Tehdy, když Štěpána našli, vyl pes už od včerejšího večera. Božena to vytí slyšela přes dva ploty, ale nevyšla ven, protože Blesk výval často a ona už dávno kvůli tomu nevstávala. Vytí bylo hluboké, táhlé, bez přestávek, a k půlnoci splynulo s nocí jako vítr nebo hučení vody v trubkách.
Obvodní policista přijel kolem poledne, dům zaplomboval a odjel. Papíry psal na kapotě, kouřil a pokukoval po psovi, ale nepřistoupil k němu. Boženě řekl přes plot, že tělo odvezli do okresního města a že je potřeba najít příbuzné. Pak zabouchl dveře auta a odjel, v blátě po něm zůstaly dvě vyjeté koleje. Pes zůstal. Seděl na řetězu s čenichem zdviženým k nebi a zvuk z něj vycházel rovnoměrný, hluboký, jako z trubky, kterou zapomněli zavřít. Nebyl to štěkot, ani kňučení. Vytí. Takové, od kterého člověka bolí pod žebry, když ho dlouho poslouchá.
Božena stála u své branky a dívala se přes cestu na Štěpánův dvůr. Bláto po nočním dešti se lesklo v kolejích a od země šel těžký, vlhký zápach jako z čerstvého záhonu.
Plot se nakláněl, tři latě ležely v kopřivách, ale vrátka se zavírala drátem, a drát byl stočený čistě, na čtyři otáčky. Stařík plot nespravoval, ale vrátka zavíral každý večer. Božena to věděla, protože z okna kuchyně vidávala, jak chodí v šeru ke vrátkům a kroutí drát suchými prsty.
Přešla cestu, rozmotala drát a vešla do dvora. Páchlo to mokrou zemí, psem a něčím kyselým, stojatou vodou ze sudu u kůlny.
Blesk přestal výt a otočil hlavu. Rezavý, s černým sedlem podél hřbetu, velký, připomínal ovčáka, do kterého někdo přimíchal vesnickou krev. Na čenichu měl šediny a oči žluté, zakalené, jako starý pes, který viděl víc, než potřeboval.
Řetěz vedl od sloupku k obojku. Tlustý, s velkými články, pět metrů dlouhý. Božena ten řetěz znala sedm let. Každé léto vidávala z okna, jak Blesk chodí po oblouku a prošlapává rýhu v zemi. Rýha se léty prohloubila, byla skoro po kotník, a stála v ní dešťová voda. V zimě řetěz namrzal a články ve větru řinčely o sebe. Ale teď si Božena všimla něčeho, co předtím neviděla. Na jedné straně, tam, kde byl řetěz napnutý nejvíc, byly články otřené do lesku. Kov vyleštěný jako klika, které se člověk chytá každý den. Pes táhl vždycky jedním směrem. Nepobíhal, nevrhal se sem a tam. Táhl jedním směrem.
U sloupku stála miska. Hliníková, ohnutá, se zbytky kaše. Kaše byla suchá, zrnka pohanky se přilepila na stěny a na povrchu se udělal mastný povlak. Vedle stála druhá miska s vodou a v ní plaval list.
Štěpán psa nakrmil ráno toho dne, kdy umřel. Nebo večer předtím. Božena se podívala na misku a popravila si šátek, protože se ruce samy chopily něčeho známého.
Sedm let říkala sousedům, že stařík psa týrá. Říkala to Blažené z krámku, listonošce Miladě, dceři po telefonu. Řetěz, bouda, kaše, a žádná procházka. Živý tvor u sloupku. A pokaždé, když to vyslovila, cítila za sebou pravdu, která hřeje víc než kamna a nepotřebuje důkazy. Však je to jasné: pes na řetězu, hospodář mlčí, tak je vinen.
Listonoška Milada přišla za hodinu, přinesla chleba a mléko, protože byla zvyklá nosit je Štěpánovi a teď nevěděla, komu je má dát. Řekla, že ho v sobotu viděla, jak si vybíral důchod a koupil dva kilogramy pohanky. Pro sebe a pro psa. Božena se zeptala, jestli Štěpán nemá příbuzné.
Milada se zamyslela, přitiskla si tašku k boku a vzpomněla si na dceru. Libuše. Bydlí v Kalině, přes hlavní silnici, dvanáct kilometrů. Dávno nepřijela. Dodala tiše, že má na poště zapsané její telefonní číslo.
Božena mlčela. Pomyslela si: lakomec, ani psa nedal, když to sám nezvládá. Potom šla ke sloupku.
Karabina na obojku zrezla a prsty klouzaly po mokrém kovu. Božena ji dřela, otáčela, tlačila palcem na západku. Rez se jí dostala pod nehty a dlaně voněly železem, svíravě a studeně. Blesk stál nehnutě. Nekňučel, neškubal sebou. Jen čekal, jako by věděl, že teď to přijde, a jako by sedm let vydržel kvůli jedinému cvaknutí.
Karabina povolila. Obojek sklouzl z krku a Božena pod ním uviděla proužek přimáčknuté srsti, světlý, skoro bílý, jako otisk snubního prstenu. Pes se otřepal celým tělem, od čenichu k ocasu. Pak se na Boženu podíval. Chvíli postál. A vyrazil.
Ne k ní, ne k misce, ne k domu. K plotu. Proklouzl mezi laťkami, vyskočil na cestu a běžel. Božena viděla, jak se rezavý hřbet mihl mezi keři bezinek, a pak zmizel.
Šla na poštu za Miladou, bylo potřeba spojit se se Štěpánovou dcerou. A pes mezitím už přešel hlavní silnici. V místě, kde cesta udělala zatáčku a auta před mostkem přes příkop zpomalila, počkal a přeběhl. Odbočil na polní cestu do Kaliny.
Kalina začínala třemi topoly a autobusovou zastávkou bez přístřešku. Blesk odbočil do druhé ulice, běžel okolo pumpy, okolo předzahrádky s jiřinami a zastavil se u domu se zelenou střechou.
Veranda byla nízká, o dvou schodech, prkna zčernala vlhkem. Dveře měl potažené koženkou, a v rohu koženka odstávala a visela dolů jako roztřepený trojúhelník. Blesk si sedl před dveře a zakňučel. Ocas mu tloukl do schodu, a to byl za celý den jediný veselý zvuk.
Dveře se otevřely. Na prahu stála hubená žena, tmavé vlasy měla stažené do uzlu a na rukou mouku. Z domu vonělo koláči a vanilkou; teplý pach vyplul na verandu a smíchal se se zápachem mokré země.
Žena se na psa podívala. Pak si dřepla, vzala jeho čenich do dlaní a mouka z prstů se jí usadila na ryšavé srsti v bílých flecích. Blesk se jí otřel čenichem o zápěstí a zavřel oči.
V tu chvíli zrovna volala Božena. Řekla, že Štěpán umřel, že se pes utrhl z řetězu a utekl.
– Je u mě. Jmenuju se Libuše.
Božena jen vydechla – dvanáct kilometrů po silnici!
A Libuše vyprávěla.
Blesk byl štěně, když Libuše ještě bydlela s otcem. Přinesla si ho z městečka, měsíčního, rezavého, s jedním uchem nahoru. Krmila ho z kapátka, spala s ním první týden na zemi, protože kňučel a nemohl usnout sám. Potom se Libuše vdala a přestěhovala do Kaliny. Blesk zůstal s otcem.
Pes k ní běhával. Přes pole, přes silnici, dvanáct kilometrů tam. Přiběhl k večeru, lehl si před verandu a čekal. Libuše ho nakrmila, pohladila a nechala ho přespat. Ráno Blesk běžel zpátky. Zase dvanáct kilometrů.
Poprvé ho srazilo auto za půl roku. Chytilo ho blatníkem a vláčelo po štěrku. Štěpán ho našel na krajnici a nesl domů v náručí, čtyři kilometry. Libuše přijela stopem a spolu psa odvezli k veterináři do okresního města. Na levém boku mu zůstala dlouhá jizva, od žeber k noze.
Blesk se vyléčil a za měsíc zase utekl. Podruhé ho srazilo auto na stejném místě, ve stejné zatáčce. Prasklá pánev, tři měsíce bez hnutí. Štěpán mu dvakrát denně měnil pelech a vynášel ho na dvůr v náručí, aby viděl nebe.
Po tom druhém sražení Štěpán koupil řetěz. Libuše prosila, ať jí psa dá. Štěpán odmítl. Řekl jenom:
– On se vrátí. Vždycky se vrací. A tu silnici potřetí nepřežije.
Libuše se hádala, půl roku nepřijela. Pak jezdívala, ale míň. A pak přestala.
Sedm let Blesk seděl na řetězu. Štěpán mu vaříval kaši ráno i večer. Pohanku, někdy jáhly, se zbytky masa, které bral u Blaženy z krámku za poloviční cenu. Kontroloval obojek, promazával karabinu, aby nechytla rez. Sedával vedle na špalku a mlčel. Blesk mu položil hlavu na koleno, a tak spolu sedávali do setmění, dva starci, jeden na špalku, druhý na řetězu. Božena to vídala z kuchyňského okna každý večer.
Blesk zůstal u Libuše. Byl tam, kam sedm let mířil.
Božena se ještě jednou podívala za Štěpánovy vrátka a postavila se u sloupku. Řetěz ležel v blátě, stočený do kruhu. Božena ho zvedla. Články byly těžké, studené a jedna strana se leskla, vyleštěná dohladka.
Pověsila řetěz na hřebík, který trčel ze sloupku. Zakroutila drát na vrátkách čtyřikrát, jak to dělával Štěpán. Chvíli postála a dívala se na prázdný dvůr, na rýhu v zemi prošlapanou do oblouku, na špalek u sloupku. Pak přešla silnici k vlastnímu dvorku a zavřela za sebou dveře.
Misku umyla a postavila si ji na práh. Dodnes ji tam má. Pro jistotu. Kdyby se Blesk vrátil.
