— Květo, udělej mi kávu pořádně silnou, jo? Ať se z toho fakt probudím.
Marekův hlas, trochu chraplavý ze spánku, se nese z ložnice a rozlévá se po malé kuchyni jako teplý sametový med. Květa se usmívá. Ten první týden jejich společného života po svatbě je jako dokonalý reklamní spot: líná probouzení, pomalé snídaně, lehké polibky ve dveřích, když odchází do práce. Sype do džezvy o dvě lžičky víc voňavého tmavého prášku než obvykle. Všechno pro něj. Celý ten svět, který voní čerstvě uvařenou kávou a jejím parfémem, je teď jejich společný. Její dlaň klouže po hladké desce nové kuchyňské linky a uvnitř se jí chvěje tiché, skoro dětské štěstí. Sobotu má už naplánovanou: dopoledne se budou válet v posteli s notebookem a blbým seriálem, potom uvaří něco složitého a dobrého a večer otevřou svatební láhev vína. Jen být spolu. Vstřebávat jeden druhého.
Marek vchází do kuchyně, už oblečený do džínů a trička. Objímá ji zezadu a zabořuje nos do jejích vlasů. Voní svěžestí sprchového gelu a sebejistotou.
— Připrav se, — říká a líbá ji na spánek. — Jedeme k mámě, musíme jí pomoct přesunout nábytek. Chce nové rozestavění, sama to nezvládne.
Slova dopadají do ranní idyly jako kamínky do klidné hladiny a nechávají za sebou kroužky nechápavosti. Květa se v jeho náruči pomalu otáčí. Dívá se na jeho tvář — pořád stejnou, důvěrně známou, milovanou, s malým mateřským znaménkem u koutku úst. Ale v jeho tónu je něco, nějaká všední samozřejmost, co ji nutí zpozornět.
— Marku, nemůžeme jet dnes? — snaží se, aby její hlas zněl co nejměkčeji, ne jako odmítnutí, ale jako návrh. — Celý týden jsem tak unavená, myslela jsem, že budeme doma a odpočineme si. Třeba zítra nebo o víkendu?
Marek tuhne. Jeho ruce, které leží na jejím pase, se nerozevírají, ale jejich teplo mizí. Jsou jen těžké, přidržující. Úsměv z jeho tváře stírá někdo neviditelnou gumou. Místo něj se neobjevuje nic — ani mrzutost, ani ublíženost. Jen prázdno. Dívá se na ni a Květa ten pohled vidí poprvé. Demokratický, chápavý, vždycky ochotný ke kompromisu snoubenec, který ji celý rok bere do kina a nosí jí květiny, je pryč. Před ní stojí úplně cizí muž s chladnýma, bezbarvýma očima.
Pomalu, s dravou grácií se odtahuje, dělá krok vzad, jako by si ji prohlížel z nového úhlu. A pak k ní zase přistupuje. Ruka, která ještě před okamžikem hladí její vlasy, se zvedá a prsty jí svírají bradu. Nesvírají silně, ale panovačně, ponižujícně; nutí ji zvednout hlavu a dívat se mu přímo do obličeje.
— Cos to řekla?
Nekřičí. Syčí. Zvuk jde odněkud z hloubi jeho hrudi, hluboký a vibrující, jako zavrčení šelmy, kterou právě probouzí. Květa mlčí, ochromená ne tolik tím sevřením jako tou příšernou, náhlou proměnou. Vidí, jak se v jeho ledových zornicích zrcadlí její vlastní vyděšená tvář. A pak, aniž by mrkl, jí přímo do očí říká slova, která rozdělují její život na předtím a potom.
— Budeš mé matce líbat nohy! Rozumíš? Pro tebe je teď paní, vládkyně a tvoje osobní bohyně! A kdybys byla tvrdohlavá, pošlu tě bydlet do nemocnice!
Pouští její bradu tak prudce, až se jí hlava zaklání. Na kůži zůstávají červené otisky prstů. Na jeho tváři kvete zlomyslný, vítězoslavný úšklebek. Vidí její šok, zkamenělou tvář, a dělá mu to viditelnou radost. Vyhrává. Určuje pravidla. A ona, Květa, stojí uprostřed své nové kuchyně vonící kávou a s naprostou, ohlušující jasností si uvědomuje, že její šťastný manželský život právě končí, dřív než vůbec začíná.
Ticho, které po jeho slovech nastává, není prázdné. Je husté a těžké jako vakuum, které z kuchyně vysává nejen zvuk, ale i samotný vzduch. Květa se na něj dívá, na ten zlý, vítězoslavný úšklebek, a cítí, jak se v ní něco utrhává a s rachotem padá do propasti. To už není strach. Strach zůstává předtím, ve chvíli, kdy se jí prsty svírají na bradě. Teď je tu něco jiného. Chladné, jasné, skoro matematické poznání. Hra, kterou hraje a naivně si myslí, že zná pravidla, končí. Začíná nová — a pravidla v ní určuje on.
Nadechuje se tak tiše, že to není skoro vidět. Místo krve jí žilami teče led. Sklopí oči k vychladlé džezvě s kávou, která je určená pro šťastné rodinné ráno. Pak ji bere, jde k dřezu a přesným, vyváženým pohybem vylévá tmavou aromatickou tekutinu do odpadu. Ani jediná kapka nepřetéká přes okraj.
— Dobře, — říká. Hlas má rovný, bez jediné chvějící se noty. Jen hlas, který konstatuje fakt. — Hned se sbalím.
Marek, který čeká slzy, křik, prosby — cokoliv, co by potvrdilo jeho úplné a bezpodmínečné vítězství —, je zmatený. Tahle klidná, věcná poslušnost mu bere půdu pod nohama. Jeho triumfální úšklebek začíná působit nejistě, až trochu hloupě vedle jejího ledového klidu. Mlčky sleduje, jak se otáčí a odchází z kuchyně. Žádný spěch, žádný vztek, žádná ublíženost. Pohybuje se jako mechanismus, který právě dostává nový program a teď ho provádí s dokonalou přesností.
V ložnici otevírá skříň. Její ruka bez váhání přeskakuje oblíbenou útulnou mikinu a sahá po přísné tmavomodré halence a klasických kalhotách. To není oblečení na pomoc s přemisťováním nábytku. To je uniforma. Zbroj. Obléká se rychle, bez jediného zbytečného gesta; její odraz v zrcadle je odrazem neznámé, soustředěné a velmi nebezpečné ženy. Když si češe vlasy, její pohled se zastavuje na svatební fotografii na komodě. Dva šťastní, usměvaví lidé. Dívá se na ně vteřinu, dvě, a pak se prostě otáčí. To je fotka z jiného života, z jiného světa. Už s ním nemá nic společného.
Když se vrací do předsíně, obutá, s kabelkou přes rameno, Marek pořád stojí ve dveřích. Snaží se vrátit si do tváře panovačný výraz, ale v očích má zmatenost.
— Už jsi hotová? — ptá se a snaží se, aby to znělo jako posměšek.
— Ano. Jedeme?
Její odpověď je stejně neutrální jako záznamník. Připravuje ho o emoce, na kterých by mohl parazitovat. Připravuje ho o možnost užít si její ponížení. Celá cesta k domu jeho matky probíhá v hustém, lepkavém tichu. Není to útulné ticho, kdy slova nejsou potřeba. Je to válka. Bezhlasá, a proto ještě krutější. Marek svírá volant, klouby na rukou mu bělejí. Několikrát otevírá pusu, aby něco řekl, hodil další urážku, ale když se dívá na její neproniknutelný profil, nikdy to neudělá. Nedívá se z okna na míjející domy. Dívá se přímo před sebe. Ale její mozek pracuje zběsilým tempem. Neoplakává zřícený svět. Studuje nepřítele. Vyvolává si každé jeho slovo, každé gesto, každou intonaci. Analyzuje, třídí, skládá logické řetězce. Milující Marek je iluze. Skutečný je tenhle — chladný, krutý manipulátor. A aby přežila vedle něj, musí pochopit, jak funguje. Už není jeho žena. Stává se entomoložkou, která s chladnou zvědavostí pitvá odporný, ale velmi zajímavý hmyz.
Když auto zastavuje před známým šedým panelákem, skoro neslyšně vydechuje. První etapa je za ní. Drží se. Teď na ni čeká doupě té, které dostala příkaz říkat své bohyni. A Květa ví: zkouška teprve začíná.
Dveře otevírá ona. Libuše. Ne příliš vysoká, upjatá žena s dokonale uloženými, lakem ztvrdlými vlasy a příliš výraznou rtěnkou na svůj věk. Byt za jejími zády nevoní útulnem, ale sterilitou: štiplavá směs politury na nábytek, osvěžovače vzduchu s vůní alpské svěžesti a něčeho, co matně připomíná kafr. Není to domov, ale muzeum, kde každý exponát — od porcelánové pastýřky na příborníku až po dokonale rovný komínek časopisů na stolku — zná své místo.
— Květičko, sluníčko moje! Já už jsem se na vás těšila! — její hlas je sladký jako přezrálá broskev, ale oči, malé a pozorné, se nesmějí. Skenují, hodnotí, váží. Přitiskává Květu k sobě pro polibek na tvář a ta cítí, jak jí kůži škrábe naškrobený límec halenky tchyně.
Marek prochází dovnitř jako pán, odhazuje bundu na otoman. Všechno jeho ranní naštvání mizí a nahrazuje ho maska oddaného syna. Je na svém území, pod ochranou své „bohyně“.
— Mami, tak co, co se stěhuje? Ukaž.
Přemisťování se ukazuje jako fraška. Nejde o to udělat místo nebo zútulnit pokoj. Jde o demonstraci moci. Prvním objektem se stává těžký lakovaný příborník ze socialistických časů, obsypaný křišťálovými skleničkami, které zřejmě nikdo nikdy nepoužívá.
— Tak, dětičky, chci ho támhle k té stěně, — ukazuje Libuše na opačný konec pokoje. — Marku, ty z jedné strany, Květička pomůže z druhé. Naše Květička je šikovná, zvládne to.
Není to prosba. Je to rozkaz zabalený do přeslazené zdvořilosti. Květa mlčky jde k příborníku. Jeho tmavá vyleštěná plocha odráží její tvář jako křivé zrcadlo. Chytá se vyřezávaného okraje. Marek se staví naproti a ona cítí na sobě jeho těžký, zkoumavý pohled. Čeká. Čeká, že řekne, že je to moc těžké, že začne odporovat. Ale ona mlčí.
Společně přesunují monstrózní skříň z místa. Ozývá se skřípání nožiček o parkety. Květa napíná všechny svaly, prsty se jí zarývají do dřeva. Posouvá ji bez hlesu, dech má rovný, tvář naprosto klidnou. Pomalu ji protahují celým pokojem.
— Stop! — velí Libuše, když je příborník centimetr od stěny. Přimhuřuje oči a naklání hlavu na stranu, jako malíř, který hodnotí tah štětcem. — Ne… Víte co, něco mi tam nesedí. Nehodí se to. Vraťme ho zpátky. Jenom o deset centimetrů vlevo od místa, kde stál.
Marek vydává zvuk, který připomíná smích. Dívá se na Květu s triumfem. Tady to je. Bezmyslná, ponižující práce. Ale Květa zůstává klidná. Jen kývá a znovu se chytá studeného, lakovaného dřeva. Táhnou příborník zpátky. Pak ho na povel posunují znovu. A ještě jednou. Libuše si ten proces užívá. Je režisérkou toho malého divadla absurdity, a hlavní role — role poslušné vykonavatelky — je přidělená Květě.
— Květičko, sluníčko, utři mi tady pod nožičkami ten prach, — říká, když se příborník počtvrté zastavuje uprostřed pokoje. — Já mezitím postavím čaj.
To je další akt. Ponížení. Květa se na ni dívá, pak na Marka. Stojí opřený o zeď se založenýma rukama a sleduje ji. V očích se mu cupitá čistá, ničím nekalená radost. Květa mlčky jde k Libuši, bere z její ruky vlhký hadr. A kleká si na starý vrzající parket. Necítí žádnou bolest v kolenou, žádné ponížení. Cítí, jak v ní tuhne ocel. Metodicky, centimetr po centimetru, utírá podlahu tam, kde právě stál příborník, a cítí na sobě dva páry očí. Čekají na okamžik, kdy se láme, kdy jí z očí tečou slzy ublíženosti. Ale žádné slzy nejsou.
Dokončuje to, vstává, odnáší hadr do kuchyně. Když se vrací, Libuše se na ni dívá už bez náznaku úsměvu. V jejím pohledu je chladná, nepřikrytá zloba. Nedostává, co chce. Představení selhává. Herečka nepředvádí očekávané city.
— Poslouchej mě, holka, — hlas tchyně ztrácí všechnu sladkost, je tvrdý a skřípavý jako nenamazané panty. — Tyhle dvě parketové desky. Vidíš, trochu čouhají. Vadí mi to. Najdi kladivo a zatluč je na místo. Hned teď.
Ta věta, hozená s chladným opovržením, je posledním chybějícím dílkem. Teď je obraz celý. Ne přemisťování, ne úklid. Tohle je iniciační rituál do otroctví. Květa zvedá oči. V pohledu Libuše už není žádná sladkost, žádná zloba. Je tam jen prázdná, studená jistota vlastní moci. Dívá se na Květu tak, jak se dívá na věc, na neživý předmět, který má plnit svou funkci.
Květa kývá. Jedno krátké, stěží postřehnutelné kývnutí.
— Kde ho máš? — její hlas zní stejně ploše a bezbarvě.
— V komoře, v krabici s nářadím, — hází Marek, aniž se odlepuje od zdi. Už teď si vychutnává představu: jeho mladá, hezká žena na kolenou s kladivem v ruce, jak zatlouká parkety v bytě jeho matky. To by byla dokonalá tečka za dnešním dnem. Konečné potvrzení jeho moci.
Květa se otáčí a jde do předsíně. Komora je maličká, narvaná starými věcmi, které páchnou naftalínem a prachem. Bez problémů nachází červenou plechovou krabici. Otevírá ji. Nářadí leží smíchané: rezavé štípací kleště, šroubováky s popraskanými plastovými rukojeťmi, role izolační pásky. A kladivo. Staré, socialistické, s těžkou hlavou a dřevěnou rukojetí vyhlazenou časem. Bere ho. Je těžké, skutečné, jeho váha jí příjemně uléhá do dlaně. Svírá rukojeť a cítí každou škrábanci na dřevě. Tohle je pocit něčeho reálného ve světě přeslazených lží a zahalené krutosti.
Vrací se do pokoje. Marek se samolibě usmívá, když ji vidí s kladivem. Libuše stojí v póze soudkyně se založenýma rukama. Čekají, až si klekne. Květa dělá pár kroků vpřed a podpatky jí zřetelně odtikávají po parketách. Zastavuje se uprostřed pokoje a dívá se na dvě čouhající prkna. Pak pomalu, velmi pomalu zvedá hlavu.
Její pohled přechází přes Marka, přes jeho matku. Zastavuje se na protější stěně. Na svatostánku. Na oltáři tohoto domu. Tam, pod sklem, ve spořádaných řadách visí ostatky Libuše. Její život, její pýcha, její božská podstata. Čestné uznání z nějakého výročí podniku, diplom z průmyslovky se zlatým reliéfem, průkaz „Vzorný pracovník“, několik vybledlých fotografií, na kterých si mladá vážná žena potřásá rukou s místním stranickým funkcionářem. Všechno je to vsazené do stejných tmavých rámů a tvoří kompozici, na kterou se Marek odmala dívá s posvátnou úctou. Tohle je ikonostas jeho matky.
— Co to děláš? — hlas Marka už nezní tak sebejistě. Vidí, kam se dívá.
Květa neodpovídá. Dělá ještě tři kroky, které ji dělí od stěny. Přistupuje těsně k tomu pomníku ješitnosti. Pak se stejným klidným, odtažitým výrazem zvedá kladivo. Není to prudký, zlostný pohyb. Je to plynulé, přesné, skoro elegantní gesto.
A teď přichází rána.
První letí diplom. Zvuk rozbíjeného skla je v té napjaté atmosféře ohlušující. Ale nepřestává. Druhý úder dopadá na uznání. Dřevěný rám praská, sklo se sype na podlahu v drobných třpytivých střepech. Třetí rána. Čtvrtá. Neničí vše bez ladu a skladu. Pracuje metodicky, jako chirurg. Ránu za ránou ničí každý exponát, každý symbol Libušiny velikosti. Nerozbíjí jen sklo a dřevo. Rozbíjí mýtus. Znesvěcuje jejich svatostánek přímo před jejich očima.
— Přestaň! — ječí Libuše s tváří zkřivenou hrůzou a nevírou.
Marek se k ní sice zhrozene vrhá, ale v půli cesty tuhne, jako by ho zasáhl elektrický proud. Dívá se na střepy, na roztrhaný karton, na znetvořené fotografie. Dívá se, jak se jeho svět, jeho souřadnicový systém, kde je matka bohyní, hroutí pod údery kladiva v rukou jeho ženy. Je ochromený svatokrádeží toho, co se děje.
Když je poslední rám rozbitý, Květa sklání ruku. Dívá se na své dílo — na ubohou hromadu smetí na úpatí zdi. Pak povoluje prsty a těžké kladivo s tupým žuchnutím dopadá na parkety. Otáčí se.
Stojí tam a dívají se na ni. V jejich tvářích není vztek. Je tam něco horšího. Naprosté, totální, ohromené nepochopení. Jako by před nimi nestála lidská bytost, ale neznámá živelní síla, která právě smetá z povrchu zemského jejich město. Květa se dívá do Markových očí, pak přenáší pohled na jeho matku. Její mise je splněna. Nejenže odmítá líbat nohy. Kladivem rozbíjí samotný podstavec, na kterém jejich „bohyně“ stojí.
