Blažena slízla bílý krém z čajové lžičky; krém se na kovu leskl jako úlomek měsíce.
„Paní Libuše, vy jste teď v důchodu. Nemáte za co utrácet. S Radkem jsme se rozhodli, že vám zkrátíme pomoc.”
Na stole stál dort za tisíc osm set korun. Koupila ho Libuše Vávrová z vlastního důchodu.
Libuška hleděla do prázdného šálku. Čaj dávno vychladl a hladina v něm byla jako tmavé sklo. Uvnitř jí něco suše cvaklo.
„V jakém smyslu zkrátit?” zeptala se.
Blažena odložila lžičku a otřela si rty ubrouskem. Pohyby měla pomalé, majitelské.
„V přímém smyslu. Včera vám přišla první penze. Jednadvacet tisíc korun. Nájem máte pět. Na jídlo to s přehledem stačí. Na co potřebujete víc?”
Radek seděl vedle. Díval se do talíře a vidličkou rozrýval zbytky dortového korpusu.
„Radku, ty si to taky myslíš?” zeptala se Libuše.
Syn pokrčil rameny.
„Mami, vždyť máme hypotéku, auto na úvěr, Blažena si musí nechat spravit zuby. Ty sedíš doma. Nepotřebuješ ani tramvajenku, ani nové šaty.”
Libuše si přitáhla papírový ubrousek a vzala propisku.
„Sedím doma. S vašimi dětmi.”
„Vždyť jste babička!” ohradila se Blažena. „To je vaše radost!”
„Těch patnáct tisíc, co jste mi dávali,” napsala Libuše číslo na ubrousek, „nebyla pomoc. Byla to mzda za mou práci.”
Blažena se krátce zasmála. Ne radostí. Vztekem.
„No dovolte. Zapnul se vám taxametr. A jaká práce? Sedíte s vlastními vnoučaty!”
„Čtyřicet hodin týdně. Plus je vyzvedávám ze školky. Plus jim vařím obědy z mých vlastních zásob.”
„My jsme vám vnoučata porodili!” vyšvihl se hlas snachy.
„Porodili jste si je pro sebe, Blaženo.”
Radek práskl vidličkou o stůl.
„Mami, nezačínej. Blažena má pravdu. Platit vlastní matce za hlídání je úchylárna. Žádné peníze už ti posílat nebudeme. Tečka.”
Libuše beze slova vstala, šla ke komodě, otevřela vrchní šuplík a vytáhla svazek klíčů.
Vrátila se ke stolu a hodila klíče před syna. Kov zacinkal o sklo talíře.
„Co to je?” zamračil se Radek.
„Klíče od vašeho bytu. Když jsem teď jen hodná babička, a ne neplacená chůva, mění se mi pracovní doba.”
Blaženou polily rudé fleky.
„Jak to mám chápat, paní Libuše?”
„Velice jednoduše. Od zítřka vodíte Vojtu a Anežku do školky sami. Ošetřováky berete sami. Víkendy s dětmi trávíte vy.”
„Já chodím do práce!” zakřičela snacha.
„Já taky chodila. Čtyřicet let v továrně. Teď odpočívám.”
Libuška šla ke vchodovým dveřím a otevřela je.
„Dopili jste čaj? Dojedli dort? Východ je támhle.”
Radek vstal první. Obličej měl rudý. Popadl ze závěsu bundu.
„Ještě budeš litovat, mami. Zavoláš, až ti bude smutno.”
Libuše neodpověděla. Zabouchla dveře a otočila klíčem.
V pondělí se probudila v osm. V kuchyni bylo ticho, jako by je někdo vymetl. Nikdo neřval, aby se pustily pohádky. Nikdo nerozlil kompot na čistý ubrus.
Uvařila si pořádnou kávu a vytáhla pěkný hrnek.
Zvonek zazvonil v osm patnáct. Dlouze. Drze. Nepřetržitě.
Libuška došla ke dveřím a podívala se kukátkem.
Na chodbě stála Blažena. V zubech telefon, v jedné ruce žlutý igelit ze supermarketu, druhou rukou svírala čtyřletou Anežku za kapuci bundy. Vedle se přešlapoval šestiletý Vojta.
„Otevřete!” křikla Blažena do zavřených dveří a zabrala za kliku.
Libuše zmáčkla domovní telefon.
„Spím, Blaženo.”
„Paní Libuše, nedělejte blázny! V devět musím být v práci! Ve školce je karanténa, nepoženu je tam!”
Děti začaly kňučet. Anežka si dřela oči špinavou rukavicí.
„A já jsem v penzi. Mám režim.”
Blažena kopla do dveří botou.
„Tak je tady nechám! Na chodbě! Sociálce to pak vysvětlíte sama!”
Libuše se opřela čelem o studený kov dveří.
„Nech je. Sousedka teta Hedvika je zrovna doma, hned zavolá policii. Řeknu, že matka nechala děti na chodbě a utekla.”
Za dveřmi bylo ticho. Slyšet bylo jen těžké dýchání snachy.
„Vy jste blázen. Stará mrcha,” procedila Blažena.
Kroky ztichly. Výtah kovově zarachotil. Odjeli.
Libuška si došla do kuchyně. Káva vychladla. Vylila ji do dřezu a nalila novou. Ruce se jí mírně chvěly, ale uvnitř měla klid.
V poledne volal Radek.
Libuška telefon nezvedla hned. Počkala, až zavolá potřetí.
„Prosím.”
„Mami, tys se úplně zbláznila?” řval do telefonu. V pozadí hučela auta. „Blaženě dali důtku! Přišla o dvě hodiny později, protože vozila děti k mojí tchyni na druhý konec města!”
„A jak se má paní Zdislava?” zeptala se klidně. „Potěšila ji vnoučata?”
„Nerozčiluj mě. Proč jsi dělala takový cirkus?”
„Radku, já jsem varovala. Mé služby stojí peníze. Vy jste odmítli platit.”
„Jaké peníze? Vždyť to je tvoje krev!”
Libuška vzala ze stolu ubrousek s včerejšími čísly.
„Krev? Dobře. Před třemi měsíci sis ode mě půjčil sto třicet tisíc na opravu převodovky. Vrátil jsi?”
Radek se zakoktal. „Já vrátím. Zpozdí nám výplatu, vrátím.”
„Nevrátíš. Já jsem si na to vzala úvěr a z mého důchodu platím úroky. Jednadvacet tisíc, Radku. Minus pět tisíc nájem. Minus čtyři tisíce úvěr na tvoje auto. Kolik zbyde?”
„Vždyť ti vozím jídlo!”
„Jednou za měsíc. Dvě tašky mouky a kuře za dva tisíce. A děti u mě snědly za tři tisíce týdně.”
„Mami, ty pořád všechno počítáš!” zavyl.
„Musela jsem to umět, když můj syn počítá moje peníze.”
Libuše zavěsila a vypnula zvuk na telefonu.
Večer v bankovní aplikaci cinkla notifikace.
Převod od Radka. Pět tisíc korun. Zpráva: „Na. Udus se.”
Libuše poslala peníze zpátky. Bez jakékoli zprávy.
Uplynuly dva týdny. Žili jako cizí. Žádné volání. Libuška chodila do parku, četla knížky, nechala si vyčistit starý kabát.
V pátek večer pekla jablečný koláč. Jen tak pro sebe. Vůně skořice se rozlezla po úzké kuchyni jako rozpuštěný med.
Zazvonil zvonek.
Libuška otevřela. Na prahu stál Radek Vávra. Zmačkaný, oči těkaly sem tam. Vedle něj stál Vojta ve špinavé modré bundě.
„Mami, zachraň mě.”
Radek vstrčil syna do chodby.
„Co se stalo?”
„Blažena je v nemocnici. Podezření na zánět slepáku. Jedu k ní chytat chirurgy. Anežku si vzala Zdislava, ale Vojtu nemám kam dát. Nech si ho do zítřka. Prosím.”
Libuška se podívala na vnuka. Stál se sklopenou hlavou a držel tablet.
„Dobře. Pojď dál, Vojto, svlíkni se.”
Radek vydechl, jako by ze sebe shodil pytel brambor.
„Díky, mami. Zavolám ráno.”
Dveře se za ním zavřely rychleji, než se stačila zeptat na číslo nemocnice.
Vojta si sundal bundu a hodil ji na zem.
„Zvedni a pověs,” řekla klidně Libuše.
Chlapec na ni koukl zpod obočí a zvedl ji.
„Máš hlad?”
„Ne. Byli jsme v mekáči.”
Seděli v kuchyni. Libuška krájela koláč.
„Jak je mamince?” zeptala se. „Hodně ji bolelo břicho?”
Vojta hltal koláč.
„Maminku břicho nebolí.”
Libuška strnula. Nůž se zastavil milimetr od talíře.
„A proč tatínek říkal, že je v nemocnici?”
„Nevím. Maminka si doma zkoušela plavky. S tátou jeli do spa hotelu. Teta Květa má narozeniny.”
Uvnitř se něco zavřelo na hluchý, těžký zámek.
Odložila nůž, utřela ruce a vzala telefon.
Otevřela profil Květy, Blaženiny mladší sestry. Naskočilo první video s veselou hudbou.
Dřevěné molo. Bazén s horkou vodou. Blažena v nových zelených plavkách ťukala sklenkou šampaňského. Popisek: „Holky jsou holky! Manželé zaplatili víkend!” Čas zveřejnění: před čtyřiceti minutami.
Wellness resort Borový háj. Dvacet kilometrů od města.
Do telefonu žbluňkla zpráva. Od Radka.
„Mami, planý poplach. Slepák to není. Doktoři řekli, ať se šetří. Budeme do neděle u její matky. Vojta ať u tebe dva dny pobude. Líbám.”
Libuše se dlouho dívala na displej. Pak se podívala na Vojtu. Ten rozmazával jablečnou náplň po stole.
„Vojto, obleč se.”
Chlapec zvedl hlavu.
„Kam? Vždyť jsme teprve přišli.”
„Jedeme za maminkou. Pogratulovat tetě Květě.”
Taxi stálo tisíc dvě stě korun.
V autě páchl laciný osvěžovač a mokrý sníh. Vojta usnul na zadním sedadle. Libuška se dívala z okna. Kolem ubíhaly holé černé stromy.
Žádný vztek v ní nebyl. Jen chladný kalkul.
Auto zastavilo u kovaných vrat resortu Borový háj. Libuška zaplatila, vystoupila do mrazivého vzduchu a vyvedla ospalého Vojtu.
Chlapec zíval a mnul si oči. Bunda byla zapnutá křivě, čepice sjetá na stranu.
Na recepci stála vysoká dívka v přísné uniformě.
„Dobrý večer. Poradíte, kde probíhá oslava Květy?”
Dívka se zdvořile usmála.
„Perlový sál, chodbou doprava. Mám vás doprovodit?”
„Najdeme si to.”
Libuška pevně držela Vojtu za ruku. Šli chodbou s měkkým kobercem. Hrála tlumená hudba, vonělo to drahými parfémy a pečeným masem.
Otevřela těžké dubové dveře Perlového sálu.
Uvnitř bylo asi dvacet lidí. Dlouhý stůl se prohýbal pod občerstvením. Tlumené světlo. U stolu pronášel přípitek obtloustlý muž.
Blažena seděla vedle oslavenkyně. Ve večerních šatech, ramena odhalená, vlasy dokonale upravené.
Radek seděl naproti. Smál se, opřený dozadu, v ruce sklenici whisky.
Libuška vešla do sálu.
Kroky na parketách byly slyšet až nepříjemně. Vojta zakopl o nohu židle a hlesl.
Pár hlav se otočilo. Přípitek uvázl.
Radek otočil hlavu. Úsměv mu zmizel, jako by ho hadrem smazali. Zbledl.
„Máma?” vydechl. Sklenice zacinkala o okraj talíře.
Blažena se předklonila. Oči se jí udělaly kulaté jako podšálky.
Libuška došla k jejich stolu.
Nekřičela. Nenadávala. Mluvila vyrovnaně, ale slyšel ji celý sál.
„Radku. Zapomněl jsi tady své zavazadlo.”
Postrčila Vojtu dopředu. Ten běžel k matce a zabořil nos do jejích večerních šatů, na hedvábí nechal vlhkou šmouhu od špinavého rukávu.
„Mami, já mám hlad!” fňukal Vojta.
Blažena zatnula čelisti, až se jí nafoukly žvýkací svaly.
„Paní Libuše, co to děláte?” zasyčela. „Děláte nám ostudu před kamarády! Okamžitě zmizte a vezměte si ho!”
Květa, oslavenkyně, se nadzvedla.
„Radku, co je to za cirkus? Říkali jste, že děti máte zařízené.”
Radek vyskočil a chytil Libuši za loket. Prsty se jí zaryly do ruky.
„Proč ses sem přivlekla? Vždyť jsem tě prosil!”
Libuška pomalu sklopila oči k jeho ruce. Pak se mu podívala do očí. Jako na překážku. Jako na prázdno.
„Dej ruku pryč, Radku.”
Trhl prsty pryč.
„Lhal jsi,” řekla zvonivě, aby to slyšeli všichni. „O zánětu slepého střeva, o nemocnici. Odložili jste dítě jako kufr do úschovny a přijeli jste si sem připít.”
„My jsme unavení! Máme právo na odpočinek!” vykřikla Blažena.
„Máte. Ale na vlastní náklady. S dětmi budete odpočívat spolu. Já jsem v penzi. Moje pracovní doba skončila.”
Libuška se otočila.
„Babičko!” vykřikl Vojta.
Neotočila se. Šla ke dveřím a hleděla rovně před sebe.
Do zad jí praštil synův hlas:
„Já tě neznám! Zapomeň naše číslo!”
Dveře se zavřely a odřízly hluk sálu.
Na chodbě bylo ticho. Libuška si srovnala límec kabátu a objednala taxík zpátky. Uvnitř byla zvláštní prázdnota, a díky ní se jí nějak lehce dýchalo.
V neděli odpoledne se klíč v zámku Libušina bytu otočil ztuha.
Dveře se otřásly ranou. Pak zazvonil zvonek. Dlouze. Vztekle.
Libuška si vařila čaj do oblíbeného hrnečku s kočkami. Nikam nespěchala. Sundala konvici ze sporáku. Houbou setřela stůl.
Došla ke dveřím. Neotevřela.
„Kdo tam?” zavolala hlasitě.
„Otevři!” hlas Radka se lámal. „Vyměnila jsi zámky?!”
„Vyměnila. Ráno tu byl zámečník. Vzal si dva a půl tisíce. Z mého důchodu.”
Radek praštil do dveří.
„Mami, tys se zbláznila?! Blažena se mnou druhý den nemluví! Květa nás vyhodila z oslavy! Byl tam můj šéf, všechno viděl!”
„To je tvůj problém, Radku.”
„Vynes mi moje věci!” zařval z chodby. „Náčiní, pruty, brusle. Všechno, co leží na balkoně.”
„Vynesu. V pátek. Sbalím do krabic a dám ke skluzu na odpad.”
„Seš nemocná! Vlastního vnuka jsi vystavila posměchu! Rozbila jsi děcku psychiku!”
„Psychiku mu lámou rodiče, kterým překáží, aby si dali šampaňský ve spa hotelu.”
Za dveřmi se udělalo těžké ticho.
Pak Radek procedil mezi zuby:
„Chcípneš v osamění. Nikdo ti nepřinese ani sklenici vody.”
Libuše se usmála. Vlastnímu odrazu v kukátku. Úsměv měla tvrdý.
„Koupím si chladič na vodu. S dovozem domů. Sbohem, Radku Vávro.”
Odešla od dveří. Kroky na schodech utichly.
V kuchyni voněl čerstvý čaj a klid. V bytě nebyly cizí špinavé boty, rozbité hračky ani řvoucí rodina. Po mnoha letech patřil byt zase jenom jí.
Libuše si sedla ke stolu a usrkla horký čaj.
A co byste udělali na jejím místě: nechali si vnuka doma a spolkli lež, nebo byste ho taky odvezli rovnou na oslavu k rodičům?
