládnete, rodiče pomohou, jste mladá a silná. Prosím, nenechávejte to tak!
– Porodím ještě jiné! Teď to není vhodné a nepotřebuji to!
Její odpověď byla chladná…, nebyl v ní smutek, žádná lítost k dítěti, žádné slzy, ani neodklonila zrak, zatímco já čekala, až zapláče – tehdy bych ji mohla přesvědčit! Ale ona neplakala. Už jsme spolu moc nechodily ven, téměř nemluvily. A já začala snít, jak bych si to dítě vzala sama. Po první noci přemýšlení, nevědomá toho, kam její prohlášení směřuje, jsem ráno šla za svou lékařkou. Vyprávěla jsem, jak to bylo a šly jsme za primářem porodnice. A tam jsem to řekla.
– Mohlo by to být tak, že bych to dítě porodila já a ona… ne. Nevím, jak na to, ale aby to bylo úplně mé? Abych to nemusela vysvětlovat manželovi a příbuzným, prostě: porodila jsem dvojčata a hotovo! – a měla jsem obrovský pocit, že je to skvělý nápad. Lékaři otevřeli ústa. Primář obrátil oči.
– Co to povídáte, milá slečno! To je protizákonné! Mám kvůli vám riskovat soud?
– No a co vás na tom zajímá?! Něco vymyslete! Prosím! I kdybychom porodily v jiné dny, to už si zjistíte! Nebo ho někomu prodáte? – To jsem říkat neměla, a rozhořčení lékaři mě vykázali ven.
Té noci Eliška porodila. Byla jsem zklamaná, ale v hloubi duše jsem doufala, že Bůh připravil pro to dítě dobrý osud. Sama jsem si zakázala přemýšlet a hladila jsem svůj velký břicho, abych se utěšila.
Následující večer mi začaly kontrakce. Porod byl náročný. V 6:55 jsem se stala maminkou malé Verunky. Hned po porodu za mnou přišel primář, ještě jsem byla rozlámaná po porodu:
– Nerozmyslela jste si to?
Nejdřív jsem nechápala, o čem mluví. A když jsem pochopila, začala jsem vrtět hlavou:
– Ne! Ne! Ne! Nezaváhala jsem!
Tak jsem porodila dvojčata – Filipa a Verunku. Filip pil jako šampión, zatímco Verunka byla líná, ale přibírala na váze.
Zeptala jsem se primáře, jak mohu oddělení pomoci. Napsal seznam a řekl:
– Čím více, tím lépe, tohle vždycky chybí.
Manželovi jsem o dvojčatech po telefonu nic neřekla. Požádala jsem ho, aby za námi přijel. Když to uviděl, byl tak překvapený, že si sedl na židli a poprosil o vodu, vypil ji a zeptal se:
– A ten ultrazvuk… hm, to se teď ukázalo… ty jsi už pojmenovala?
– Jak bys chtěl ty?
– No, mysleli jsme Verunka, ale teď… – vstal a usmál se, jako by si na něco vzpomněl, – Po dědečkovi by to mohl být Filip?
Jistě, že ano. Plakala jsem, a on si myslel – z radosti. Ano, byla jsem šťastná, ale také jsem věděla, co dělám, že mu lžu, že budu dva dny lhát všem, a měla jsem strach.
Nemám ponětí jak to všechno zorganizovali, ale všechno bylo v pořádku – od značek po propouštění z porodnice.
21. dubna bylo mým dětem 15 let a rozhodli jsme se slavit rybařením. Filip dostal rybářský prut s navijákem a Verunka horské kolo. Tam jsem se rozhodla, že to manželovi řeknu, ale střízlivá bych se bála jeho reakce, opilá to nebylo tak děsivé. Na cestě zpátky jsem v obchodě vzala dvě láhve silnějšího vína. K překvapení manžela jsem odpověděla: “No, je svátek.” Děti šly spát pozdě, já jsem v kuchyni připravila pokračování oslavy. Když už byla druhá láhev skoro prázdná, vyprávěla jsem mu pravdu. Igor poslouchal a pak řekl:
– Nevěřím.
– No, fakt! – pokřivený, opilý kříž, hrůza!
Další večer se zeptal znovu:
– Je to pravda?
– Ano, – teď jsem neměla takovou odvahu, hlava mi klesla nízko pod rameny.
Dlouho jsme si povídali, plakala jsem. Spadl mi kámen ze srdce, manžel mě pochopil.
– Moje žena je silná a moudrá! Dávej na ni, děti, pozor, a usmál se laskavě.
