Když se jezdci přiblížili, zvedla fenka hlavu a podívala se na ně očima plnýma takové bolesti, že srdce dívky přeskočilo a oči se jí zalily slzami…
Markéta nasadila koni ohlávku a vyvedla ho z boxu. Když uvázala uzel na lonži u vazáku v uličce stáje, chvíli si klisnu prohlížela.
Byla vraná, s pravidelnými bílými ponožkami na všech čtyřech štíhlých nohách, a Šemík byl snem nejednoho jezdce.
Vzala do ruky kartáč a pustila se do čištění, přitom koně nepřestávala chválit. Šemík nervózně přešlapoval z nohy na nohu, zvedal hlavu a naslouchal.
Markéta jemně pohladila klisnu po krku, nerozuměla tomu, co se s ní děje:
„Copak se děje, Šemíku? Co tě trápí?“
„Mluvíš s koněm?“ zeptal se přicházející ošetřovatel.
„Strejdo Vašku, dneska je s ním něco divného,“ pokračovala Markéta v hlazení lesklého krku. „Přivezli ho před měsícem a za celou tu dobu se nikdy takhle nechoval…“
„Něčeho se leká,“ poznamenal starší muž a zkušeným okem klisnu přehlédl. „Nádherný kus!“
„A povahu má skvělou,“ potvrdila Markéta. „Je výborně jezdecky připravená, pořád nechápu, jak se s takovým koněm mohla bývalá majitelka rozloučit.“
„Tak má nějakou skrytou vadu,“ řekl zamyšleně Václav.
„Žádnou vadu nemá!“ pustila se do obrany své oblíbenkyně Markéta.
Šemík zatřásl hlavou, jako by slova své paní potvrzoval.
„No podívejme, urazila se,“ usmál se Václav a šel si po svých.
Když Markéta Šemíka osedlala, vyvedla ho ze stáje. Klisna pozorně naslouchala okolním zvukům a ostražitě pohlížela směrem k silnici, za kterou byl vidět les.
„Právě tam dnes vyrazíme,“ řekla Markéta, když si všimla, kam kůň kouká. „Na kolbišti se chováš skvěle, je čas poznat naši přírodu.“
Markéta šikovně nasedla do sedla, sebrala otěže a nasměrovala koně k lesu.
Toho červnového rána ještě nebylo vedro a bylo příjemné projet se v chládku. Šemík poslušně šel tam, kam ho jezdkyně vedla. Občas se zastavil a pozorně naslouchal zvukům lesa.
Když Markéta koně poslala do klusu, zamířila po stezce, kudy jezdívala na Zlatovlásce.
Dívka si vzpomněla, jak před dvěma měsíci jejímu hřebci stanovili neblahou diagnózu a ona se musela rozloučit s věrným přítelem. Poslali ho na farmu na venkov, kde byl vzduch čistší a záchvaty kašle u něj byly výrazně méně časté.
Na závody potřebovala koně, a tak s trenérkou začaly hledat vhodného kandidáta. Jejich hledání skončilo ve chvíli, kdy Markéta uviděla Šemíka v jednom z pražských jezdeckých klubů, a když se na něm projela, věděla, že je to ten pravý.
Kůň byl výborně jezdecky připravený a měl laskavou povahu. Jezdecký klub uvolnil finance a Šemík změnil domov.
Teď, když si Markéta vybavila okamžik koupě, vzpomněla si, jak divně se chovala bývalá majitelka. Spěchala s uzavřením obchodu, jako by se chtěla Šemíka co nejrychleji zbavit.
Co se stalo? Proč se majitelka rozhodla prodat tak krásného koně?
Šemík se náhle zastavil. Markéta se sotva udržela v sedle, tak byla ponořená do myšlenek. Klisna ztuhla na místě a ať se jezdkyně snažila pobídnout ji jakkoli, nehnula se ani o krok.
„Proč nechceš jet dál?“
Šemík tiše odfrkl a stál dál na místě. Lehce otočil hlavu a podíval se doprava.
Markéta se také podívala tím směrem, ale neviděla nic než trávu a stromy. Co mohlo koně upoutat?
„Chceš jít tam?“ povolila Markéta otěže a nechala Šemíkovi volnost. „Ať je po tvém…“
Šemík odbočil ze stezky a krokem zamířil tam, odkud se ozývalo sotva slyšitelné pištění, které záhy zaslechla i Markéta.
Kůň se zastavil u břízy. Na trávě stála krabice, přitlačená silnými větvemi. Z krabice se ozývalo pištění.
Markéta rychle seskočila z koně. Shodila větve z krabice a otevřela ji. Uvnitř byla tři koťata, která sotva otevřela očka. Žalostně plakala a volala svou mámu kočku, od které je tak krutým způsobem odtrhli.
Markétou projela vlna rozhořčení:
„Jak může být někdo tak krutý?!“ zvedla dívka krabici a přistoupila ke koni. „Šemíku, rychle domů!“
*****
„Neuvěřitelné!“ zvolila Irena Dvořáková, Markétina trenérka.
„Šemík mě dovedl přímo k té krabici,“ shrnula Markéta své vyprávění.
Rychle dopravila koťata do jezdeckého klubu k místnímu veterináři. Miminka byla zdravá a na dvě se už našli budoucí majitelé. Třetího drobečka si vzala Markéta.
Černé kotě s bílými tlapkami ji okouzlilo svou podobností se Šemíkem. Až koťata povyrostou, rozjedou se do svých nových domovů.
„Šemík je ušlechtilý kůň!“ řekla obdivně Irena Dvořáková. „Lidé jdou kolem, ale kůň ne.“
Markéta a Šemík se mezitím naplno ponořili do příprav na nadcházející závody. Klub od dvojice očekával vysoké výsledky.
Příprava na závody zabrala spoustu času a dvojice trénovala vždy na kolbišti. V červenci úspěšně absolvovali místní závody, kde obsadili druhé místo ve střední ceně.
V srpnu proběhly krajské závody v sousedním regionu, odkud se dvojice vrátila s vítězstvím. Čekal je start v hlavním městě kraje, na který začala důkladná příprava.
„Markéto, čekám tě na kolbišti za čtyřicet minut,“ řekla Irena Dvořáková, když nahlédla do stáje.
Šemík stál v uličce a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Kůň se celý třásl a jeho hlasité řehtání se neslo do širokého okolí.
„Tiše! Tiše!“ snažila se Markéta klisnu uklidnit.
„Co se s ní děje?“ zeptala se starostlivě trenérka, která nikdy neviděla Šemíka v takovém stavu.
„Chovala se úplně stejně ten den, kdy jsme v lese našli koťata,“ odpověděla dívka.
„Vyjdi s ní za areál klubu, možná se něco stalo,“ rozhlédla se Irena Dvořáková. „Vezmi s sebou Vaška.“
O dvacet minut později vyjeli dva jezdci z areálu jezdeckého klubu. Markéta nechala Šemíka, ať je v této jízdě navigátorem.
Minuli řadu domů na okraji města, vyjeli na silnici a zamířili k lesu.
Šemík se najednou prudce otočil a vyrazil podél silnice. Po dálnici se řítila auta, někdo troubil, ve strachu, že jezdci mohou vyjet na vozovku.
„Co to má být, jít na povel kobyle!“ brblal Václav, nechápaje, co nebo koho hledají.
„Radši zkontrolovat, co Šemíka tak trápí, než potom litovat…“ Markéta nedokončila.
Na kraji silnice ležel sražený ovčák. Když se jezdci přiblížili, zvedla fenka hlavu a podívala se na ně očima plnýma takové bolesti, že srdce dívky přeskočilo a oči se jí zalily slzami.
Našli příčinu Šemíkova neklidu…
Markéta seskočila ze Šemíka a dál ho chválila. Právě dokončili krajské závody ve střední ceně a dívka byla s výsledkem spokojená.
„Vynikající výkon!“ přiběhla k nim Irena Dvořáková.
„Šemík skvěle cítí hudbu!“ odpověděla nadšeně Markéta a zapravovala třmeny. „Je to ten nejkrásnější kůň ve vesmíru!“
„Je to kůň s velkou vadou!“ ozval se za dívčinými zády ostrý ženský hlas.
Markéta se otočila. Na ryzé klisně seděla žena ve fraku a chystala se k vystoupení. Tvář se jí zdála povědomá…
„Proč to říkáte?“ odpověděla Markéta vůbec ne přátelským tónem. „Vůbec Šemíka neznáte! Je to ušlechtilý kůň…“
„S vadou!“ přerušila ji žena. „Tuhle klisnu znám moc dobře!“
„Bývalá majitelka…“ řekla Irena Dvořáková, když poznala dřívější majitelku Šemíka.
„Jak o něm můžete tak mluvit?!“ nesouhlasila Markéta kategoricky s názorem ženy.
„Za rok, co jsem tohoto koně vlastnila, ke mně přivedl několik toulavých psů a koček,“ vypouštěla ze sebe žena slova. „Předchozí dva majitelé se ho zbavili právě z tohoto důvodu, jak se ukázalo…“
„Vy jste prostě nedokázali pochopit a uvědomit si, jak ušlechtilý tento kůň je!“ namítla Irena Dvořáková. „Tohle se nejmenuje vada, ale ušlechtilost!“
K Markétě přiběhl ovčák a vesele vrtěl ocasem, když se podíval na svou paní oddanýma očima.
Oskar byl právě ten pes, ke kterému loni Šemík přivedl pomoc. Pátrání po majiteli ovčáka bylo bezvýsledné, a tak se Markéta rozhodla psa si nechat.
Doma na ně čekal odrostlý černý kocourek s bílými tlapkami, kterého Markéta pojmenovala Vesmír.
Václav se stal hrdým majitelem štěněte, které Markéta se Šemíkem sebrali loni na podzim.
Irena Dvořáková měla tříbarevnou kočku přivezenou z minulých závodů.
A další tři psi a čtyři kočky, které Šemík zachránil a jimž úspěšně našli majitele. A tomu všemu se říká „vada“?
„Možná ta vada je ve vás…“ přejela Markéta ženu chladným pohledem a odvedla Šemíka pryč od bývalé majitelky.
Toho dne obsadily Markéta a Šemík první místo. Když se večer po závodech vracely domů, Irena Dvořáková a Markéta uslyšely, jak kůň tluče kopytem o podlahu přepravníku, zřejmě ve snaze upoutat jejich pozornost.
Zastavily auto a spěšně otevřely dveře přepravníku. Šemík jim odpověděl hlasitým zařehtáním. Někdo nutně potřeboval pomoc…
Občas se stane, že to, co svět považuje za vadu, je ve skutečnosti tím největším darem. Skutečná ušlechtilost nespočívá v dokonalosti, ale v soucitu a odvaze konat dobro i tam, kde jiní jen projdou.
