Ona byla považována za špatnou matku a špatnou manželku.
Jedna moje známá, maminka třech dětí, se nedávno znovu vdala. A jak se jí to povedlo, je pro mě velkou záhadou. Ne, nejde o to, že by matky s mnoha dětmi nikdo nechtěl. Chtějí, když je milují! Jenže, co si ji pamatuji z prvního manželství, vždycky byla „tou nejhorší matkou a nejhorší manželkou.“ Několikrát v „minulém“ jejím životě jsem byla u ní doma. Pamatuji si ji vždy unavenou, vyčerpanou, zmatenou.
Buď jí připálila kaši, nebo nejmladší chodil hodinu v mokrých punčocháčích a ona se rozptylovala mezi ním, prostředním synem s úkoly, vařením na sporáku a neměla čas vyměnit mokré prádlo. Musela ještě stihnout připravit večeři, protože manžel brzy přijde z práce. A nějak poklidit, protože miluje pořádek. Chytala hračky a dávala je do krabic. Malý je zase rozhazoval… Současně zapínala internet, něco posílala e-mailem – ještě si přivydělávala, protože manželův plat nestačil… A všechno se to proměnilo v jakýsi nekončící smutný chaos.
Přicházel manžel, rozhlížel se po nepořádku a v meziřeči říkal:
– Dej kočce vodu! Udělej alespoň něco užitečného…
Napůl v žertu, napůl vážně. Ale ty jeho slova jsem si dobře zapamatovala. A moje kamarádka odhazovala e-mail, vařečky, mokré punčocháče a s provinilým úsměvem nalévala kočce vodu do misky. Aby udělala ten jediný užitečný čin za den.
A já tehdy udělala hloupost. Abych nějak odlehčila atmosféru, taky v půlžertu, navrhla jsem, ať nechá všechny ty kočky a nedokončenou večeři, sebere děti, namaluje se (to manželce) a vyrazí do kavárny.
– Já vezmu i své.
– Ona už je stará na malování! – odsekl její manžel. Taky jako by v žertu…
Dívala jsem se na tu ženu a s hrůzou si uvědomovala, že je vlastně mladší než já. A jestli je stará ona, kdo tedy jsem já?
Omluvila se provinile a řekla, že mají rádi domácí jídlo. A začala prostírat stůl, u kterého seděl a čekal manžel. A vedle děti zase rozhazovaly hračky, které ona nějakou „třetí“ rukou hned sbírala, protože manžel má rád pořádek. Pípal jí telefon, asi pracovní e-mail.
– Přestaň celý den vysedávat na internetu, – řekl manžel.
Rozloučila jsem se a odešla.
„Já sama jsem chyba“
Ne, ona si nikdy nikomu nestěžovala. Nikdy! Jak se jí zeptáš, vždy odpovídala, že je všechno v pořádku. A čím více bledá a unavená byla, tím sebevědoměji odpovídala: „Všechno je dobré!“ A schovávala zhaslé nevýrazné oči.
Ale vždy jsme měly spoustu společných známých. A jednou od jednoho, podruhé od druhého jsem slyšela, že její tchyně s ní není vůbec spokojená. Snacha – špatná matka, protože malý spadl z kola a rozbil si obočí. Šili mu to. Musí se hlídat, a ne se zabývat hloupostmi… Snacha – špatná manželka, protože doma je nepořádek a děti s mužem nejsou dobře nakrmeny.
Jednou manžel té ženy šel do školy, a pak doma bylo zle.
Nejstarší něco provedl, a to jen proto, že „špatná matka“ se zabývá neznámo čím, jen ne výchovou.
Říkalo se, že začala brát antidepresiva, protože ano, je špatná matka a špatná manželka. Nic nedělá, a když už, tak na to nemá sílu… A dokonce i děti to pochopily.
– Mami, jsi špatná!!! – křičel nejmladší venku, když jsme spolu procházely. – Nečteš mi pohádku. Vytahovala z kabelky knihu a rezignovaně a unaveně začínala číst. Chtěla být dobrou matkou.
A pak se rozvedli. Manžel našel jinou ženu. Asi dobrá manželka a hospodyňka. Ale, po pravdě řečeno, vzorně platí alimenty a stýká se s dětmi.
– No, tak to je, – řekla mi ta moje známá na otázky. – Asi jsem si za to mohla sama.
Potom se s dětmi přestěhovala, vyměnili byt a dlouho jsme se neviděly.
„Z ošklivého káčátka – labutí“
Uběhl čas a nedávno jsme se „našly“ na sociálních sítích. Sama mi napísala.
Překvapilo mě to. Z profilové fotky na mě hleděla jakási jiná, neznámá žena. Výrazná, krásná, šťastná a plná síly. Zaujalo mě to a navrhla jsem setkání.
Setkaly jsme se v kavárně. A nemohla jsem uvěřit svým očím. Opravdu byla úplně jiná. Jakási sebevědomá v sobě, v životě, v lidech. A tehdy jsem zjistila, že se znovu vdala.
– Sama nevím, proč si mě všiml, – sdílela. – Bylo mi tehdy jedno. Jen přežít…
Ale muž se nevzdal, dvořil se, spřátelil se s jejími dětmi, požádal ji o ruku.
A ukázalo se, že je tou nejlepší matkou a nejlepší manželkou. Usmažila vajíčka, která se připálila, – nejlepší hospodyní.
A zítra už pekla koláče, protože je – nejlepší. A chtěla dělat radost.
Doma je nepořádek – skvělá matka a manželka. Protože, jak se ukázalo, můžete uklízet všichni společně a přitom si vesele povídat.
Ukázalo se, že není nutné tahat sama tašky z obchodu a ještě slyšet, že, jak vždy, zas něco zapomněla, protože se zabývá hloupostmi. Můžete jet na nákupy společně a zasmát se, pokud něco zapomenete. Ukázalo se, že není žádná stará žena, ale nejkrásnější žena na světě. A najednou už si večer dělá účes jen proto, aby přivítala z práce toho, kdo ji považuje za krasavici.
Ukázalo se, že je velkou slávou, protože stíhá i přivydělávat. Ale to vůbec není nutné. Jen pokud sama chce.
Ukázalo se, že není tím neužitečným nic, čím se roky považovala. A to jen proto, že je milována, chválena a ceněna. A ne pořád popichována.
…Poslouchala jsem a žasla. A pak pro ni přijel její nový muž. Všechno jsem pochopila. Víte, díval se na ni tak, že se opravdu rozkvetla. Není možné nerozkvést. Mluvil s ní a pečoval o ni tak, že nebylo možné nestát se tou nejkrásnější ženou na světě.
Přivezl s sebou i její tři děti. Viděla jsem je jen letmo. Ale i letmo jsem si všimla, že je ta nejlepší matka. Tak se chovaly.
A to všechno proto, že vedle ní se objevil někdo, kdo jí pomohl uvěřit, že to tak je. Z ošklivého káčátka udělal něžnou labuť… Je tak důležité mít poblíž někoho, kdo ti pomůže stát se tím labutím. Protože labuti je třeba dát čas, sílu a lásku, aby rozepnula křídla.
Ne, nechci nic konkrétního říkat. Nechci nikoho vinit. V životě se stává leccos. Ale takový je příběh. A zajímalo by mě, co si teď myslí první manžel.
