Tak poslouchej. Štěpána našli ráno a pes vyl už od včerejška. Růžena to slyšela přes dva ploty, ale nevyšla, protože Hrom vyl často a ona kvůli tomu už dávno přestala vstávat. Ten zvuk byl nízký, táhlý, bez přestávky, a k půlnoci už byl součástí noci, jako vítr nebo šumění vody v trubkách.
Obvodní policista přijel v poledne, zapečetil dům a odjel. Papíry sepisoval na kapotě, kouřil a pokukoval po psovi, ale přiblížit se nechtěl. Řekl Růženě přes plot, že tělo odvezli do okresního města a že se musí sehnat příbuzní. Pak zabouchl dveře auta a odjel po blátivé cestě, za sebou v blátě dvě hluboké koleje. Ale pes zůstal. Seděl u boudy, s čenichem vztyčeným k nebi, a vycházel z něj rovnoměrný, hluboký zvuk, jako z trubky, kterou zapomněli zavřít. To nebyl štěkot ani kňučení. Vytí. Takové, z kterého bolí pod žebry, když ho dlouho posloucháš.
Růžena stála u své branky a dívala se přes silnici na Štěpánův dvůr. Bláto po nočním dešti se lesklo v kolejích a od země se zvedal těžký, vlhký pach, jako od čerstvě zkypřeného záhonu.
Plot se nakláněl, tři latě ležely v kopřivách, ale vrátka se dala zavřít drátem, a ten drát byl stočený úhledně, na čtyři otáčky. Stařec plot nespravoval, ale vrátka zavíral každý večer. Růžena to věděla, protože z kuchyňského okna viděla, jak v šeru vyjde a kroutí drát suchými prsty. Přešla silnici, odmotala drát a vešla na dvůr. Páchlo mokrou zeminou, psem a něčím kyselým, odstátou vodou ze sudu u kůlny.
Hrom přestal výt a otočil hlavu. Rezavý, s černým sedlem podél hřbetu, velký, vypadal jako ovčák, do kterého někdo přimíchal obyčejného dvorského psa. Na čumáku měl šediny a oči žluté, kalné, jaké mívají staří psi, co viděli víc, než je zdrávo.
Řetěz vedl od sloupku k obojku. Tlustý, s velkými články, pět metrů. Růžena ten řetěz znala sedm let. Každé léto viděla z okna, jak Hrom chodí po oblouku a prošlapává v zemi rýhu. Ta rýha za léta zesílila, byla až po kotníky a stála v ní dešťová voda. V zimě řetěz pokrývala námraza a články na větru do sebe ťukaly. Ale teď si Růžena všimla něčeho, co dřív neviděla: tam, kde se řetěz napínal nejvíc, byly články vybroušené do lesku. Kov vypadal vyleštěný jako klika, které se člověk chytá každý den. Pes táhl vždycky na jednu stranu. Nepobíhal, netrhal se do kruhu. Pořád na jednu.
U sloupku stála miska. Hliníková, dotlučená, se zbytky kaše. Kaše zaschla. Zrnka pohanky se přilepila na stěny a na povrchu byl ztuhlý mastný škraloup. Vedle stála miska s vodou a v ní plaval list.
Štěpán psa nakrmil ráno v ten den, kdy umřel. Nebo večer předtím. Růžena se na misku podívala a upravila si šátek, protože ruce potřebovaly něco známého. Sedm let říkala sousedům, že stařec psa týrá. Říkala to Blaženě z obchodu, říkala to listonošce Květě, říkala to dceři po telefonu. Řetěz, bouda, kaše a ani jedna procházka. Živá bytost u sloupku. A pokaždé, když to řekla, cítila za sebou pravdu, tu pravdu, která hřeje víc než kamna a nepotřebuje důkazy. Vždyť je to přece jasné: pes je na řetězu, pán mlčí, tak je to jeho vina.
Listonoška Květa přišla za hodinu. Přinesla chleba a mléko, protože to nosívala Štěpánovi a teď nevěděla, komu to má dát. Řekla, že ho v sobotu viděla, jak si vybírá důchod a koupil dva kila pohanky. Pro sebe a pro psa. Růžena se zeptala, jestli Štěpán nemá příbuzné. Květa se zamyslela, přimáčkla si tašku k boku a vzpomněla si na Štěpánovu dceru. Libuše. Bydlí ve Lhotce, za hlavní silnicí, dvanáct kilometrů. Dlouho nepřijela. Květa tiše dodala: „Dcera nabízela, že si psa vezme. Ale starej nechtěl. Na poště mám někde zapsaný její telefon.“
Růžena mlčela. Pomyslela si: lakomec, ani psa neumí dát pryč, když se o něj sám nepostará. Pak šla ke sloupku.
Karabinka na obojku zarezla a prsty klouzaly po mokrém železe. Růžena ji drhla, kroutila s ní, tlačila palcem na západku. Rez se jí dostala pod nehty a dlaně páchly železem, trpce a studeně. Hrom stál bez hnutí. Nekňučel, neškubal se. Jen čekal, jako by věděl, že teď přichází ta chvíle, na kterou čekal, a snášel to sedm let kvůli jednomu cvaknutí.
Karabinka povolila. Obojek sklouzl z krku a Růžena pod ním viděla proužek přimáčklé srsti, světlý, skoro bílý, jako stopu po snubním prstýnku. Pes se otřepal celým tělem, od čenichu k ocasu. Pak se na Růženu podíval. Na vteřinu se zastavil. A vyrazil.
Ne k ní, ne k misce, ne k domu. K plotu. Proklouzl mezi laťkami, dostal se na silnici a běžel. Růžena viděla, jak rezavá záda zmizela za keři bezu, a bylo po nich.
Šla na poštu za Květou, aby sehnala kontakt na Štěpánovu dceru. A pes mezitím přešel silnici. Přesně tam, kde se cesta zatáčí a auta přibrzďují před mostkem přes příkop, počkal a přeběhl. Zahnul na polní cestu do Lhotky.
Lhotka začínala třemi topoly a autobusovou zastávkou bez přístřešku. Hrom zahnul do druhé ulice, proběhl kolem pumpy, kolem předzahrádky s jiřinami a zastavil se u domu se zelenou střechou.
Schody byly nízké, dva stupně, dřevo ztmavlé od vlhka. Dveře byly čalouněné koženkou a v rohu koženka povolila a visela dolů jako trojúhelník. Hrom se posadil ke dveřím a zakňučel. Ocas tloukl do schodu a ten tlukot byl za celý den jediný veselý zvuk.
Dveře se otevřely. Na prahu stála hubená žena, tmavé vlasy v drdolu, na rukou mouka. Z domu táhlo kynutým těstem a vanilkou, teplá vůně vyšla na schody a smíchala se s pachem mokré země. Žena se na psa podívala. Pak si dřepla, vzala jeho čenich do dlaní a mouka z prstů usedla na rezavou srst v bílých flíčcích. Hrom se jí dotkl nosem zápěstí a zavřel oči.
Růžena zrovna v tu chvíli volala. Řekla, že Štěpán umřel. Že se pes utrhl a utekl. „Je u mě. Jmenuju se Libuše.“ Růžena jen vyhrkla: dvanáct kilometrů po hlavní silnici! A Libuše jí to řekla.
Hrom byl štěně, když Libuše ještě bydlela u táty. Přinesla si ho z městečka, měsíčního, rezavého, s jedním vztyčeným uchem. Krmila ho z kapátka, spala s ním první týden na zemi, protože kňučel a sám nemohl usnout. Pak se Libuše vdala a přestěhovala do Lhotky. Hrom zůstal s otcem.
Pes k ní běhával. Přes pole, přes silnici, dvanáct kilometrů tam. Přiběhl k večeru, lehl si u schodů a čekal. Libuše ho nakrmila, pohladila, nechala ho přespat. Ráno Hrom běžel zpátky. Zase dvanáct kilometrů. Poprvé ho auto srazilo po půl roce. Trefilo ho bokem, smýklo po štěrku. Štěpán ho našel na krajnici a nesl ho domů na rukou, čtyři kilometry. Libuše přijela stopem a spolu ho vozili k veterináři do okresního města. Jizva zůstala na levém boku, dlouhá, od žeber k tlapě.
Hrom se uzdravil a za měsíc zase utekl. Auto ho srazilo podruhé. Stejný úsek, stejná zatáčka. Prasklá pánev, tři měsíce bez hnutí. Štěpán mu dvakrát denně měnil pelech a vynášel ho na dvůr v náručí, aby viděl nebe.
Po tom druhém úrazu koupil Štěpán řetěz. Libuše prosila, ať jí psa dá. Štěpán nechtěl. Řekl jenom: „On se vrátí. Vrací se vždycky. A tu silnici potřetí nepřežije.“
Libuše se hádala, půl roku nepřijela. Pak začala jezdit, ale méně. Pak přestala. Sedm let byl Hrom na řetězu. Štěpán mu vařil kaši ráno i večer. Pohanku, někdy jáhly, s kusy masa, které bral od Blaženy z obchodu za poloviční cenu. Kontroloval obojek, promazával karabinku, aby nechytla rez. Sedával vedle něj na špalku a mlčel. Hrom mu položil hlavu na koleno a tak seděli, dokud se nesetmělo. Dva staříci, jeden na špalku, druhý na řetězu. Růžena to viděla z kuchyňského okna každý večer.
Hrom zůstal u Libuše. Byl tam, kam chodil sedm let.
Růžena se ještě jednou podívala na Štěpánův dvůr a zastavila se u sloupku. Řetěz ležel v blátě, stočený do kruhu. Růžena ho zvedla. Články byly těžké, studené a jedna strana se leskla, vyleštěná do hladka. Pověsila řetěz na hřebík zatlučený do sloupku. Zakroutila drátem na vrátkách na čtyři otáčky, jak to dělával Štěpán. Chvíli stála, dívala se na prázdný dvůr, na rýhu v zemi vyšlapanou do oblouku, na špalek u sloupku. Pak přešla silnici k sobě a zavřela za sebou dveře.
Tu misku umyla a dala si ji na zápraží. Pro jistotu. Kdyby se Hrom vrátil.
