Bylo to dávno, teď už je to jen vzpomínka, taková, co zůstává v koutě mysli a občas se ozve. Krabice stála u nohou třetí den a dno už bylo promáčené od ranní vlhkosti. Lída narovnala ručník uvnitř, přepočítala koťata: všech pět. Dvě šedá, dvě pruhovaná, jedno černé s bílou náprsenkou. Černé spalo, pruhovaná se rvala, šedá se k sobě tiskla.
Tržiště se probouzelo pomalu. Helena ze stánku se zeleninou už naskládala jablka do pyramidy a z nich šel ten nakyslý podzimní pach, podle kterého říjen poznáš mezi všemi měsíci. Nebe viselo šedé a těžké a zima se pod bundu nezakusovala hned, ale postupně, po centimetrech, od dlaní k loktům. Asfalt se leskl od včerejšího deště a v kalužích se zrcadlily stánky, lidé, kusy nebe.
Lída foukala do prstů. Byly rudé, neohýbaly se, a rukavice nechala doma, protože ráno nemyslela na ně, ale na to, že dnešek je poslední den, kdy tady může stát. Zítra přijede dcera pro kočku, a koťata si nevezme. Dcera řekla: „Mami, kam bych já brala pět?“ A měla pravdu. Jenže ta pravda nic neřešila, jen dělala těžší to, co už tak bylo těžké.
„Vezměte si kotě,“ říkala Lída každému, kdo zpomalil. „Jsou hezká, krotká. Jestli by vám to nevadilo…“
Lidé procházeli kolem. Žena s kočárkem se usmála, ale zakroutila hlavou. Muž v montérkách se ani nepodíval. Holčička asi desetiletá si dřepla, natáhla ruku, ale matka ji cukla za rukáv a táhla dál.
„Komu by se chtělo v říjnu brát koťata?“ řekla Helena z vedlejšího stánku a přerovnávala jablka. „Na jaře ještě jo, ale teď… Vezmi je radši zpátky.“
Lída mlčela. Zpátky znamenalo to, o čem nechtěla přemýšlet.
Černé kotě se probudilo, zvedlo hlavu, písklo. Lída vklouzla rukou do krabice a poškrábala ho za uchem. Karton pod prsty byl měkký, vlhký, a v jednom rohu se už začal rozpadat.
Nezpomalil, nepřejel pohledem po krabici a dál. Zastavil se, jako by narazil na neviditelnou zeď, a stál tak několik vteřin a zíral dolů.
Hubený, v prošoupané bundě s lokty vytahanými, ruce v kapsách. Obličej takový, jaký mívají lidé, co dlouho nespí, ale ne z práce, ale z něčeho jiného. Světlé oči, unavené. Třídenní strniště, ale upravené, jako by si ho nepěstoval, jen ho zapomínal oholit.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Pět,“ Lída se narovnala, popotáhla bundu. „Dva kluci, tři holky. Měsíc a tejden. Na záchod jsou naučený. Jestli vám to…“
„Dejte je.“
Lída zamrkala.
„Co?“
„Dejte všechny.“
Vytáhl ruce z kapes a dřepnul si. Zvedl černé kotě jednou dlaní, podíval se mu do očí, lehce roztáhl zadní nožičky, zkontroloval, pak ho položil zpátky. Takhle nebere člověk štěně pro dítě. Takhle berou zvířata lidé, kteří vědí, kam se dívat a proč.
Lída stála a nevěděla, co s rukama. Sáček s krmením, který nosila každý den, najednou nebyl potřeba. Slova, která si chystala pro každého kolemjdoucího, taky nebyla potřeba.
„Vy… všechny?“ opakovala.
Přikývl. Zvedl krabici. Viděla, jak jeho ruce drží karton opatrně, šetrně, nemačkají ho.
„Počkejte,“ Lída sáhla do tašky. „Tady, krmení, kupovala jsem… A speciální mléko. Ještě je potřeba přikrmovat kapátkem, po troškách. Sami špatně jedí.“
Vzal sáček. Nepoděkoval. Neusmál se. Jen přikývl a šel, a krabice se v jeho rukou pohupovala do rytmu kroků, a z ní čouhala rezavá pruhovaná tlapka, držící se okraje.
Helena zapískala.
„No teda. Všechny vzal. Bláznivej nějakej.“
Lída neodpověděla. Dívala se mu do zad a nemohla pochopit, proč nemá uvnitř o nic líp, i když přesně tohle chtěla tři dny. Asi proto, že dát koťata cizímu člověku, který neřekl proč, není to samý jako je umístit. Umístit znamená vědět, kam. A ona nevěděla. Jen viděla jeho ruce, a ty byly správný, a to by mělo stačit.
Vytáhla z tašky notes a propisku. Šla za ním, dobře, nemusela daleko – cizinec vešel do vchodu vedlejšího domu. Lída, jako špión, ho sledovala až k bytu. Napsala si adresu. Pro jistotu. Nebo nejen pro jistotu.
Boty u dveří stály jen jedny. Háčky na zdi v předsíni byly prázdné: čtyři kusy, lesklé, a na každém kdysi visela bunda, šála nebo deštník, a teď trčely ze zdi jako otázky, na které není komu odpovídat.
Arkad postavil krabici na podlahu v kuchyni. Koťata se zavrtěla, jedno písklo.
Sundal bundu, pověsil ji na jediný obsazený háček.
Radiátor pod oknem byl jenom vlažný. Říjen se loudal k listopadu a topení zapnuli teprve nedávno, a trubky hřály, jako by samy nevěřily, že už je čas.
Arkad si dřepnul ke krabici. Černé kotě první zvedlo hlavu a podívalo se na něj, zelenýma, ještě zakalenýma očima, ale už s charakterem. Pás světla z okna dopadal na linoleum a v něm se točily prachové částice, pomalé, lhostejné ke všemu.
Arkad otevřel skříň, našel starý ručník. Froté, modrý, dávno ztratil barvu a měkkost. Rozprostřel ho na podlaze u radiátoru, přenesl koťata z krabice na ručník. Ležela v hromadě a tlapky se proplétaly, a on je nerozebíral. Nech.
Pak vytáhl z igelitky krmení, mléčnou směs. Položil na stůl.
Směs bylo potřeba ohřát na osmatřicet stupňů. Arkad to věděl, jako zná své jméno: ne že by si vzpomínal, prostě to věděl. Rozmíchal v teplé vodě, postavil na slabý plamen, a stál u plotny s teploměrem na vodu, který se našel v šuplíku, a čekal.
Srovnal nástroje do krabice, vrátil klíče, napsal výpověď. Tamara odešla v dubnu a do října přestal být veterinářem, protože ruce, které léčily cizí zvířata, neudržely vlastní život. A zdálo se správné to zastavit.
Ale tělo si pamatovalo. Kapátko lehlo mezi ukazováček a prostředníček tak, jak lehávalo tisíckrát. Levou rukou vzal kotě, otočil na záda, přiložil kapátko k pysku. Kapka mléka stekla po bradě na ručník a kotě začalo sát, a Arkad ucítil, jak se mu něco v zápěstí uvolnilo.
Černého prvního, protože byl nejmenší a hltal dychtivě, rychle, jako by se bál, že mu to vezmou.
Šedé dohromady: leželi bok po boku a nechtěli se rozdělit, a zatímco jeden jedl, druhý mu strkal čumák do krku, a Arkad je přidržoval jednou rukou.
Pruhované po jednom, vyškubávali se a pištěli, a mléko teklo po bradách a po ručníku, a on je utíral kouskem látky, ne naštvaně, ale ze zvyku, jako to dělával roky na klinice, kde majitelé hleděli s úzkostí a on říkal „všechno je v pořádku, je to normální,“ a od jeho hlasu se uklidňovala nejen zvířata, ale i lidé.
Když se najedla, koťata usnula. Všech pět, na ručníku u radiátoru, jedno na druhém. Černý nahoře, bílá náprsenka, tlapky mu visely. Arkad si sedl na podlahu vedle a opřel se zády o zeď. Díval se, jak dýchají. Tenký, rychlý, společný zvuk, podobný šelestu.
Pak vstal, umyl hrnek. Vytřel a postavil do skříně. Vytáhl jiný, čistý. Nalil si čaj. A zatímco pil, kotě, jedno z pruhovaných, se probudilo, dokodrcalo k jeho noze a strčilo čumákem do kotníku. Čumák byl mokrý, studený, velikosti hrášku.
Arkad nečekal zvonění u dveří, protože zvonek nefungoval už půl roku a on ho neopravil, protože neměl komu zvonit. Klepání. Tři krátké údery klouby. Tak klepou lidé, kteří si nejsou jistí, že je chtějí vidět.
Otevřel. Lída stála na prahu v tom samém šátku, jen dnes byl uvázaný úhledněji. V rukou tašku, ze které šel pach smaženého těsta a cibule.
„Dobrý den,“ řekla a hned dodala: „Jdu jen na chvilku. Jen se zeptat. Jak jsou? Koťata.“
Arkad ustoupil stranou. Neřekl „pojď dál“, jen ustoupil. Ani se nedivil, jak ho našla.
Lída vešla. Koťata byla v kuchyni. Ručník u radiátoru, vedle misky, každá popsaná fixem: „černý“, „šedý-1“, „šedý-2“, „pruhovaný-kluk“, „pruhovaná-holka“. Lída se podívala na misky, na fixové popisky, na ručník, a stáhlo se jí hrdlo, protože člověk, co popisuje misky čtvrtý den, se jich nechce zbavit.
„Tady. Přinesla jsem,“ podala tašku. „Koláče. Říkala jsem si, možná…“
Nedokončila, protože nevěděla, jak skončit. „Možná máte hlad“ znělo trapně. „Možná jste sám“ znělo jako pravda, ale tu pravdu říkat ještě nebyl čas.
Arkad vzal tašku. Položil na stůl. Černé kotě mu sedělo na rameni, drápky zaseknutýma do svetru, a Lída si všimla, že svetr už má natažená očka, a Arkad je nespravoval.
„Dáte si čaj?“ zeptal se. První dlouhá věta za celý rozhovor.
Lída přikývla. Sedla si na stoličku, položila ruce na kolena. V kuchyni bylo tepleji než v předsíni a vonělo to mlékem, krmením a ještě něčím.
Kotě seskočilo z Arkadova ramene a vylezlo jí na klín, a ona ho podchytila samozřejmě, jako se chytá věc, co padá, bez přemýšlení. Bylo teplé a drápky propichovaly látku sukně, a Lída ho neodložila, jen přitiskla dlaň na hřbet, cítíc, jak pod srstí bije rychlé malé srdce.
Arkad nalil čaj.
Za týden si Arkad všiml, že krabice už není potřeba. Koťata spala kde kdo: dvě na křesle, jedno na parapetu, černé u nohou, pruhovaná na svetru, který hodil na židli a zapomněl. Krabice stála v koutě prázdná a on ji zploštil a dal k prahu místo rohožky. Karton byl měkký, ošoupaný, a koťata, když šla kolem, do něj drápala ze zvyku, jako drápou do známého.
Lída chodila obden. Nosila koláče, nebo tvaroh, nebo jablka z toho samého tržiště, od Heleny. Zvonek spravil druhý týden. Ona zvonila a ten zvuk, ostrý, drnčivý, staromódní, byl lepší než jakékoliv ticho, co Arkad znal za poslední rok.
V předsíni na háčcích teď visela jeho bunda a její šátek.
Jednoho rána vyběhlo černé kotě na chodbu pootevřenými dveřmi. Arkad vyšel za ním, zvedl ho, a kotě se opřelo tlapkami o jeho bradu, jako by chtělo vidět, co je tam, za dveřmi, dál. Arkad se podíval taky. Chodba, zaprášené okno, světlo. Stál tam tak pár vteřin, přidržujíc dveře nohou, aby se nezavřely.
Pak se vrátil do bytu. Postavil kotě na podlahu a to běželo do kuchyně, kde už cinkaly misky, protože ostatní čtyři uslyšeli kroky a rozhodli se, že je čas na snídani. Dveře Arkad nezamykal. Brzo přijde Lída.
