Míca se už třetí den po sobě nedotkla jídla. Lída postrčila misku blíž k topení, i když dobře věděla, že v tom teplota granulí není.
Kočka ležela na parapetu v čekárně s tlapkami zastrčenýma pod sebe. Nespala. Dívala se z okna, jako by za tím matným sklem někdo stál a čekal. Lída jí přejela prstem po hřbetu a Míca cukla uchem, ale neotočila se. Srst byla teplá a hustá, a pod prsty bylo cítit žebra, která dřív nebyla.
Na klinice to páchlo dezinfekcí a suchým krmivem. Ten puch se zažral do zdí, do bílého pláště, do kůže na rukou, do vlasů. Lída si ho už dávno přestala všímat, ale každé ráno, když otevřela dveře a rozsvítila, jí na pár vteřin udeřil do nosu, jako by připomínal: tady pracuješ, nežiješ.
A ona žila. Před třemi lety si Mícu vzala k sobě, protože si ji nikdo nepřišel vyzvednout. Paní majitelka ji nechala po prohlídce, řekla „vrátím se za hodinu“ a nevrátila se. Ani za hodinu, ani za týden, ani za měsíc. Lída čekala čtrnáct dní, pak přestala čekat a donesla z domova starou deku.
V komůrce na poličce pořád ležel obojek. Starý, z červené kůže, s kovovou známkou, na které se dal stěží přečíst telefonní číslo. Číslice byly skoro celé setřené, jako by je někdo pořád dokola přejížděl prstem. Lída se ten číslo nikdy nepokoušela rozluštit. Nechtěla. Člověk, který odloží živého tvora, si žádný telefon nezaslouží.
Sundala Míce obojek hned první večer, co u nich kočka zůstala přespat, a uklidila ho na vrchní poličku, za krabici s obvazy. Tři roky ležel na stejném místě a prach kolem něj vytvořil rovnoměrný šedý kruh.
Lída si popravila brýle na šňůrce, vylila zbytek vody z misky s prasklinkou na dně a nalila čerstvou. Miska byla stará, klinická, s vybledlým logem výrobce krmiva. Dočasná.
Tři roky si Lída říkala, že koupí pořádnou misku, keramickou, s nízkým okrajem, jak se doporučuje pro kočky s krátkým čenichem. Ale pokaždé se zastavila před výlohou zverimexu a šla dál. Protože pořádná miska by znamenala, že Míca je její. A Míca byla cizí. Teda vlastně už teď ničí.
* * *
Telefon zazvonil v půl desáté, když si Lída v komůrce vařila čaj. Jenda, její pomocník, zvedl první, zabručel si něco do vousů a podal jí ho. Řekl, že volá nějaká paní.
Lída vzala sluchátko. Hlas na druhém konci byl tichý, bez naléhání. Paní se představila jako Tereza a řekla, že před třemi lety nechala v jejich ordinaci kočku. Tříbarevnou kočičku. Mícu.
Čaj v hrnku chladnul. Lída koukala na stoupající páru, která mizela, a poslouchala. Tereza mluvila pomalu a přemýšlela nad každým slovem. Řekla, že by se ráda dozvěděla, kde teď Míca je, a jestli by si ji mohla vyzvednout.
Lída neodpověděla hned. Prsty stiskly sluchátko. Pak se zeptala klidně, jako se ptají na diagnózu kolegy:
– A tři roky jste byla kde? Kočka je tu tři roky načerno.
Tereza odmlčela. Neomlouvala se, nevysvětlovala. Jen zopakovala, že by mohla přijet, když to Lída dovolí.
Lída řekla, že jí zavolá zpátky, a položila telefon na stůl. Obrazovka ještě svítila a od ní se po ubrusu táhl modrý proužek.
Jenda stál ve dveřích a utíral si ruce do zástěry, ze které táhlo krmivo a něco nakyslého, kyselé zelí z krabičky, kterou si ohříval k obědu.
– To je ta? Co ji hodila?
Lída přikývla.
Jenda se podrbal na bradě. Mlčel, pak řekl, že si tu ženskou pamatuje. Měla červené oči, když přinesla kočku. Tenkrát to Lídě říkal. Pamatuje si to, nebo ne?
Lída si nepamatovala. Nebo nechtěla.
Jenda pokrčil rameny a zamumlal, že to tak u nich chodí: nejdřív odloží a za rok si vzpomenou. A dodal: – Nepouštěj ji dál. Pak šel mýt klece a z chodby se ozvalo cinkání kovových mříží a šplouchání vody.
Lída dopila čaj, ačkoliv byl úplně studený. Chuť lihoviny jí ležela na jazyku, lepkavá a hořká, jako pachuť rozhovoru, který není u konce. Míca v čekárně pořád koukala z okna. Suché granule v misce zůstaly nedotčené.
Večer Lída zavolala. Vytočila číslo, sluchátko zvedli po prvním zvonění, jako by u telefonu čekali celé ty hodiny.
Lída řekla krátce: Míca u nich bydlí tři roky. Je zdravá, očkovaná, má svůj koutek, svou deku, své zvyky. A že nepovažuje za správné dát kočku někomu, kdo ji nechal v ordinaci bez jediného slova.
Ticho trvalo čtyři vteřiny. Pak Tereza řekla:
– Já jsem ji neodložila.
Dvě slova a nebylo v nich ani ublížení, ani zlost. Jen fakt.
Lída chtěla odpovědět, ale hlasivky se jí sevřely a musela se odkašlat. Zopakovala: nepřišla jste si pro ni, a to je to „odložila“. Tereza se nepřela. Řekla „já to chápu“ a zavěsila. Ozvalo se pravidelné pípání a Lída ho poslouchala skoro minutu, než dala telefon do kapsy.
Tereza přišla za dva dny. Nevolala, neupozornila. Jen stála před dveřmi kliniky.
Lída ji viděla přes matné sklo: hubenou siluetu v kabátě, co byl o dvě čísla větší, rukávy jí zakrývaly prsty a ramena měla zdvižená, jako by jí byla zima, i když venku bylo osmnáct nad nulou.
Stála bez hnutí, neťukala. Čekala. Jako se čeká v čekárnách, kde se vyvolávají čísla a nic se nedá uspíšit.
Venku mrholilo. Drobounký, teplý, květnový déšť. Vůně mokrého asfaltu a topolového listí pronikala škvírou pod dveřmi a vzduch v chodbě byl vlhký.
Na plotýnce v komůrce zapískala konvice a Lída od okna odešla, aby ji sundala z plotny. Ruce se pohybovaly automaticky: konvice, hrnek, sáček s čajem. A v hlavě jedno: neotvírat. Nemusí.
Míca seskočila z parapetu. Poprvé za tři dny se pohybovala sama, bez pobízení, aniž by ji Lída musela sundávat na rukou. Došla ke dveřím a sedla si, s ocasem omotaným kolem předních tlapek. Koukala na sklo. Ocas se nehnul.
Lída se opřela zády o zeď. Konvice se jí v ruce kouřila. Čekala, až silueta odejde. A silueta odešla. Pomalu se otočila a šla pryč, shrbená jako člověk, který nemá sílu narovnat záda.
Míca zůstala sedět u dveří až do večera. Nejedly, nepila, neumývala se. Když ji Lída odnášela na rukou do komůrky, kočka se otočila přes rameno a podívala se na matné sklo. Ve skle nic nebylo. Jen déšť a světlo z lucerny.
Jenda si toho všiml a mlčel. Zabručel z kouta, že zámek u vchodových dveří drhne a že by se měl vyměnit. Lída přikývla. Zámek nevyměnila.
Obálka ležela pod dveřmi ráno, když Lída přišla odemknout kliniku. Bílá, bez známky, bez adresy odesílatele. Jen jméno napsané rukou: „Lídě“. Písmena malá, s levým sklonem.
Zvedla ji dvěma prsty, jako by se obálka mohla spálit. Papír voněl cizími parfémy, něčím květinovým a slabým, jako poslední nádech usušené levandule v plátěném pytlíku. Obálka byla lehká, ale ruce ucítily její tíhu, jako se cítí tíha špatných zpráv ještě dřív, než se přečtou.
Uvnitř ležely tři listy a fotografie.
První list. Výpis z onkologického centra, datovaný před třemi lety. Diagnóza, stadium, protokol léčby. Lída četla lékařské dokumenty každý den, věděla, co ty kódy a zkratky znamenají. Z řádků vytištěných standardním nemocničním fontem se jí prsty lehce roztřásly a položila list na kolena, aby ho neupustila.
Druhý list. Potvrzení o ukončení léčby. Datum, podpis ošetřujícího lékaře, kulaté razítko se znakem. Remise. Dva roky trvalé remise.
Třetí list. Rukou psaný vzkaz. Stejný rukopis jako na obálce, malý, písmena namačkaná na sebe, jako by na papíře bylo málo místa a chtěla toho říct hodně. Jen pár řádků.
„Nechala jsem Mícu, protože jsem nevěděla, jestli se vrátím. Chemoterapie, pak ozařování, pak operace. Půl roku jsem nebyla doma. Nemohla jsem ji vzít s sebou a nemohla jsem ji nechat samotnou v prázdném bytě. Veterinární klinika bylo jediné místo, kde jsem věděla, že se o ni postarají. První rok jsem volala každý měsíc. Řekli mi, že si ji vzal doktor. Neodvážila jsem se přijet, dokud nebudu zdravá. Slíbila jsem jí, že se vrátím.“
Fotografie byla malá, šest na devět, s ohnutým rohem. Na ní žena s krátkými vlasy po chemoterapii držela v náručí tříbarevnou kočku. Vlasy jí teprve začínaly růst, tmavé chmýří jako u novorozence. Kočka se otírala čenichem o její bradu a žena ji přitiskla oběma rukama, přímo k hrudi, jako se tiskne to, čeho se bojíš ztratit, a co už skoro ztraceno bylo.
Lída se posadila na zem rovnou na chodbě. Přečetla si vzkaz. Pak ještě jednou.
Míca přišla neslyšně a lehla si vedle. Srst byla teplá a hebká jako vždycky. Tři roky ji Lída hladila a považovala Mícu za svou. A Míca všechny tři roky seděla na parapetu a koukala z okna.
Lída zavolala v poledne. Hlas se jí netřásl, ale v krku měla sucho a slova vycházela krátce, jako čísla na receptu.
– Terezo. Přijeďte. Vyberte si Mícu.
Ticho. Pak otázka:
– Jste si jistá?
A Lída odpověděla „ano“ a to „ano“ bylo to nejkratší a nejtěžší slovo, které za tři roky řekla.
Tereza přijela za čtyřicet minut. Vešla tiše, zastavila se u prahu. Kabát byl stejný, o dvě čísla větší, s dlouhými rukávy. Ale oči byly jiné. Ne prosebné, ne provinilé. Vděčné, beze slova, jen jedním pohledem.
Míca seděla na parapetu. Když Tereza vstoupila do čekárny, kočka otočila hlavu. Na vteřinu se zastavila, jako by kontrolovala. Pak seskočila a šla k ní. Ne běžela, neskákala. Prostě šla, jako se jde k tomu, na koho se dlouho čekalo a konečně se dočkali.
Lída vytáhla z poličky obojek. Červená kůže, popraskaná a na jednom místě měkká, známka se škrábancem od drápu. Podala ho Tereze a řekla jen:
– To je její.
Tereza vzala obojek a zapnula ho Míce na krk. Měla tenké prsty a zapínání nešlo hned, musela přitlačit. Cvaknutí bylo tiché a přesné, jako tečka na konci dlouhého souvětí.
Míca zvedla čenich a strčila Terezu do zápěstí. Tereza ji přikryla dlaní a na vteřinu tak stála, bez hnutí. Pak zvedla kočku do náruče a Míca se zabořila čenichem do jejího krku, do důlku mezi klíčními kostmi, a zavřela oči.
Lída uklidila misku s prasklinou ze stolu. Umyla ji, utřela utěrkou a dala do skříně. Jenda stál ve dveřích komůrky, ale nebručel a nekomentoval.
– Kupte jí normální misku, – řekla Lída, aniž by se otočila. – Tahle byla dočasná. Tři roky dočasná.
Tereza přikývla. Přitiskla Mícu oběma rukama k hrudi a vyšla ven.
Dveře se zavřely. Na chodbě bylo cítit déšť a cizí květinový parfém. Lída stála u okna a koukala, jak Tereza jde k autu a tiskne kočku k sobě.
Na poličce zůstalo prázdné místo po obojku. Lída po něm přejela prstem a setřela prach. Pak si nasadila brýle, rozsvítila v čekárně a otevřela dveře prvnímu pacientovi.
