„Václave, udělej mi kafe, a pořádně silný, jo? Ať se nakopnu.“
Václavův hlas, trochu chraplavý ze spánku, se ozve z ložnice a rozlije se po malé kuchyni jako teplý, voňavý med. Libuše se usmívá. Ten první týden jejich společného života po svatbě je jako dokonalý reklamní spot: líná probouzení, pomalé snídaně, lehké polibky u dveří, když odchází do práce. Nasype do džezvy o dvě lžičky víc voňavé tmavé kávy než obvykle. Všechno pro něj. Celý ten svět, který teď voní čerstvě uvařenou kávou a jejím parfémem, je jejich společný. Dlaň jí sklouzne po hladké desce nové kuchyňské linky a uvnitř se všechno chvěje tichým, skoro dětským štěstím. Už má naplánovanou sobotu: dopoledne se budou válet v posteli s notebookem a blbým seriálem, potom uvaří něco složitého a dobrého, večer otevřou láhev vína, kterou jim k svatbě darovali. Jenom být spolu. Nasávat jeden druhého.
Václav vejde do kuchyně, už oblečený v džínách a tričku. Obejme ji zezadu a zaboří nos do jejích vlasů. Voní svěžestí sprchového gelu a sebevědomím.
„Připrav se,“ řekne a lehce ji políbí na spánek. „Jedeme k mámě, musíme jí pomoct přestěhovat nábytek. Dělá si přestavbu a sama to nezvládne.“
Slova dopadnou do ranní idyly jako kamínky do klidné vody a nechají za sebou kruhy nechápavosti. Libuše se pomalu otočí v kruhu jeho paží. Podívá se mu do tváře — pořád stejné, důvěrné, milované, s malým mateřským znaménkem u koutku úst. Ale v jeho tónu je něco, co ji zarazí. Tón je všední a naprosto samozřejmý.
„Václave, prosím tě, ne dnes,“ řekne co nejjemněji, aby to nevyznělo jako odmítnutí, spíš jako návrh. „Za ten týden jsem unavená. Myslela jsem, že budeme doma a odpočineme si. Můžeme jet zítra nebo o víkendu?“
Ztuhne. Jeho ruce, které jí ležely na pase, se nerozepnou, ale ztratí teplo. Těžknou, jenom ji drží. Úsměv z jeho tváře zmizí tak rychle, jako by ho někdo smazal gumou. Na jeho místě se neobjeví nic — ani zlost, ani uraženost. Jen prázdno. Dívá se na ni a Libuše ten pohled vidí poprvé. Demokratický, chápavý, vždycky otevřený kompromisům ženich, který ji celý rok bral do kina a nosil jí květiny, je pryč. Místo něj stojí cizí člověk s ledovýma očima.
Pomalu, s jakousi dravčí elegancí, se odtáhne a udělá krok zpět, jako by si ji měřil z nového úhlu. Pak se k ní přisune. Ruka se zvedne a prsty, které před chvílí hladily její vlasy, se jí zařezávají do brady. Stisknou se mírně, ale panovačně, ponižujícím způsobem, a donutí ji zvednout hlavu a dívat se mu přímo do obličeje.
„Co jsi to řekla?“
Nekřičí. Syčí. Zvuk jde odněkud z hloubi jeho hrudi, hluboký a vibrující jako zavrčení probuzené šelmy. Libuše mlčí, paralyzovaná ne tou dlaní na bradě, ale tou obludnou, náhlou proměnou. Vidí, jak se v jeho ledových zornicích zrcadlí její vlastní vyděšená tvář. A pak jí přímo do očí, bez mrknutí, řekne slova, která rozdělí její život na před a po.
„Budeš líbat nohy mé matky! Rozumíš? Pro tebe je teď paní, vládkyně a tvoje osobní bohyně! A jestli budeš drzá, pošlu tě bydlet do nemocnice!“
Pustí její bradu stejně prudce, jako se jí chytil. Na kůži zůstanou rudé mapy od prstů. V tváři mu rozkvete zlomyslný, vítězoslavný úšklebek. Vidí její šok, zkamenělou tvář, a dělá mu to viditelně dobře. Vyhrál. Určil pravidla. A ona, Libuše, stojí uprostřed své nové kuchyně, která voní kávou, a s naprostou, ohlušující jasností chápe, že její šťastný rodinný život právě skončil, dřív než vůbec začal.
Ticho, které nastane po jeho slovech, není prázdné. Je husté a těžké jako vakuum, které z kuchyně vysálo nejen zvuk, ale i vzduch. Libuše se na něj dívá, na ten zlý, vítězící škleb, a cítí, jak se v ní něco trhá a s rachotem padá do propasti. Není to strach. Strach je tentam. Teď je tu něco jiného. Chladné, jasné, skoro matematické poznání. Hra, kterou hrála a naivně si myslela, že zná pravidla, skončila. Začala nová a pravidla si určuje on.
Nadechne se, drobně, skoro neznatelně. Místo krve jí žilami teče led. Sklopí oči, podívá se na vystydlou džezvu s kávou, která měla patřit šťastnému rodinnému ránu. Vezme ji, dojde k dřezu a přesným, vyváženým pohybem vylije tmavou aromatickou tekutinu do odpadu. Ani kapka nepadne vedle.
„Dobře,“ řekne. Její hlas je rovný, bez jediné chvějící se noty. Jen hlas, který konstatuje fakt. „Hned se sbalím.“
Václav, který čekal slzy, křik, prosby, cokoli, co by potvrdilo jeho naprosté a bezpodmínečné vítězství, znejistí. Tahle klidná, věcná pokora mu vezme vítr z plachet. Jeho vítězný úšklebek začne vypadat nejistě, skoro hloupě vedle jejího ledového sebeovládání. Mlčky sleduje, jak se otočí a odejde z kuchyně. Žádný spěch, žádný vztek, žádná urážka. Pohybuje se jako mechanismus, který dostal nový program a teď ho plní s dokonalou přesností.
V ložnici otevře skříň. Její ruka bez váhání přeskočí milovanou útulnou mikinu a sáhne po přísné tmavě modré halence a klasických kalhotách. To není oblečení na pomoc s přestavováním. To je uniforma. Zbroj. Obléká se rychle, bez jediného zbytečného gesta, a její odraz v zrcadle je odrazem cizí, soustředěné a nebezpečné ženy. Když si češe vlasy, zachytí pohledem svatební fotografii na komodě. Dva šťastní, usměvaví lidé. Dívá se na ně vteřinu, dvě, a pak se prostě odvrátí. To je fotografie z jiného života, z jiného světa. Už s ní nemá nic společného.
Když se vrátí do předsíně, obutá, s kabelkou přes rameno, Václav tam pořád stojí, opřený o futra. Snaží se vrátit si do tváře panovačný výraz, ale v jeho pohledu je zmatení.
„Tak rychle?“ zeptá se a snaží se, aby to znělo posměšně.
„Ano. Jedeme?“
Odpověď je stejně neutrální jako hlas záznamníku. Připravila ho o emoce, na kterých by mohl parazitovat. Připravila ho o možnost užít si její ponížení. Celá cesta do domu jeho matky probíhá v tom hustém, lepkavém tichu. Není to příjemné ticho, ve kterém se slova nehledají. Je to válka. Bezhlasá, a proto ještě krutější. Václav svírá volant, klouby mu bělají. Několikrát otevře pusu, jako by chtěl něco říct, hodit po ní další urážku, ale když narazí na její neprostupný profil, neodváží se. Nedívá se z okna na míjející domy. Dívá se přímo před sebe. Ale její mozek pracuje zběsilou rychlostí. Nepláče nad zříceným světem. Studuje nepřítele. Vybaví si každé jeho slovo, každé gesto, každou intonaci. Analyzuje, rozkládá na součástky, staví logické řetězce. Milující Václav byla iluze. Skutečný je tenhle — chladný, krutý manipulátor. A aby vedle něj přežila, musí pochopit, jak funguje. Už není jeho žena. Stala se entomoložkou, která s chladnou zvědavostí pitvá odporný, ale nesmírně zajímavý hmyz.
Když auto zastaví u známého šedého paneláku, vydechne téměř neslyšně. První fáze je za ní. Vydržela. Teď ji čeká doupě té, které bylo přikázáno říkat bohyně. A Libuše ví: zkouška teprve začíná.
Dveře otevře ona. Vlasta Králová. Nevysoká, upravená žena s dokonale nalakovanou, tvrdou kštící a příliš výraznou rtěnkou. Byt za jejími zády nevoní domovem, ale sterilou: ostrá směs leštidla na nábytek, osvěžovače vzduchu s vůní „alpské svěžesti“ a něčeho, co připomíná kafr. Není to domov, ale muzeum, kde každý exponát — od porcelánové pastýřky na komodě po dokonale srovnaný stoh časopisů na stole — zná své místo.
„Libuško, zlato moje! Vždyť já jsem vás už ani nečekala!“ Její hlas je sladký jako přezrálá broskev, ale oči, malé a všímavé, se nesmějí. Skenují, hodnotí, váží. Přitáhne si Libuši k polibku na tvář a Libuše cítí, jak jí kůži škrábne škrobený límec tchýniny blůzy.
Václav vejde dovnitř jako pán, hodí bundu na taburet. Všechno jeho ranní zlo je pryč a nechalo po sobě masku slušného syna. Je na svém území, pod ochranou své „bohyně“.
„Tak mami, co je v práci? Ukaž, co se stěhuje.“
Přestavba je fraška. Nejde o to uvolnit místo nebo udělat pokoj pohodlnější. Jde o demonstraci moci. Prvním objektem je těžký lakovaný příborník ze socialistické éry, plný křišťálu, který se zdá být nedotčený od doby svého nákupu.
„Tady, děti, chci ho tady, k téhle zdi,“ ukáže Vlasta na opačný konec místnosti. „Václave, ty z jedné strany, a Libuška pomůže z druhé. Je to silná holka, zvládne to.“
To není prosba. To je rozkaz, zabalený do přeslazené zdvořilosti. Libuše mlčky přistoupí k příborníku. Jeho tmavá, vyleštěná plocha odráží její tvář jako křivé zrcadlo. Chytne se vyřezávané hrany. Václav se postaví naproti a ona na sobě cítí jeho těžký, zkoumavý pohled. Čeká. Čeká, že řekne, že je to moc těžké, že začne odporovat. Ale ona mlčí.
Monstrózní skříň se dá do pohybu. Nohy skřípají po parketách. Libuše zatne všechny svaly, prsty se jí zaryjí do dřeva. Posunuje ji, aniž by vydala hlas, dech má rovnoměrný a tvář úplně klidnou. Pomalu ji táhnou celou místností.
„Stůj!“ přikáže Vlasta, když je příborník centimetr od stěny. Přimhouří oči a nakloní hlavu jako malíř, který hodnotí tah štětcem. „Ne… Víte co? Není to ono. Vraťte to zpátky. Jen o deset centimetrů doleva od místa, kde stál.“
Václav vydá zvuk podobný zasmání. Podívá se na Libuši s triumfem. Tady to je. Bezvýznamná, ponižující práce. Ale tvář Libuše se ani nezachvěje. Jen kývne a znovu chytne studené lakované dřevo. Táhnou příborník zpátky. Pak ho na povel posunou znovu. A znovu. Vlasta si ten proces užívá. Je režisérkou toho malého divadla absurdity a hlavní role — role poslušné vykonavatelky — je přidělena Libuši.
„Libuško, zlato, utři tady pod nohama prach, jo?“ řekne, když příborník počtvrté zamrzne uprostřed pokoje. „Já mezitím postavím čaj.“
To je další akt. Ponížení. Libuše se na ni podívá, pak na Václava. Stojí opřený o zeď, ruce založené na hrudi, a pozoruje. V jeho očích se koupe čisté, ničím nekalé potěšení. Libuše mlčky dojde k Vlastě, vezme z jejích rukou vlhký hadr. A klekne si na staré, vrzající parkety. Necítí žádnou bolest v kolenou, žádné ponížení. Cítí, jak uvnitř tuhne ocel. Metodicky, centimetr po centimetru, vytírá podlahu tam, kde před chvílí stála skříň, a cítí na sobě dva páry očí. Čekají, až se zlomí. Až jí z očí vytrysknou slzy křivdy. Ale slzy nejsou.
Dokončí, zvedne se, odnese hadr do kuchyně. Když se vrátí, Vlasta se na ni dívá už bez úsměvu. V jejím pohledu je chladná, ničím neskrývaná zloba. Nedostala, co chtěla. Představení se nepovedlo. Herečka nepředvedla kýžené emoce.
„Poslouchej, holka,“ hlas tchyně ztratí veškerou sladkost, stane se tvrdým a vrzajícím jako nenamazané panty. „Vidíš ty dvě parkety? Trochu čouhají. Vadí mi to. Najdi kladivo a zatluč je na místo. Okamžitě.“
Ta věta, hozená s chladným pohrdáním, je posledním chybějícím dílkem skládačky. Teď je obraz kompletní. Ne přestavba, ne úklid. Tohle je rituál zasvěcení do otroctví. Libuše zvedne oči. V pohledu Vlasty už není žádná sladkost ani zloba. Je v něm jen prázdná, ledová jistota vlastní moci. Dívá se na Libuši tak, jako se díváme na věc, na neživý předmět, který má plnit svou funkci.
Libuše kývne. Jedno krátké, stěží znatelné kývnutí.
„Kde ho máš?“ Její hlas je stejně rovný a bezbarvý.
„V komoře, v krabici s nářadím,“ odpoví Václav od zdi. Už se těší na podívanou: jeho mladá, krásná žena na kolenou, s kladivem v ruce, zatlouká parkety v bytě jeho matky. Dokonalá tečka za dnešním dnem. Definitivní potvrzení jeho moci.
Libuše se otočí a jde do předsíně. Komora je maličká, nacpaná starými věcmi, které páchnou naftalínem a prachem. Bez problémů najde červenou plechovou krabici. Otevře ji. Nářadí je pomíchané: rezavé kleště, šroubováky s popraskanými plastovými rukojeťmi, klubka izolepy. A kladivo. Staré, socialistické, s těžkou ocelovou hlavou a dřevěnou rukojetí vyleštěnou časem. Vezme ho. Je těžké, opravdové, jeho váha jí příjemně padne do dlaně. Sevře rukojeť a cítí každý škrábanec na dřevě. Je to pocit něčeho skutečného ve světě přeslazených lží a zastřené krutosti.
Vrátí se do pokoje. Václav se samolibě usměje, když ji vidí s kladivem. Vlasta stojí v pozici soudce, ruce založené na prsou. Čekají, že si klekne. Libuše udělá pár kroků vpřed, podpatky jí důrazně ťukají do parket. Zastaví se uprostřed místnosti, podívá se na ty dvě čouhající prkna. Pak pomalu, velmi pomalu, zvedne hlavu.
Její pohled sklouzne kolem Václava, kolem jeho matky. Zastaví se na protější stěně. Na svatyni. Na oltáři toho domu. Tam, pod sklem, v dokonale rovných řadách, visí relikvie Vlasty. Její život, její pýcha, její božská podstata. Čestná uznání z nějakého továrního výročí, diplom z průmyslovky se zlatým reliéfním tiskem, průkaz „Zasloužilého pracovníka“, pár vybledlých fotografií, na kterých mladá, vážná Vlasta tiskne ruku místnímu stranickému funkcionáři. Vše je zasazeno do stejných tmavých rámů a tvoří kompozici, na kterou Václav od dětství hledí s posvátnou úctou. Je to ikonostas jeho matky.
„Co to děláš?“ hlas Václava už nezní tak sebejistě. Vidí, kam se dívá.
Libuše neodpoví. Udělá další tři kroky, které ji dělí od stěny. Přistoupí úplně blízko k tomu pomníku ješitnosti. Pak se stejným klidným, odtažitým výrazem zvedne kladivo. Není to prudký, zlostný pohyb. Je to plynulé, vyvážené, skoro elegantní gesto.
A udeří.
První letí diplom. Zvuk rozbitého skla je v té napjaté atmosféře ohlušující. Ale ona se nezastaví. Druhý úder dopadne na čestné uznání. Dřevěný rám praskne, sklo se sype na podlahu v drobných jiskřivých střepech. Třetí úder. Čtvrtý. Neničí všechno bezhlavě. Postupuje metodicky, jako chirurg. Úder za úderem likviduje každý exponát, každý symbol velikosti Vlasty. Nerozbíjí jen sklo a dřevo. Rozbíjí mýtus. Znesvěcuje jejich svatyni přímo před jejich očima.
„Přestaň!“ zaječí Vlasta, tvář zkřivenou hrůzou a nevěřícností.
Václav se k ní trhne, ale v půli cesty ztuhne, jako by do něj udeřil blesk. Dívá se na střepy, na roztrhaný karton, na zohavené fotografie. Dívá se, jak se jeho svět, jeho souřadnicový systém, kde je matka bohyní, hroutí pod údery kladiva v rukou jeho ženy. Je ochromený rouháním toho, co se děje.
Když je poslední rám rozbitý, Libuše spustí ruku. Podívá se na dílo svých rukou — na ubohou hromadu suti u paty zdi. Pak rozepne prsty a těžké kladivo padá s tupým žuchnutím na parkety. Otočí se.
Stojí a dívají se na ni. V jejich tvářích není zlost. Je tam něco horšího. Naprosté, totální, ohlušující nepochopení. Jako by před nimi nestála lidská bytost, ale neznámý živel, který právě smetl z povrchu zemského jejich město. Libuše se podívá Václavovi do očí a pak přenese pohled na jeho matku. Její mise je splněna. Nejenže odmítla líbat nohy. Kladivem rozbila samotný piedestal, na kterém stála jejich „bohyně“.
