V kartě Mirkova stály tři návraty za rok a půl. Dobrovolníci už ani neřešili, komu ho nabídnout příště.
Lenka postavila přepravku na dlažbu a rozepnula zip. Rezavý kocour vylezl pomalu, očichal roh klece, obešel misku s vodou a sedl si zády ke dveřím. Pět a půl kila klidné tvrdohlavosti. Takhle to dělal pokaždé a Lenka už věděla: otočit se nebude.
Večerní směna skončila, všichni odešli a zůstali jen ti, které si nikdo nevzal.
Lenka přejela prsty po studené mříži klece.
– Tak co, Mirkou. Vítej zpátky.
Kocour se nehnul.
Druhý den rozložila na stole tři formuláře z vratek.
První rodina, mladý pár. Byt 2+1 na sídlišti, balkon s výhledem na parkoviště. Důvod vrácení: „agresivní, schovává se, nejde do kontaktu”. Vydrželi čtrnáct dní.
Druhá rodina. Žena kolem čtyřiceti, garsonka po nové rekonstrukci. „Neadaptoval se, syčí, zalejzá pod vanu”. Deset dní.
Třetí. Muž se sedmiletou dcerou. „Dítě je nešťastné, kocour si nehraje, sedí v koutě”. Jeden týden.
Lenka si všechny tři listy znovu přečetla a promnula kořen nosu. Papír voněl tonerem z tiskárny a cizími kuchyněmi. Ty formulace byly tak podobné, že v tom něco svrbělo jako tříska pod nehtem, ale nemohla přijít na to, co přesně. Všechny rodiny prošly pohovorem. Všechny podepsaly smlouvu. Všechny slibovaly trpělivost.
Šimon nahlédl do kanceláře, opřený ramenem o futra. Vysoký, hubený, v nataženém šedém svetru. Brýle v tenké obrubě mu sjely na špičku nosu.
– No… zase Mirek?
– Hm.
– Možná je prostě takovej, Leni. Copak se to nestává?
– „Takový” jako jakej?
Pokrčil rameny a natáhl samohlásku, jak to měl ve zvyku.
– No… smolař.
To slovo mezi nimi viselo. Lenka stiskla kelímek s kávou, plast křupnul a vrazil se dovnitř. Povolila prsty a kelímek odstavila. Kaluž kávy se rozlila po stole až k okraji formuláře.
Druhé rodině zavolala v poledne. Zvedli to až po šestém zvonění.
– Haló? Ano, pamatuju. Rezavý. Mirek. Ne, u nás je bez něj všechno v pořádku, děkuju.
Hlas ženy byl klidný, skoro nudně zdvořilý. Za zdí někdo pustil televizi a Lenka slyšela tlumený smích studiového publika, jako by v cizím bytě všechno šlo podle plánu.
– Povězte, jak se choval první den?
– První? Vlezl pod vanu a seděl. Volali jsme ho. Vytahovali. Strkali mu žrádlo přímo pod čumák. Syčel. Druhý den jsem ho zkusila pohladit. Drápl mě do ruky až do krve.
– A potom?
– Pak jsem si řekla: když kocour nechce žít s lidma, nemá cenu ho trápit.
Lenka si přidržela telefon ramenem a zapsala do bloku: „vytahovali zpod vany”. Podtrhla.
– A dali jste mu čas, aby byl prostě sám? Bez pokusů o kontakt?
Pauza. Šustění sluchátka v cizí dlani.
– A nač potom brát kocoura, když se ho nemám dotknout?
Lenka neodpověděla. Rozloučila se, položila telefon na stůl a dlouho seděla s bradou opřenou o dlaň. Za oknem bubnoval déšť do plechové římsy pravidelně jako metronom.
Na vedlejší stránce bloku našla poznámku z první rodiny, dávno starou: „snažili se ho brát do ruky od prvního dne”. Lenka k ní připsala otazník a blok zavřela. Ale otázka nezůstala zavřená.
V sobotu se Šimon zdržel dlouho do noci.
Vešla potichu. Svítilo se jen v chodbě na konci, kde stály klece pro dlouhodobé chovance.
Šimon seděl na bobku před Mirkovou klecí. Neříkal ani slovo. Jen tak seděl a koukal do země, a kocour za mřížema dělal to svoje: záda ke dveřím, ocas omotaný kolem tlapek, uši lehce dozadu.
Lenka ho chtěla zavolat. A zastavila se. Protože uslyšela.
Mirek přede.
Potichu, na samé hraně slyšitelnosti. Rovnoměrný, hluboký zvuk jako bzučení zářivek, jen hebčí. Jako by uvnitř kocoura pracoval malý motor, který se spouštěl jen v tichu. Když nikdo nešahal rukama a nestrkal mu žrádlo pod čumák.
Šimon vstal, otočil se k východu a málem do Lenky vrazil.
– No… já tu jenom… misky kontroloval.
– On přede.
– Hm. Často to dělá. Když si myslí, že je sám.
– Odkdy to víš?
Šimon si narovnal brýle.
– Od října, asi. Tenkrát jsem zapomněl klíče a vracel se pro ně. A on seděl a přede. Pak skříply dveře a hned ztichnul. Jako když vypnete.
Lenka se opřela o zeď. Omítka byla hrubá a studená pod lopatkami. Z klece nešel žádný zvuk. Mirek zmlknul, jak vycítil druhého člověka.
A v tom tichu jí to došlo, čemu se ty tři formuláře podobaly.
Ne popisu složitého kocoura.
Popisu lidí, kteří chtěli lásku hned. Mazlení na povel. Vděčnost první večer, kontakt na knoflík jako u zdi: zmáčkneš, máš.
Tři rodiny vzaly Mirka a hned po něm natahovaly ruce. Tahaly ho z úkrytu. Strkaly k obličeji. Sázely na klín. A když živý tvor odpověděl jediným způsobem, který měl – schoval se, syčel, stáhl se – oni pečlivě vyplnili formulář: „agresivní”, „neadaptoval se”, „nechce si hrát”.
Lenka otevřela blok. A našla třetí poznámku, kterou si dělala při vratce od poslední rodiny a nepřikládala jí význam: „Dcerka brečela, protože kocour nechtěl sedět u ní na klíně”.
Formulace se pokaždé měnily. Ale čin zůstával stejný.
V pondělí přepsala instrukce. Stará verze, kterou dávali všem, začínala slovy: „Kocour potřebuje mazlení a trpělivost”. Nová začínala jinak.
Lenka ji přečetla Šimonovi nahlas, držíc papír v natažené ruce, jako by nevěřila vlastnímu rukopisu:
– První týden nešahej. Nevolej. Netahej. Dej misku, vodu, záchod a zavři dveře do jeho pokoje. Chodit jen krmit. Nedívej se do očí. Nesnaž se hladit.
Šimon hvízdl.
– No… to je návod, jak ignorovat kocoura.
– Je to návod, jak mu nezabránit, aby si tě zamiloval.
Odmlčela se a dodala tišším hlasem:
– Už rok a půl jsme lidem říkali, že je to komplikovaný kocour. On není komplikovanej. Je opatrnej. A my jsme ho posílali k těm, co si pletou trpělivost s čekáním.
– V čem je rozdíl?
– Čekání žádá výsledek. Trpělivost nežádá nic.
Šimon natáhl samohlásku, jako by si odpověď zkoušel. Mlčel. Lampy nad nimi blikly a Mirek v koutě chodby krátce trhnul uchem po tom zvuku. Tím natrženým, levým.
Čtvrtá rodina přišla za tři týdny. Žena kolem padesáti s tichým hlasem a opálenýma rukama. Poslouchala nový instrukce, přikyvovala. Jenom se zeptala:
– A když za měsíc bude pořád sedět zády?
Lenka se jí podívala do očí.
– Tak potřebuje víc než měsíc.
Žena kývla. Vzala přepravku.
Mirek uvnitř mlčel. Zády k mřížím, ocas kolem tlapek, uši lehce dozadu. Jako vždycky.
Fotka přišla za měsíc. Bez popisku, bez komentáře. Jenom snímek. Okenní parapet, za sklem zimní zahrada, květináč s nějakou rostlinou.
A kocour. Rezavý, s bílou náprsenkou a natrženým levým uchem.
Seděl čumákem do pokoje.
Lenka ukázala fotku Šimonovi. Ten si narovnal brýle, podíval se, a pak ještě jednou.
A řekl tiše, bez obvyklé natažené samohlásky:
– Takže v něm to nebylo.
Lenka uklidila mobil do kapsy. Mirkovu kartu vyndala ze šanonu „dlouhodobé umístění” a přesunula do spodního šuplíku stolu. Tam, kde ležely ty pár příběhy, které nebylo potřeba vyprávět. Stačilo si je pamatovat.
